Text: Gn 31 | Kazatel: Daniel Ženatý
Když Lában odešel ke stříži svého bravu, ukradla Ráchel otcovy domácí bůžky. A Jákob Aramejce Lábana přelstil, takže nevyšlo najevo, že chce uprchnout. Uprchl se vším, co měl. Přebrodil řeku Eufrat a dal se směrem k pohoří Gileádu. Gn 31,19-23
Je to již páté kázání na příběhy praotce Jákoba. U dnešního příběhu připomeňme 4 věci:
1 Jákob už dospěl. Bere vážně Boha, bere vážně sebe, ví že přišel k Lábanovi jako psanec na útěku po dvaceti letech se z něj stal bohatý, respektovaný muž.
Chce domů. Svým ženám, Ráchel a Lee to řekne – Bůh mého otce je se mnou. On mně říká, Jákobe vrať se domů.
Navíc ho Lábanovi synové pomlouvají, stává se z toho života u Lábana peklo.
A tak když Lában odešel za prací, sebral se Jákob a uprchl se vším, co měl. Jákob opět někoho přelstil. Opět jednal vypočítavě. Nedospěle. Přijít jako bezdomovec na útěku a po dvaceti letech pobytu zbohatnout a zase utéct jako zločinec. Jak se cítily jeho ženy, jak se cítily jeho děti? Něco provedli že musí utíkat? Proč se nemohli rozloučit? Co když měl třeba Ruben rád svého dědu Lábana?
V Jákobově příběhu jde především o Boha. O jeho milost. O jeho moc. Je taková, že něco dělá i s nedospělým Jákobem. S nedospělými lidmi. S otci rodin, kteří vědí vše co a jak a pak náhlé jednají jako pomatení. S ctihodnými matkami, které vychovaly vzorně své děti a pak je cosi zachvátí a ony jednají jako malé holky. Jákob zraje. Jako víno. Ale ani na minutu nepřestane být závislý na Boží milosti. Svou zralostí nevyskočí někam ven do oblasti, kde už Boží milost není třeba, kde by to díky naší šikovnosti šlo bez ní. A platí to nejen Jákobovi, ale nám všem.
2 A tak jdou, Jákob a Ráchel. Jákob domů. Stejnou cestou šel kdysi děda Abraham, stejnou cestou před lety Jákob utíkal z domu. Teď se vrací.
Jákob a Ráchel. Jákoba to táhlo jako magnet. I když měl strach z toho co bude až přijde domů, všechny je podvedl. Ráchel to možná jako magnet táhlo zpět. Není to snadné v životě, když jdou dva spolu a každého to táhne jinam. Proto je důležitá jejich láska, aby ta je nad to vše – jako magnet- táhla k sobě.
Rozloučila se Ráchel s domovem? Prošla půdu, kde měla schované zamilované dopisy? Sedla na zídku, kde sedávala když ji to doma všechno štvalo? Objala strom, na který lezla jako holka, teď jako matce už jí to tak nešlo? A pak objevila domácí bůžky a vzala je sebou. Třeba se budou hodit. Co ona ví, kam jde? Alespoň kus domova bude mít sebou.
Ráchel není za tento čin nijak peskována. Není tam psáno o její malé víře. Není hodna posměchu.
Možná nám má připomenout všelijak rozbité lidi. Co Boha dosud nepoznali, nevědí že on je x krát víc než nějaký bůžek. Anebo ho poznali a váhají. Jsou milí, slušní, ochotní, mají druhé rádi a potřebují nějaké amulety, kartářky, horoskopy. Nejsou hodni posměchu. Spíš toužebného přání, ať se jich Bůh dotkne a otevřou se jim oči, že to není třeba.
3 Rozzuřený Lában hledá rodinu a taky své bůžky. Dostihne se svou družinou uprchlíky a hledá bůžky. Jákob skutečně neví kde jsou a tak velkoryse nabídne, ať ten u koho se bůžky najdou nezůstane naživu. Je to hloupé dělat takové nabubřelé sliby. Jako bychom vždy všechno věděli a znali.
Ráchel je má pod sukní a sedí na nich. Při prohlídce řekne s úsměvem, víte chlapci, jsou situace kdy žena, už o tom asi něco víte – nemůže vstát tak jak vy byste zrovna chtěli. A chlapci, možná lehce provinile že je to vůbec napadlo, ji nechali být a bůžky nenašli.
O pohanských bůžcích v příběhu není, zda jsou dobří nebo špatní a proč jsou špatní. Jací jsou vystupuje samo z příběhu. Nezmohou nic. Stačí na ně ženská sukně a narážka na to, co vše se na tom světě ženám stává. Bůžci na které stačí toto jsou na nic. O nic nepřijdeme, když jejich mámení nepodlehneme.
4 Zato Bůh Abrahamův a Jákobův je někdo. Po divoké honičce kdesi v pustině se dva dobrodruzi Lábana a Jákob smíří. Smíření, dotek milosti, závan Božího ducha. Duch Boží působí. A pak je možná domluva, je možná proměna, život není ze žuly. Jákoba jeho bratři nasbírali kameny, udělali val a na tom valu všichni, Jákoba i Lában pojedli. Tak jako se u večeře Páně či při přijímání stáváme hosty Kristovými. Přijímáme odpuštění a smíření a život je možný. Není zaseklý.
Ráno políbil Lában své vnuky a dcery, požehnal jim a vracel se zpět ke svému domovu.
Děda Lában se přece jen rozloučí s dcerami i s vnuky. Mohou o sobě vědět a vzpomínat na sebe bez ostnu výčitek a neřešených bolestí. To je život s Bohem.
1 Není prostor, kde bychom mohli žít bez Boží milosti.
2 Ta milost je určena nám, rozbitým, váhajícím a všelijak nedospělým.
3 Bůžci všech možných podob jsou na nic.
4 Setkání s Bohem tvoří život, který nemusí být zaseklý ani vůči sobě, ani vůči druhým, ani vůči Bohu.
Pane Ježíši Kriste, přicházej k nám, dotýkej se našich ran a dávej štědře smíření a pokoj. Abychom se nemuseli bát setkání s druhými a mohli na sebe beze strachu vzpomínat. Amen
Text: Gn 31 | Kazatel: Daniel Ženatý
Když Lában odešel ke stříži svého bravu, ukradla Ráchel otcovy domácí bůžky. A Jákob Aramejce Lábana přelstil, takže nevyšlo najevo, že chce uprchnout. Uprchl se vším, co měl. Přebrodil řeku Eufrat a dal se směrem k pohoří Gileádu. Třetího dne bylo Lábanovi oznámeno, že Jákob uprchl. Tu vzal s sebou své bratry a pronásledoval ho po sedm dní, až ho dohonil na pohoří Gileádu.
Gn 31,19-23
Je to již páté kázání na příběhy praotce Jákoba. U dnešního příběhu připomeňme 4 věci:
1 Jákob už dospěl. Bere vážně Boha, bere vážně sebe, ví že přišel k Lábanovi jako psanec na útěku po dvaceti letech se z něj stal bohatý, respektovaný muž.
Chce domů. Svým ženám, Ráchel a Lee to řekne – Bůh mého otce je se mnou. On mně říká, Jákobe vrať se domů.
Navíc ho Lábanovi synové pomlouvají, stává se z toho života u Lábana peklo.
A tak když Lában odešel za prací, sebral se Jákob a uprchl se vším, co měl. Jákob opět někoho přelstil. Opět jednal vypočítavě. Nedospěle. Přijít jako bezdomovec na útěku a po dvaceti letech pobytu zbohatnout a zase utéct jako zločinec. Jak se cítily jeho ženy, jak se cítily jeho děti? Něco provedli že musí utíkat? Proč se nemohli rozloučit? Co když měl třeba Ruben rád svého dědu Lábana?
V Jákobově příběhu jde především o Boha. O jeho milost. O jeho moc. Je taková, že něco dělá i s nedospělým Jákobem. S nedospělými lidmi. S otci rodin, kteří vědí vše co a jak a pak náhlé jednají jako pomatení. S ctihodnými matkami, které vychovaly vzorně své děti a pak je cosi zachvátí a ony jednají jako malé holky. Jákob zraje. Jako víno. Ale ani na minutu nepřestane být závislý na Boží milosti. Svou zralostí nevyskočí někam ven do oblasti, kde už Boží milost není třeba, kde by to díky naší šikovnosti šlo bez ní. A platí to nejen Jákobovi, ale nám všem.
2 A tak jdou, Jákob a Ráchel. Jákob domů. Stejnou cestou šel kdysi děda Abraham, stejnou cestou před lety Jákob utíkal z domu. Teď se vrací.
Jákob a Ráchel. Jákoba to táhlo jako magnet. I když měl strach z toho co bude až přijde domů, všechny je podvedl. Ráchel to možná jako magnet táhlo zpět. Není to snadné v životě, když jdou dva spolu a každého to táhne jinam. Proto je důležitá jejich láska, aby ta je nad to vše – jako magnet- táhla k sobě.
Rozloučila se Ráchel s domovem? Prošla půdu, kde měla schované zamilované dopisy? Sedla na zídku, kde sedávala když ji to doma všechno štvalo? Objala strom, na který lezla jako holka, teď jako matce už jí to tak nešlo? A pak objevila domácí bůžky a vzala je sebou. Třeba se budou hodit. Co ona ví, kam jde? Alespoň kus domova bude mít sebou.
Ráchel není za tento čin nijak peskována. Není tam psáno o její malé víře. Není hodna posměchu.
Možná nám má připomenout všelijak rozbité lidi. Co Boha dosud nepoznali, nevědí že on je x krát víc než nějaký bůžek. Anebo ho poznali a váhají. Jsou milí, slušní, ochotní, mají druhé rádi a potřebují nějaké amulety, kartářky, horoskopy. Nejsou hodni posměchu. Spíš toužebného přání, ať se jich Bůh dotkne a otevřou se jim oči, že to není třeba.
3 Rozzuřený Lában hledá rodinu a taky své bůžky. Dostihne se svou družinou uprchlíky a hledá bůžky. Jákob skutečně neví kde jsou a tak velkoryse nabídne, ať ten u koho se bůžky najdou nezůstane naživu. Je to hloupé dělat takové nabubřelé sliby. Jako bychom vždy všechno věděli a znali.
Ráchel je má pod sukní a sedí na nich. Při prohlídce řekne s úsměvem, víte chlapci, jsou situace kdy žena, už o tom asi něco víte – nemůže vstát tak jak vy byste zrovna chtěli. A chlapci, možná lehce provinile že je to vůbec napadlo, ji nechali být a bůžky nenašli.
O pohanských bůžcích v příběhu není, zda jsou dobří nebo špatní a proč jsou špatní. Jací jsou vystupuje samo z příběhu. Nezmohou nic. Stačí na ně ženská sukně a narážka na to, co vše se na tom světě ženám stává. Bůžci na které stačí toto jsou na nic. O nic nepřijdeme, když jejich mámení nepodlehneme.
4 Zato Bůh Abrahamův a Jákobův je někdo. Po divoké honičce kdesi v pustině se dva dobrodruzi Lábana a Jákob smíří. Smíření, dotek milosti, závan Božího ducha. Duch Boží působí. A pak je možná domluva, je možná proměna, život není ze žuly. Jákoba jeho bratři nasbírali kameny, udělali val a na tom valu všichni, Jákoba i Lában pojedli. Tak jako se u večeře Páně či při přijímání stáváme hosty Kristovými. Přijímáme odpuštění a smíření a život je možný. Není zaseklý.
Ráno políbil Lában své vnuky a dcery, požehnal jim a vracel se zpět ke svému domovu.
Děda Lában se přece jen rozloučí s dcerami i s vnuky. Mohou o sobě vědět a vzpomínat na sebe bez ostnu výčitek a neřešených bolestí. To je život s Bohem.
1 Není prostor, kde bychom mohli žít bez Boží milosti.
2 Ta milost je určena nám, rozbitým, váhajícím a všelijak nedospělým.
3 Bůžci všech možných podob jsou na nic.
4 Setkání s Bohem tvoří život, který nemusí být zaseklý ani vůči sobě, ani vůči druhým, ani vůči Bohu.
Pane Ježíši Kriste, přicházej k nám, dotýkej se našich ran a dávej štědře smíření a pokoj. Abychom se nemuseli bát setkání s druhými a mohli na sebe beze strachu vzpomínat. Amen
Třetího dne bylo Lábanovi oznámeno, že Jákob uprchl. Tu vzal s sebou své bratry a pronásledoval ho po sedm dní, až ho dohonil na pohoří Gileádu.