Text: Mk 10,35-45 Kazatel: Daniel Ženatý
Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“ Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“ Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“ Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana.
Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“
Ježíše čeká ponížení, fyzická bolest, umírání, smrt. Dlouhé postupné umírání.
Ježíš potřetí sděluje svým učedníkům. Aby jim konečně došlo, oč se zde jedná. Bude trpět a zemře! Aby nás zachránil. Ježíš to říká učedníkům, ale ti mají myšlenky jinde.
Už jste asi někomu sdělovali závažnou skutečnost. Že se něco stalo. Nemoc, neúspěch, tragédie. Že je něco nevyhnutelného před námi. A že to bude těžké.
Většinou to sdělujeme lidem, kterým věříme. Otevíráme se trochu bezbranně a doufáme, že nás ten druhý pochopí a nezneužije naši úzkost.
Už je to více než 21 lety co zemřel můj otec. Šel jsem ven, do města, kde jsme žili, a na náměstí jsem náhodou potkal staršího faráře, otcova vrstevníka, který se v tom městě nějak ocitnul. A tak jsem mu to říkal. Bylo to stále divné, nezvyklé to vůbec vyslovit – můj tatínek umřel. Vyslovil jsem to, on se zachmuřil a řekl, no jo. Já a moje generace už stárneme a odcházíme. … Já a moje generace… Přihlouple jsem se na něj díval a probouzely se ve mně v tu chvíli různé násilnické touhy. Udržel jsem je pod kontrolou.
Jak se to nestřetne. Nepotká. Jeden říká z posledních zbytků sil něco, důvěrně se otvírá, a druhý to nechápe… A kolikrát já sám jsem v životě byl tím, kdo nechápal. Jistě mnohokrát.
Ježíš přiznává bezmoc. Je zranitelný. A nikdo ho nelituje. Nikdo ho nechytne za ruku. Nikdo ho neobejme a nezačne plakat. V Getsemanské zahradě, když je prosil, aby byli chvíli vzhůru, usnuli. Spánek byl silnější, než utrpení druhého. Jediný, koho to napadne a jedná po svém, tak jak rozum a cit velí, je žena, která před velikonocemi rozbila vzácnou nádobku a pomazala Ježíše olejem. Jediný projev úcty, snad soucitu.
Učedníci slyší a neslyší, co povídá. Přeskočí utrpení svého Mistra. Nevnímají, co říká. Jakoby tam nebyl, jakoby nic neříkal, jakoby tam nesložil hromadu úzkosti a strachu. Přeskočí jeho utrpení a smrt. Přeskočí jednu etapu Božího království. Přeskočí to, co za ně udělá někdo jiný. A rovnýma nohama se přenesou až tam jednou. Do doby věčné slávy. Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici. Jakoby říkali, no dobrá, to už jsme slyšeli dvakrát, že budeš trpět. Ale až bude po tom, až bude to tvé království fungovat, tak nám prosím zajisti každému dobré místo, jedno po tvé levici, druhé po tvé pravici. Bylo by to možné?
Ježíš jim věcně odpověděl, nevíte, oč žádáte.
A položí zvláštní otázku, zda mohou pít kalich, který on pije a být pokřtěni křtem, kterým on je pokřtěn. Oni odpoví, že ano, že mohou, on s nimi souhlasí. Mohou. Není ale jisté, zdali obě strany myslí totéž.
Nejprve kalich utrpení a pak až kalich hostiny. Nejprve obnova křtem obětí a pak až sdílení radosti. Chápou to tak učedníci?
Jakuba později, jako představitele jeruzalemského sboru dal Herodes popravit. Poznal kalich utrpení a smrti.
A místa po levici, po pravici – napadnou nás ti dva lotři po levici a po pravici. Ti měli tu čest být vedle Ježíše.
Máme dnes sborové shromáždění, zamyšlení kdo jsme, proč jsme, co chceme, jak žijeme, kam jdeme. A z toho předvelikonočního příběhu smíme slyšet. Nelze přeskočit nějakou etapu na cestě do Božího království. Neexistuje zkratka, na které bychom se mohli vyhnout tomu, co je těžké.
Můžeme to přijmout jako dobrou zprávu. To že jsou potíže, to že se někdy dohadujeme, že hledáme jak žít v době samofinancování, a zda a jak reagovat na společenské vření kolem nás. Je to náročné, je to těžké, stojí to sílu a bolí to. Ale není to vada materiálu nebo vada časů. Není to chyba v Božím stvoření. Není to příkoří, kterým musíme projít. Doba před nebeskou hostinou, doba před tím, než uzříme po svém vzkříšení Boha tváří v tvář, je náročná. Proto slyšíme o Kristu, o jeho cestě, utrpení. Aby nám došlo, že naše cesta za ním nemůže být moc jiná.
Zbylých 10 se začalo hněvat na Jakuba a Jana. Ani se jim nedivíme. S blížícím se koncem se v těch rychlejších a trochu mazanějších ozývají první touhy urvat pro sebe výhodu, lepší místo, stačí v autobuse nebo divadle…
A Ježíš všem sdělí, že velikost člověka spočívá v jeho vztahu k druhému člověku. Že šťastní nebudeme, když budeme mít to, co jiný nemá. Majetek nebo lepší místa na hostině. Že život naplníme, když budeme druhým sloužit. Sloužit neznamená slabost. Známe mnoho silných lidí, osobností, kteří ne jako újmu, ale jako výsadu měli či mají zájem a péči o druhé. A tvoří kolem sebe dobrý život, kterého se dotýká něco z nebe. Být zde pro druhé, a pro sebe, pro Boha. O to jde.
Napadne nás, jak revoluční a neobvyklé slovo je slovo o službě druhému, když pomyslíme na všechny boje ve světě. Jde jim o to nad druhými vládnout, ne ji sloužit. Pravý opak Ježíšových slov o tom, kdo je velký.
A Ježíš skončí ujištěním, že to není pouhý rozmar Boha, který říká lidem, co mají dělat a jak mají žít, a sám si žije jinak. Bůh sám tak vstoupil do světa a tak jednal. Nenechal si sloužit, byl zde pro druhé, dal svůj život jako výkupné za mnohé.
Tvoříme Kristovu církev zde na zemi. I náš pardubický sbor, podobně jako sbory ostatních pardubických křesťanských církví.
Žijeme v čase, kdy Boží hostinu a plnost všeho sem tam zaslechneme v dáli. Už o ní víme, ale ještě na ní plně nejsme.
Kristus jde s námi a nedělá žádné zkratky, aby se vyhnul utrpení, které na světě je, téměř kam se podíváme.
Je dobré pro sebe nehledat výhody a lepší podmínky, než mají druzí.
Kriste, ty jsi přišel a dal svůj život jako výkupné za mnohé. Ani si to neumíme představit, dá nám to práci to uchopit. Pomáhej nám svým duchem, aby tato zpráva prosákla naše myšlení a jednání. A pak to musí být dobré s námi i s naším sborem a celou tvou církví.
Prosíme, dávej nám moudrost, jak projevit soucit a lítost s údělem druhého člověka. Abychom nezranili ani hloupým slovem, ani lhostejností. … K tobě voláme, prosíme tě, vyslyš nás
Prosíme, dávej nám trpělivost, abychom přijímali život i s jeho těžkými situacemi a událostmi. Stůj při nás, abychom poznávali, že nejsme sami. … K tobě voláme, prosíme tě, vyslyš nás
Dávej nám moudrost a odvahu, abychom poznávali, že naplnění života je ve vztahu k druhým lidem, a ne ve vztahu k majetku nebo společenským postavením. … K tobě voláme, prosíme tě, vyslyš nás
Prosíme za ty, kdo se nacházejí v těžké životní situaci. Za nemocné. Za zklamané. Za zrazené. Za zneužívané. Za ty, kdo hledají pomoc a okolí si na to tak zvyklo, že nic neslyší. … K tobě voláme, prosíme tě, vyslyš nás
Prosíme za pokoj a smíření v místech, kde lidé trpí a umírají ve válečných konfliktech. … K tobě voláme, prosíme tě, vyslyš nás
Prosíme, brzdi nás, když příliš snadno označujeme viníky a vynášíme soudy. … K tobě voláme, prosíme tě, vyslyš nás
Prosíme za nás sbor, za ty kdo zde nemohou být s námi, za ty, kdo chodívali a chodit přestali, obnovuj jejich i naši víru. Amen
