Text: Fp 2,1-4 Kazatel: Daniel Ženatý
Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Fp 2,1-4
Být stejné mysli, stejné lásky, jedné duše a jednoho smýšlení. Myslím, že většině z nás není taková výzva příjemná. Jako bychom byli hnáni do úzkého prostoru, v němž se není možné nadechnout. Věřím však, že tu výzvu nakonec přijmeme. Protože, tak jak ji formuluje apoštol Pavel, je to výzva dobrá, která nás potěší a posílí.
Ta nepříjemnost výzvy – být jedné lásky duše mysli – asi spočívá v představě, že existuje nějaká laťka, podle které se máme srovnat. A protože se dobře známe, víme o svých slabostech a nedostatcích, svírá se nám břicho už dopředu. Nechce se nám do toho. Jak to zvládneme, když na to nemáme? Provází nás úzkost abychom obstáli před nároky, které na nás naše okolí má. Stále se s tím vyrovnáváme, sami sebe obhajujeme, druhým vysvětlujeme – ať už skutečně, nebo jen ve své mysli.
Je špatná představa laťky, kterou musím zvládnout, a když ne, tak mě nějaká Boží gilotina ušmikne hlavu a hotovo. Stejně špatná je představa jednoty, kde konečně jsou všichni zticha a seřazení na bílé čáře, budou mít stejné zájmy, chodit stejně oblečení a číst stejné knihy.
Ostatně, šla by taková jednota s Božím lidem vůbec provést? Vzpomeňme, kdo byli lidé kolem Ježíše? Kteří lidé ho hledali? Byli to ti, kdo byli v nepořádku a toužili po pomoci. Chodili k němu nemocní na těle i na duchu, a stejné k němu přinášeli. Když se Jan ptá, zda je Ježíš skutečný Mesiáš odpoví mu Ježíš – slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. To je struktura Božího lidu. A stejná jistě byla v zástupu, který Ježíš hostil. A copak je představitelné, aby nemocní, zranění, zoufalí měli stejné názory? Je možné po nich chtít, aby přišli v určitém obleku v přesně stanovený čas na jedno místo? Zkuste do takové společnosti přijít a požadovat to po ní. Budou na vás zírat, nebudou většinou vůbec chápat, o čem to mluvíte. Bude to požadavek z jiného světa.
Církev Kristova dnes shromážděná je stejná, jako ta kdysi. Jen to možná lépe skrýváme. Kolik lidí po celém světě dnes poslouchá evangelium? A kolik mezi nimi je těch, které něco trápí, jiní se něčeho bojí, další jsou bezradní, jiní nemocní nebo v úzkostech o své nemocné, další hledají práci nebo lásku, něco sebou vlečou, atd. Copak je možné všem těm přikázat, teď budete takoví a onací?
Není to možné. Jde totiž o vnitřní jednotu. Oni jsou jednotní v tom, že myslí na jedno. Na to, co dělá Bůh. Na to že on je přece věrný, že přece není malicherný, že ho přece nerozhodí naše chyby a naše selhání. Myslí na to, že pro nás Bůh udělal víc, než je možné pomyslet, dal svého syna na smrt místo nás. A vzkřísil jej, a také nás vzkřísí – na to myslete! Že sice mám ten život jaký mám, ale Bůh to přece zvládne, drží své slovo!
Však Pavel začne svou výzvu slovy – je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou. Jakoby říkal, no tak, přece. Vzpamatujte se. Přece pokud platí že Kristus vstal z mrtvých, pokud platí že Duch svatý vane a pudí lidi k Bohu a k sobě navzájem, pak – i vy – horda všelijakých zraněných a zlámaných, myslete na to jedno, na to jaký je Bůh. To vás posílí, narovná a potěší.
Po tomto ujištění přijdou výzvy:
Jestliže to vše platí, pak: nedejte se ovládat ješitností ani ctižádostí. Kraličtí mají asi přesněji – nic nečiňte, nedělejte nic skrze svár, rivalitu, falešné ambice. To dobře známe, někdy jednáme – aby ten druhý viděl, nebo z ukřivděnosti. Někdy propadneme vnitřnímu souboji s někým, kdo nás zneklidňuje. Pavel připomíná – platí-li to předchozí, o Kristu a jeho přítomnosti a jeho darech – pak je zbytečné jednat ze vzteku nebo z ukřivděnosti.
Místo toho v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. Pokora byla Řekům k smíchu. Byla projevem slabosti. I dnes je pro některé lidi nebo skupiny lidí pokora projevem slabosti. Ale myslím, že to u nich není a nemusí být konečný stav. Je to jen proto, že nepoznali lásku. Nemají klíč k tomu, aby prožili, že pokora je projevem moudrosti, že je plodem dostatečně výživné lásky, která mě drží a umožňuje mi být pokorný.
Kristus je příklad pokory. Však to Pavel kus dál řekne. Kristus nelpěl na své rovnosti s Bohem. Neždímal ze svého postavení nic ve svůj prospěch. To smíme napodobovat. Nemusím lpět na tom, nač přece mám právo, nač mám nárok. Mohu svobodně ustoupit, a tím poodstoupením vytvořit prostor, který přeje životu.
V té pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. Můžeme přeložit – jeden druhého za důležitějšího než sebe sama. Myslete o druhém, že je důležitý. To znamená, nenechat se ovlivnit tím, kdo co o něm říká. Můžeme vědět o jeho neslavné minulosti. Ale co já vím co jej čeká? Koho zachrání? Komu pomůže, co řekne v pravý moment? Co mu dá Bůh poznat? Kam ho vede? Může nastat pravdivý svobodný vztah – já tě sice neznám, moc sympatický mi nejsi, mám nad tebou své otazníky, ale proto ještě já nejsem lepší než ty. Vždyť i pro tebe a za tebe Kristus zemřel. Proto jsi důležitý, ať o tobě vím či si myslím cokoli.
Myslím, že to jde takhle myslet. Že jsme toho je každý z nás schopen s pomocí Ducha svatého.
Však Pavel pokračuje – nehledejte jeden každý jen svých věcí, ale každý také toho, co jest jiných. Hledat život druhých. Poznávat, že ten člověk bojuje, prohrává či vyhrává. Má svou originální historii, svůj originální příběh. A toto pokorné vědomí uvolní zámky, najednou je možné si naslouchat, je možné se na něčem dohodnout, je možné být jednotní – ne názorem, ale pokorou, která sleví ze svého já a na uvolněné místo klidně pustí druhého.
Je jaké potěšení v Kristu? Je. Proto v různosti názorů, vzdělání, v různé míře spokojenosti se svými životy, smíme myslet na to jedno. Patříme Kristu. Odtud roste naděje a potěšení. Odtud výzva k jednání, které není poháněno hněvem. Odtud výzva k jednání, které vidí druhého jako důležitého, ba důležitějšího než jsem já, i když je jeho životní příběh sebepodivnější.
Modleme se:
Pane Ježíši Kriste, přicházej k nám, oslovuj nás, přijímej nás. Ve tvé blízkosti se zbortí vše, co si stavíme jeden mezi druhého. Jak v jasném světle se náhle ukáže, jak je to zbytečné. Zbavuj nás ješitnosti, uč nás se dívat na druhé zpříma a ne spatra.
Prosíme zbavuj křesťanské církve pokušení stanovit laťku, kdo mezi nás smí a kdo nesmí, kdo už jen dost dobrý a kdo ještě není dost dobrý. Zbavuj nás touhy měnit podle svých představ. Uč nás dopřát prostor duchu svatému, ten ať si nás mění jak umí a dokáže.
Zbavuj nás napětí, které vede k svárům a malicherným půtkám. Dávej vědomí vlastní ceny jako tvého stvoření, tak z nás spadne ješitnost ani nebudeme vědět jak.
Prosíme potěšuj nemocné. Provázej a posiluj umírající. Dávej klid a radost smutným.
Prosíme za své blízké a milé, prosíme jeden za druhého, prosíme i sami za sebe, zůstávej Pane s námi. Amen
