Bohoslužby, Pardubice + Horní Jelení 22. 4. 2018 Lk 11,14-23
Text: Lk 11:14-23 Jednou vyháněl Ježíš zlého ducha z němého člověka. Když ten duch vyšel, němý promluvil. Zástupy se divily. 15 Někteří z nich však řekli: „Démony vyhání ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ 16 Jiní ho chtěli podrobit zkoušce; žádali od něho znamení z nebe. 17 Protože znal jejich myšlenky, řekl jim: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a dům za domem padá. 18 Je-li i satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království? Říkáte přece, že vyháním démony ve jménu Belzebula. 19 Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto budou oni vašimi soudci. 20 Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. 21 Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. 22 Napadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a kořist rozdělí. 23 Kdo není se mnou, je proti mně; kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.
Milí bratří a milé sestry,
podle tradice jsme stále v období velikonočním. Až do svatodušních svátků. Obzvláště v tomto období se vypráví příběhy, které to mají pomoci pochopit: co znamená, že Kristus „přemohl smrti moc“? A vlastně to potřebujeme znovu a znovu připomínat, osvětlovat, a hotovi s tím nejsme.
I ten dnešní příběh to vypráví: Ježíš uzdravuje, ale lidé kolem tomu hned neporozumí. To není poprvé, co uzdravuje. Ale stále to nepřijímají. A to je právě velmi milosrdné i vůči nám. Chodíme do kostela neděli za nedělí, už jsme o tom slyšeli mnohokrát, ale když přijdou určité situace, nějak si tu velikonoční zvěst – Kristus přemohl smrti moc, Kristus je Pánem nejen na nebi, ale i na zemi – neumíme vždycky honem připomenout, správně „aplikovat“, není vždycky tou pevnou půdou pod nohama, onou jasnou cestou, po které máme jít. Minulou neděli jsme slyšeli, že Ježíš uzdravuje ženu dvanáct let trpící a k životu navrátil Jairovu dceru. Dnes navrací řeč člověku, který byl němý.
Snad jsme někdy mezi těmi zástupy, o kterých je tam řečeno: „divily se“. Mnozí lidé se divili. Ježíš má takovou moc, že přemohl síly, které toho člověka svazovaly. On jejich pouta přetrhl, a ten člověk zase mohl mluvit. To rádi slyšíme, to je Ježíš, ten, který nemocným pomáhá, zastává se slabých. Jsme rádi, že i my ho můžeme znát a víme o něm. V jeho jméno jsme byli pokřtěni, jemu patříme. V písni „Ó světlo světa, Ježíši, kéž poznají tě zbloudivší“ (422) je sloka (4.): „Hluchým své slovo slyšet dej, i němým ústa otvírej“. A to nás asi vždy stále znovu naplní jakousi jistotou a nadějí, nebo i radostí, když si to uvědomíme: pro Ježíše jsou všechny tyto naše bariéry a hranice překonatelné. Ne, zatím to není v tomto světě zcela bezbariérové, ale všechny ty hranice a překážky, které si my stavíme mezi sebe, ale ani ty bariéry, které mezi nás staví okolí, nebo které jsou nějak dány, například od narození, nejsou pro Ježíše tím rozhodujícím. Nejsou daností, kterou je třeba respektovat s poslední platností a která musí zůstat, jak je. Ježíš je prolamuje, otevírá, odstraňuje. To je dar Velikonoc, to si smíme znovu a znovu připomínat.
Ale proč tato radost víry, jistota naděje, že víme, kdo je tento Ježíš, nepřežije mnohdy ani první dny všedního týdne? A jak je možné, že tato víra mnohé naplňuje oním údivem, respektem, nadějí, ale po nějakém čase jakoby zevšední a uvadne, dokonce až natolik, že se bez ní obejdeme? Kolik lidí vyznalo, že je to pro ně nesmírně důležité, ale pak zmizí a odmlčí se a my je dlouho nevidíme. Není to právě proto, že nás mnohdy přemůže ono množství nových a nových překážek a zlořádů, které jsou kolem nás, a někdy i v nás samotných? Že jsme zklamaní, že svět není a není lepší, ačkoliv jsme o tom už mnohokrát slyšeli, doufali v to a mnoho pro to i vykonali? Copak je svět v pořádku, když tu jsou zlé mocnosti, které člověka spoutají tak, že je němý? Jak to, copak tento svět nebyl stvořen jako dobrý? Ano, leccos je dobrého, ale leccos ne. Copak je v pořádku, že stále znovu se setkáváme s těžkými nemocemi a nebo s nepochopitelným sobectvím, chamtivostí, podlostí? Copak je v pořádku, že jeden člověk na jiného je schopen užít chemické zbraně a na oplátku za to rakety? A jak to, že jsme tak rychle zapomněli, co byla jedna a druhá totalita v naší zemi, a lidé jsou k tomu hluší a snad i němí? To opravdu dobré není. Ale co s tím?
Ježíš však „vyžene zlého ducha z němého člověka“. A němý promluví. Hle, není možná všude na světě teď jaro v plném rozkvětu, ale tady určitě přichází. Tady se otevírá, co všichni považovali za uzavřené. Ježíš toho člověka osvobodil, nenechal ho dusit ve vlastní šťávě, ale přišel k němu a navrátil dobrému životu. Ježíš přišel ne proto, aby nad lidskými, těmi až tuze lidskými problémy pokýval hlavou, vzal je na vědomí, zanadával si nad nimi – a zase pryč. Tak je to právě mnohdy s námi. Mnohdy nám opravdu nezbývá nic jiného, než vzít věci na vědomí, nebo nad nimi naříkat. A jít dál. Tak to chodí. Nestačíme na to. Na mnoho věcí nestačíme. A tuto naši bezmoc Bible vyjadřuje tak, že mluví o „zlém duchu“, démonu, o satanu. Jsou věci, které jsou jaksi silnější než my, síly zmaru, síly nepořádku, rozkladu, je mnoho věcí, které jsou nad lidské možnosti a síly.
Ale nejsou silnější než Ježíš. „A němý promluvil“. Už není pravda, že je všecko špatně. „A němý promluvil“. A dvanáct let nemocná žena se uzdravila. A Jairova dcera vstala. A hladové zástupy se nasytily. A ženě hříšnici je odpuštěno. A Ježíš z hrobu vstal, a přemohl smrti moc. Hle, Boží stvoření se napravuje. Němý člověk mluví, stává se tím, kým má být: člověkem, který může žít s ostatními, s ostatními se radovat, mluvit, modlit se a vyznávat viny i lásku.
Ano, to mnohé udiví. A žasnou. Ale některým se vkrádají pochybnosti, jak je to možné, že němý opět mluví. Co je v tom za kouzla? – A vidíte, sotva se objeví něco dobrého, už do toho zase někdo nalévá žluč a snad i jed. S tím se dá žít? „Démony vyhání ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ To je jejich vysvětlení: nedá se popřít, že němý člověk promluvil. Ale nejspíš to je tak, že jedna zlá síla podlehla jiné zlé síle. A ta druhá je silnější, mocnější. Jsou tu všelijaké zlé síly, ale nad nimi je jedna hlavní, jakoby šéf těch sil a mocností. Lidé ho nazývali Belzebulem.
Že nám je takové vysvětlení cizí? Jen vzpomeňme, neznáme úsloví: Vyhánět čerta ďáblem? Copak to není – žel – způsob, jak udržujeme v našem světě zlo na uzdě? Copak není občas potřeba ukázat svaly, aby násilník dal pokoj? Copak není třeba občas zakřičet, aby nás druhý poslechl? Copak není potřeba držet choutky některých jaderných dobrodruhů na uzdě tím, že budeme mít také takové zbraně, pokud možno ještě lepší? Copak není třeba, aby zlé nemoci, které otravují lidské tělo, byly vyháněné jinými jedy? Žel, je to tak. To je náš způsob, jak napravujeme věci pokřivené. Tuze často vyháníme čerta ďáblem. A to bychom mohli pokračovat.
A tak – jak to je? Vyhání Ježíš jednoho démona jiným, ale silnějším? Není to tak, že i Ježíš se musí sklonit před „zákonitostmi“ tohoto světa? Jde tu o onen věčný zápas dobra se zlem? Zápas pozitivních sil s negativními? (Dnes je moderní mluvit o energiích.) Ježíš ani nad těmito otázkami nás na holičkách neponechá: řekl jim: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a dům za domem padá. 18 Je-li i satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království?“
To je ten problém. Nám se tedy satan, ďábel či jak se ty všechny zlé síly nazývají, jako rozdělené nezdají. Naopak, někdy jakoby se všechny spojily a spikly proti nám, proti všem dobrým snahám. Ať uděláme co uděláme, jiní to obrátí v opak. Však víme, jak někdy přes dobré úmysly vznikne chaos, nepořádek, hněv a nevraživost, v rodině nebo v politice a mezi národy, nebo mezi církvemi. Ani nevíme jak. To těm tehdejším pochybovačům Ježíš tedy vysvětlí: ty zlé síly jsou zajedno v tom, že nechtějí, aby stvoření bylo obnoveno, ale pořád žilo v neklidu. Ale já jsem přišel, říká Ježíš, abych obnovil pořádek. Aby němý mluvil a mohl být člověkem. Já jsem přišel, abyste mohli žít ve vzájemné úctě a lásce, a ne pořád na sebe vytahovat špínu, chtít druhého obelhat a přelstít, a na druhém vydělat. Já jsem přišel, abyste měli život, a to život v plnosti, a ne aby se všechno obracelo proti vám. Zatím to není všude, zatím je to – jen tu a tam, kde je Ježíš, kde ho lidé následují, kde mu dávají důvěru, kde se proto odvažují k odpuštění, službě a smíření, kde usilují o jednotu a porozumění, tam „vás zastihlo Boží království“. To je počátek, ale je tu. To už nebude zvráceno, vždyť Ježíš přemohl smrti moc. Zatím to není všude, zatím – jak řekne Ježíš – je to jako „prst Boží“. Tu a tam, ale je zde. Dnešní oddíl byl zjevně podnětem řady lidových rčení. I o prstu Božím lidé mluví – spíše varovně. Ale tu jde – o lásku. Ježíš ukazuje, a na tom němém, který promluvil, dosvědčuje, že Boží království již je tu. Jistě, ten „prst Boží“ je i varování – všem těm silám zla a zmaru a chaosu. Všem našim pokusům zlo retušovat, spolčit se s ním a doufat v jeho moc. Ale tu už nemá.
Němý promluvil, Jairova dcera vstala, dvanáct let nemocná žena se uzdravila, hladoví byli nasyceni, smrt již po Kristovu vzkříšení nemá práva. O tom vypravuje ten poslední obraz: „Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. 22 Napadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a kořist rozdělí.“ Tomu Belzebulovi se to už stalo: ač si možná chránil svůj palác a je stále v plné zbroji, tak ten jeden uzdravený, ten jeden němý, který promluvil, je znamením, že ten silný muž v plné zbroji už není nejsilnější, už do jeho paláce pronikl někdo silnější. Zlo tu není „navěky a nikdy jinak“. Ten jeden byl uzdraven. A jeden už přemohl smrti a hříchu moc, a tak ani toto stvoření a všechno, co má dýchání, není natrvalo pod jeho mocí a vládou. Není to tak, že čerta budeme vyhánět ďáblem donekonečna. Už je tu ten, který nedobytnou pevnost toho silného muže otevřel, nastal den otevřených dveří. To jsou Velikonoce.
To vše lze jistě považovat za řeč obraznou, mýtickou, historicky podmíněnou. Ale není to tak, že mnohdy nám to tak připadá: jakoby silní mužové v plné zbroji (což někdy ani není obrazné vyjádření) střežili pořádky tohoto světa, a je těžké, ba nemožné něco změnit? Ach, kolikrát jsme si už v životě nejspíš řekli, že „to nemá cenu“, „s tímhle nikdo nehne“, nejlepší, kdyby se každý staral sám o sebe, „co my naděláme“. Ach, jak je dobré, že tuto strategii Ježíš nezvolil. On šel, staral se, ale ne sám o sebe, ale o nás. Sám sebe dal, abychom my nemuseli mít strach v tomto světě. Bůh poslal svého Syna Ježíše, aby uvedl stvoření zase do pořádku. My lidé na to nestačíme. Ale on na to stačí. Nezvolil ten způsob, kdy je třeba přebít sílu ještě větší silou, jedny peníze ještě většími penězi atd. Ale zvolil způsob služebníka. Zvolil cestu lásky a oběti. A ejhle, ono se to ujalo. Osvědčilo se to. To má budoucnost. Ten němý promluvil. Mnozí tomu dali víru a Krista následují. Dodnes. Mnozí z toho žijete a čerpáte naději. Mnozí právě díky této důvěře v Krista prošli i těmi nejtěžšími dobami, jen ve 20. století dvěma totalitami, kdy se zdálo, že onen silný Belzebul má navrch. Nemá. Je pravdou, že žijeme ve světě, kdy ještě musíme vyhánět čerta ďáblem. Ale nemá to perspektivu. Nelze zaznamenat dlouhodobý účinek.
Přemáhat zlé dobrým, se může jevit jako naivní. Ale je to účinné. Odpovídat na ránu ranou, na křivdu křivdou, na křik hlasitějším křikem, tak se to dělá. Ale po Velikonocích víme, a z tohoto příběhu slyšíme, že to není ani dlouhodobě účinné, ani důstojné člověka, který byl stvořen k obrazu Božímu. Rány lze léčit odpuštěním, křiku čelit tichostí, sobectví přemáhat láskou. Více je sloužit, než si sloužit nechat.
Jistě, my na to vždycky sílu nemáme. Ale od chvíle, kdy Ježíš němému vrátil řeč, kdy byl osvobozen od zlé moci Ježíšovou mocí, od té doby smíme vědět a žít v jistotě živé naděje, že satan, ten zlý, už nemá všechno pod kontrolou. A každé vyznání Krista, a každé pozorné naslouchání jeho Slovu, a každé setkání v lásce, každá služba, každá podaná ruka ke smíření, je dokladem toho, že po Velikonocích je Pánem Kristus a jiný nad námi tu poslední moc nemá a mít nebude.
Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že jsi zápasil s mocnostmi zla. My na ně nestačíme. Děkujeme za jistotu, že do konce dnů ani zápasit nepřestaneš. Pane, veď a uč nás, abychom napodobovali tvůj způsob služby a lásky tam, kde sami zápasíme o nápravu ve svých vzájemných vztazích, v rodinách, v práci, v církvi i ve světě. Amen.
