Text: Mt 18,21-22 | Kazatel: Daniel Ženatý
Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ Petr. Ostřílený muž Ježíšovy nejbližší družiny. Něco má za sebou. Už vyznal, kdo že to je jeho Mistr. Bůh, Mesiáš. Petr má nějaké zásluhy. V dobrém smyslu. Cosi po něm zůstalo. A to ještě netuší, jaké úkoly mu Kristus svěří. A co vše pro Krista vytrpí.
Přistoupil k Ježíšovi. To je cosi dobrého, přistoupit k někomu a ptát se.
Tušíme že v tom spočívá kus tajemství života. Činit krok k druhému, za druhým. Krok kdy se zeptám, oslovím, usměji. Kolik situací pro která neplatí žádná rada odborníka z časopisu, kdy je třeba jednat tak a onak. Já musím reagovat, podle srdce, touhy, teď.
Oslovil Ježíše. Pane. Tak jej osloví. Ne hej počkej, ani provinilý výraz, prosím prosím. Pane. Pěkně ho osloví. Pane. Přiznává, ty jsi Pán, k tobě jdu, tebe se ptám, prosím pověz slovo. Odpověz. Jinak tu nemohu být.
A pak se zeptá. Kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší?
Kolikrát. Už to nasvědčuje, že je odhodlán odpustit vícekrát než jednou. Přiznává, že to je problém. Odpustit jednou je problém. Dvakrát, třikrát, možná dokážou odpustit ti nejlepší. Ale odpustit 7x? Sedmička číslo plnosti, vrchovatá míra. Je to vrchol, ke kterému nás Kriste vedeš, abychom byli schopni odpustit 7x? Chápu to dobře?
Kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Hřích proti mně. Když mě někdo urazí, oklame, oloupí o peníze, čest, poníží před ostatními. Zlomí co bylo pevné, pošpiní co bylo čisté, ohne co bylo rovné. Pokazil co bylo dobré a co bylo založeno na důvěře.
Já krvácím, mě to bolí, já jsem z toho vedle, ne on. Já se nemohu soustředit, mně utíká čas a nejlepší léta a život pod rukama. Ne jemu. Copak mohu zapomenout?
A po mně se chce, po mně zraněném a poníženém se chce nějaký výkon. Odpustit. Vyhodit ten hnus ze sebe ven. Já to mám činit na své náklady. Proč ne on? To je trochu moc, ne? Proč to neudělá ten, kdo to způsobil? Proč já?
Ježíš slyší co se ptá přední z učedníků, zkušený Petr. A pak řekne, ne 7x ale 77x. Až se všechno zatřese. Jednou odpustit zvládnou ti dobří, dvakrát třikrát ti nejlepší, 7x jen špička. A Ježíš k dokonalé sedmičce ještě jednu přidá, aby nebylo mýlky. Dvě sedmičky vedle sebe. Pořád. Bez omezení.
Už bychom možná šli domů, že to nemá cenu s tím Ježíšem, když zaslechneme jeho další slova. To co bezprostředně následuje po odpovědi, kterou dal Petrovi. Podobenství o služebníkovi, kterému král odpustil doživotní žalář. A jen co služebník vyšel ven, nebyl schopen odpustit mnohem a menší dluh. Poté, co jemu bylo mnoho odpuštěno, nebyl schopen on sám odpustit málo.
A začne nám svítat. Požadavek stálého odpouštění souvisí s tím, že nám bylo odpuštěno. Není to vázáno na naši schopnost zapomenout či nezapomenout. Může se stát, že odpustíme a nezapomeneme. Nemáme v hlavě klávesu „delete“ z počítače, která by to vymazala.
Jde mnohem více o Krista, než o naše schopnosti. V tom to je jinak, než si myslíme a než si myslel Petr.
My zde nejsme skupina lidí, která si přišla splnit nějaké reálně požadavky, zkontrolovat plnění usnesení svých závazků a možností. My jsme skutečně ti, kdo mají problémy s tím, aby druhému odpustili. A takoví zůstaneme. Nemusíme to skrývat ani tajit.
A zároveň jsme zároveň těmi, kdo celý svůj život žijí díky Božímu odpuštění. To jsme my. Ti kdo neumíme sami od sebe snadno a rychle odpouštět, žijeme jedině díky Božímu odpuštění.
Nechodíme sem proto, že bychom splňovali nějaké požadavky.
Chodíme sem proto, že se s Kristem dotýkáme hranice nového života. Života kde vládne plné odpuštění. K tomuto životu nás dovede jen on. On nás i do něj dovede. Nám ho otevřel a nabízí.
Najednou vidíme, že je pošetilé počítat, kolikrát jsme odpustili, dělat si křížky do kalendáře, a říkat si, už je to dobré.
Jde o to být s Kristem, přijímat jeho dary a pak je to možné, bez ohledu na to, kolikrát.
Jistě, také to bolí. To neznamená, že s Kristem to půjde samo a nebude bolet. I Krista to také bolelo. Bolí to, ale stojí to za to. Protože pak do našeho života vstoupí něco z Božího království. Moc a síla z druhé strany. A odpuštění osvobodí život. Ulehčí tomu, kdo odpustí, nevleče to sebou, nemyslí na to ve dne v noci. Ulehčí tomu kdo se provinil a kdo po odpuštění touží.
Často se vyskytne otázka, je možné odpustit tomu, kdo po tom netouží? Nestojí o to? Ano je. Kristus odpustil i těm, kdo po tom netouží.
Výzva k odpuštění není naivní. Je založena na Kristově odpuštění. Jako on odpustil nám, odpouštějme i my.
S Kristem se dotýkáme nového života. S Kristem vcházíme do odpuštění. Je všude. Je najednou zbytečné počítat, zda 5x nebo 20x.
Pane, prosíme znovu nás probouzej, abychom zase a zase poznávali, že nejde o to, co zvládneme. Ale o to, co od tebe přijmeme. A pak zvládneme i to, k čemu bychom sami nikdy nenašli dost sil. Amen
635
