Kázání: Dva neb tři v Kristově jménu
Seriál kázání o bohoslužbách
Matouš 18, 18-20
Pardubice 22. 9. 2019
Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Milí přátelé v Kristu,
na biblických hodinách budeme v tomto roce probírat téma bohoslužby. – Proč se slaví, proč mají takový ráz a průběh, jaký mají; jak vypadaly bohoslužby první církve, jak a proč se mění bohoslužby z dob našeho dětství nebo mládí, jaké faktory ovlivňují změny v bohoslužebném pořádku…atd.
Téma jsem vybrala záměrně. Liturgická komise naší církve pracuje v současné době na nové Agendě a v souvislosti s tím zve sbory a staršovstva, aby se tomuto tématu věnovali. Zaslali nám různé materiály, nad kterými povedeme se staršovstvem diskuzi na našem výjezdním zasedání.
Pokusím se v několika kázáních toto téma osvětlit. Vždyť bohoslužby jsou středem, centrem sborového života.
1. Co je to bohoslužba? Nejčastěji mezi sebou asi odpovíme slovy Ježíše: Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ – Bohoslužba je shromáždění dvou a více lidí, kteří se shromáždili ve jménu Pána Ježíše Krista. A tito shromáždění věří, doufají, že je Kristus uprostřed nich, protože svou blízkost zaslíbil.
2. Co se při bohoslužbě děje? Samo slovo bohoslužba (liturgie) nám napovídá. Skládá ze slova Bůh a služba. Liturgie znamená lid a služba. Kdo ale slouží komu? Jde o službu Boha nebo služba Bohu? Jde o to, že zde lid slouží nebo že je lidu slouženo?
Hezky vyjádřil kdysi Martin Luther při slavnostním otevření kostela v Torgau: „tento dům nebyl postaven pro nic jiného, než proto, aby náš milý Pán sám mluvil s námi svým svatým Slovem – a my naopak mluvili s ním svou modlitbou a chvalozpěvem.“
Při bohoslužbách slouží nejprve Bůh nám, lidem, kteří se v určený čas setkali v určeném místě. Bůh nám slouží tak, že se nám dává poznat ve svém Slovu. Nejvíce během kázání, kde zaznívá výklad biblického textu. Sestupuje k nám, vstupuje do našich životu, mluví do naší situace, ať už je jakákoli. Sděluje nám sám sebe jako Boha, který stvořil nebe i zemi; Boha, který miluje hříšníky; Boha, který slouží až do krajnosti tím, že za nás položí život; Boha, který tvoří všechno nové; který ale taky soudí každého z nás, svět a celé dějiny. Bohoslužby jsou tedy nejprve službou Boha lidem.
A hned v druhém kroku jsou službou lidí Pánu Bohu. My zde zpíváme, chválíme, vzýváme Boží jméno, povstáváme k slyšení biblického textu (při katolických bohoslužbách se při určitých úkonech dokonce pokleká), k modlitbám se připojíme hlasitým Amen nebo zvoláním Prosíme Tě vyslyš nás, modlíme se společně modlitbu Páně; vstaneme z lavice a jdeme k Večeři Páně; při vycházení z kostela dáme dar do sbírky. To všechno je lidská služba Pánu Bohu.
My mu na jeho gesto lásky a milosti, na jeho Slovo odpovídáme. Našimi gesty a slovy vlastně říkáme: Ano, my jsme Tě z evangelia poznali jako milujícího Boha, zakusili jsme tvou nekonečnou službu a lásku, proto teď zpíváme, chválíme Tě, pozvedáme k Tobě svá srdce. Proto se teď pokusím usmířit s těmi, se kterými jsem se pohádala. Najdu si čas na někoho, kdo se právě něčím trápí. Budu štědrá k někomu, kdo nic nemá.
Říkala jsem, že Bůh k nám při bohoslužbách mluví. Ale on nám taky naslouchá. Jednak naslouchá naším zpěvům a chválám. Ale také, když ho za něco prosíme, vyznáváme svou lítost.
Výraz bohoslužba se ale neužívá jen pro to, co se děje při bohoslužebném shromáždění. Apoštol Pavel píše v listu Římanům: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ – Bohoslužbou může být tedy i jakýkoli náš projev víry ve všedním dni. Soukromá modlitba, projevená láska a solidarita potřebným, etický postoj. Ale i tyto projevy víry nevzešly samy od sebe. Pramení z toho, co jsme prožili a pochopili při bohoslužebném shromáždění. Jsou jakýmsi pokračováním, dotažením nedělní slavnosti do všedního dne.
3. Kdy se bohoslužba koná? Zde Pardubicích každou neděli v 9 hodin, v mém rodném Jimramově už v 8:30, jinde až v 10 hodin. V prvním čtení v úryvku z knihy Zjevení jsme slyšeli, že je jedno místo, kde se bohoslužba koná neustále. Jan ve své vizi vidí Boží trůn v nebesích, kolem trůnu jsou shromážděny zvláštně vypadající nebeské bytosti, asi serafové a cherubínové. A tyto bytosti „dnem i nocí bez ustání“ vzývají Boha a volají: „Svaty, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází.“ A u toho trůnu vidí Jan taky 24 starců, kteří následně před Bohem padají na kolena, sklání se před ním, skládají své koruny z hlavy se slovy: „Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest.“
„Dnem i nocí bez ustání“. Zatímco my slavíme bohoslužbu jen někdy, v nebi je pořád. Teď právě současně. Není to krása?
V závěru Janova Zjevení ale také čteme, že na konci času stvoří Bůh všechno nové, novou zemi, nové nebe, nové město Jeruzalém. A v tom městě nebude chrám. Bude pouze bohoslužba. Chrám již nebude totiž potřeba. V Božím království už nebudeme potřebovat posilu ve víře ani naději, takže nebudeme potřebovat slyšet kázání ani se modlit. Budeme totiž žít plně ve společenství s Bohem, on bude uprostřed nás a s námi. A setře každou slzu z očí. Už nebudeme potřebovat víru a naději, protože budeme plně v Boží v lásce.
Oproti nebeské bohoslužbě a tomu, jaká slavnost nás čeká v Božím království – jsou naše bohoslužby zde na zemi nedokonalé. Ale již nyní „nový věk se nám otvírá a píseň nová zní“ – jak zpíváme ve známé písni. To nové se už narozením Krista začalo dít a děje. A proto jsou bohoslužby (byť nedokonalé) zároveň závdavkem, předjímkou, předchutí bohoslužby nebeské.
Bohoslužby slavíme v jakémsi „mezičase“. V čase mezi Velikonocemi a událostí seslání Ducha svatého a druhým příchodem Pána Ježíše. Než bude nastoleno Boží království na konci tohoto času, tedy než se setkáme s Kristem tváří v tvář, má církev slavit bohoslužby.
I při samotných bohoslužbách prožíváme tento „mezičas“ – minulost a budoucnost. Díváme do časů minulých, připomínáme si dávné události, biblické příběhy (především ten velikonoční), které daly vzniknout naší víře. Zároveň ale také hledíme do předu, s nadějí vyhlížíme dovršení všech věcí, nastolení Božího království. Hledíme ke svému počátku i ke svému cíli. Avšak oba tyto pohledy se dějí teď a tady. V této mé a vaší přítomnosti a v tom, čím právě žijeme.
4. Jsou bohoslužby nutné, nezbytné? – Jsou. A jsou naprosto jedinečné a ničím nenahraditelné. Především proto, že shromáždění křesťané zde nejsou jen sami pro sebe, ale ve zvláštním zastoupení za celý svět. Princip zástupnosti byl vždy charakteristikou kněžství. V 1 Pt 2,5 píše autor: „I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.“ Při slavení bohoslužeb se tak celý lid Kristův stává svatým kněžstvem. My stojíme před Boží tváří za všechny lidi, za celé stvoření, zvěstujeme a slavíme naději, která přesahuje toto shromáždění. Přimlouváme se za všechny, za ty, kteří se modlit nemohou nebo neumí. Z bohoslužeb vyzařuje naděje pro svět a do světa. Rodí se zde odvaha poznávat stvořený svět, nezneužívat jej ale pečovat o něj, zasazovat se o nápravu toho, co člověk od stvoření světa pokazil.
„Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Dva nebo tři. Ne pouze jeden, solitér. Každý tu jsme nějaký, každý jiný, s tou svou vírou, svým zápasem o ni, se svými vinami a lítostí nad nimi, se svou touhou slyšet slovo milosti; jsme tu každý se svou vděčností, ale taky nadějí pro den vlastní smrti. Díky tomu, že jsem tu dva ne tři, si musím uvědomit, že nejsem jediná. Kristus uprostřed nás mezi námi vytváří zvláštní pouto, síť lásky a služby. Tohle pouto nám nedovoluje svým bratrem nebo sestrou pohrdat. Naopak nás vede, abychom se v lásce přijímali. Protože Kristus „přijal nás, mě, Tebe k Boží slávě.“ (Ř 15,7)
Pane Ježíši Kriste, děkujeme, ses nám dal poznat a že nás k sobě denně vedeš. Děkujeme, že smíme slavit bohoslužby v tvém jménu a že jsi uprostřed nás. Amen
