Text: L 16,19-31 Kazatel: Daniel Ženatý
Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘ Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘„ L 16,19-31
Bohatý člověk si užíval své bohatství. Vybraně se strojil a jedl. Ale jinak jakoby nebyl. Není pověděno, že byl špatný, ani že byl dobrý. Ani nemá jméno. Trochu nuda. Co s ním? Má pár dnů před smrtí a není o něm co povědět. Ani dobrého ani zlého. Asi bychom nechtěli, aby si jednou nad námi lámali pohřební řečníci hlavu – co o něm povědět? Jo, pěkně se oblékal, dobře jedl, a to je vše? Nemáte ještě něco? Třeba se aspoň rád smál, nebo aspoň často zuřil. Měl rád lidi, byla s ním legrace…
Boháčův partner v příběhu je Lazar. Je chudý. Ale má své konkrétní jméno, má své vředy, má svou touhu a hlad, mají ho rádi psi. Je vlastně někdo. Je na něm čeho se dotknout. Je možné ho nějak popsat, je o něm co povědět. Nečteme, jaký byl. Možná byl hodný, možná byl prevít. Lazar má oproti boháčovi jméno, touhu, jakousi společnost, je možné ho popsat, jaký byl. Byl chudý.
Umřel chudý muž Lazar. Andělé ho přenesli doslova na Abrahamova ňadra. Je tam kde je Abraham, to by mohlo být něco jako nebe. Trochu nás mrzí, že v tom příběhu chybí Pán Bůh. Abraham je sice dost vysoká šarže, panečku nějaký praotec. Ale přece jen pořád člověk. Ale i tak, Lazar je na tom nyní dobře. Dříve lehával u cizích vrat, nyní si hoví jako doma a v bezpečí na Abrahamových ňadrech.
Umřel i boháč a popis jeho úmrtí je jiný, než byl u Lazara. Měl pohřeb, ale nečteme, že by se kvůli němu namáhali andělé. Ani žádný soud, ani nějaké hodnocení jeho života nezazní, asi není ani o čem mluvit a jen tak mimoděk se dozvíme, že měl pohřeb a tam někde – asi jako v pekle – trpí.
Trpí, má děsnou žízeň a slušně prosí Abrahama, aby mu Lazar donesl aspoň kapku vody na špičce prstu. Peklo s nebem jsou v tom obraze pěkně vedle sebe na doslech, i komunikovat se spolu dá, ale je mezi nimi hluboký předěl. Zajímavé, že boháč proti tomu kde se ocitl a že trpí žízní ani neprotestuje.
Abraham odpovídá zvláštně. Boháč si užíval a teď trpí, Lazar trpěl a teď si užívá. Jakoby – v tomto obraze – měl každý vyměřenou nějakou dávku dobra a až si je vyčerpá, má smůlu. Nemá nic. Je to tak v životě? Nevíme. Žádná jiná biblická místa tuto představu nepodporují.
Abraham boháčovi připomene, že je mezi nimi příkop, který se nedá ani z jedné strany překročit. Jinde nic o podobných příkopech nečteme.
A pak se příběh začne měnit. Boháč začne být člověkem. Už je možné o něm co povědět. Začne myslet na druhé. To je změna! Začne ho trápit, aby ostatní neskončili jako on. Stane se někým, mění se k lepšímu. Navíc nereptá proti svému údělu, nevyčítá, netahá argumenty za každou cenu ve svůj prospěch a prosí, Abrahame, pošli Lazara, ať jde do domu mého otce, mám pět bratrů, ať jim řekne, co a jak aby se jim nestalo to co mně! Pěkná touha dohnat co zameškal, předat včas informace o tom, jak to skutečně je!
Jenže Abraham je skeptický a říká – vždyť oni mají mnohem větší kalibry – Mojžíše, proroky, a když neposlouchají je, proč by poslouchali nějakého Lazara, co lehával i cizích vrat? I kdyby k nim přišel někdo z mrtvých, nepohnulo by to s nimi.
Podobenství skončilo. Co tím asi chtěl Ježíš povědět? Něco už se vylouplo na počátku. Že by jednou na našem pohřbu bylo dobré, aby o nás bylo co povědět. Ale to asi není opravdu to hlavní z příběhu. Co tedy je to hlavní?
Pán Bůh? O něm není v příběhu ani zmínka.
Pán Ježíš Kristus? Lazar řekne ve vedlejší větě, ale – i kdyby k nim přišel někdo z mrtvých, obrátili by se. Napadne nás no, tudy. Ale Abraham to odmítne jak ten, kdo lidi zná. Ani kdyby přišel někdo z mrtvých, s nimi to nehne. Je to varování pro ty kdo si myslí, že něco nadpřirozeného přivede lidi do kostelů?
Je to spojeno s Lazarem? Možná. Že je lepší mít vlastní příběh, třeba plný bolestí a vředů, než být hladký a neuchopitelný jako led? A že chudoba a nemoc a posměch druhých nemusí znamenat konec. Kolika lidem by to pomohlo, kdyby to slyšeli a uvěřili tomu.
Je to spojeno s boháčem? Také možná ano. Boháč – jeho způsob života na zemi – je varováním. Tupá lhostejnost. Není se na něm čeho chytit. Jeho život je prázdný. Někdy jsme sami pro sebe tak dokonalí, tak si hlídáme sebe sama, jen abychom neudělali chybu, že se na nás není čeho chytit. Pak jsme k ničemu. Pak je na tom 100x lépe paní romského původu v Husově ulici, ke které se děti tisknou a tulí. Je čeho se na ní chytit. Třeba i té sukně, no co. Zdá se, že takového života si Ježíš cení víc, než života bez chyb, bez touhy, bez pohybu.
Poslední co v příběhu zůstane trčet neřešeno, je majetek. Celá 16 kapitola Lk a některá další podobenství jsou o majetku. Toto podobenství nabízí nový pohled na majetek. Ten špatný pohled je, že majetek je všechno. Nepředpokládám, že by zde někdo byl tak hloupý a myslel si to.
Obvykle považovaný za rozumný je ten pohled na majetek, že záleží na našem vztahu k němu. Že vůči němu musíme zůstat svobodní. Nepustit si ho k tělu.
Ježíš to v tomto podobenství vyostřuje ještě víc. Zaleží na tom, zda náš majetek směřuje k druhým lidem. Pokud směřuje k druhým lidem, slouží dobře a může být dobrý a nemusí nás neohrožovat. Pokud se však jen kupí a vrší, a nejde k druhým lidem, je nebezpečný. Jakoby z něj proudila jakási zhoubná síla, která ničí náš život. Leptá a ničí nás i naše vztahy i život, nevytvoří prostor pro pokoj a vděčnost. A jednou, až ta chvíle nastane, o nás není ani co povědět.
Smíme to vzít vážně a snažit se o to. Doma, ve sboru, ale také ve společnosti, v naší zemi, v Evropské unii. Najednou se nám začne viklat dosud pevný názor, že to přece není má věc, jak žijí lidé na předměstí asijských a afrických velkoměst. Čím více lidí bude myslet na to, že jejich majetek se má dát do pohybu směrem k druhým, tím bude na světě lépe.
Bože, jednou si někdo bude lámat hlavu nad tím, co o nás a našem životě poví. Kéž by mu to nedalo moc práce. A mohl po pravdě říct, že z nás majetek neudělal nudné šedivé nuly, že jsme měli jméno, a o druhých lidech jsme věděli a měli je rádi.
Prosíme tě vyslyš nás Kriste, když tě prosíme:
Za tvou církev v tomto světě. Ať tvé slovo slyší a nebojí se podle něho žít…
Prosíme ať tvé slovo proniká ven z kostelů a zaslechnou je všichni, kdo něco hledají a netuší, jaká krása je jim docela blízko…
Prosíme za země strádající chudobou, nedostatkem vody, jídla, základní zdravotní péče…
Prosíme za zdravé poměry v našich obcích a městech i celé zemi…
Prosíme za ty kdo jsou v ústavech, nemocnicích, a je jim smutno…
Prosíme za ty kdo se rodí na svět, za těhotné ženy a jejich zdraví…
Prosíme za smíření a pokoj na Ukrajině, v Sýrii, Iráku a na dalších místech. Amen
(kázání inspirováno skvělým komentářem – Jiří Mrázek, Evangelium podle Matouše)
