Text: Mt 6,25-27 Kazatel: Daniel Ženatý
Ježíš říká: Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo více než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský otec živí. Což nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?
Ježíšova slova nás varují i potěšují.
Varování se soustředí do slovesa – znepokojovat se, dělat si starost. Objeví se v té krátké řeči pětkrát. Před čím Ježíš varuje? Abychom nezapomněli na to, že jsme zde na tomto světě nebyli, teď zde na chvíli jsme, a zase tady nebudeme. Abychom přiznali, že opratě tohoto světa či kosmu drží ve své ruce někdo jiný. Abychom se po těch opratích nesápali. Abychom udělali místo ve svém životě ještě jiné síle a moci, než je naše.
Není v našich schopnostech, abychom si jako dospělí lidé prodloužili svou postavu. Kolik měříme, tolik měříme.
Není v našich schopnostech, abychom si o jediný den prodloužili život. Jistě, zdravý způsob života jeho délku může ovlivnit, či spíše pomůže dočerpat co nejvíce z toho, co je nám dáno, ale nic víc.
Vně nás existuje něco, co ovlivnit nemůžeme. To něco má na starosti Bůh. On sám. On ví co a jak. My se o to starat nemusíme. Smíme věřit, že Bůh to zvládne. A můžeme se soustředit na to, co máme zvládnout my.
Ježíšova slova nás i potěšují. Cítíme, jak z nás Ježíš snímá břemeno. Hladí nás po čele a říká, uklidni se. Neblbni. Teď žiješ, dnes, tak si dnešek nenech zašpinit tím, co přinese zítřek. Teď se raduj, teď je neděle 21. října 2012, teď žiješ, dýcháš, už se to nikdy nevrátí, tak žij!
Je důležité, že to říká Kristus, Boží syn. Někdo, kdo k nám má osobní vztah. Kdo nás zná, kdo za nás zemřel. Jeho láska k nám buduje základ pro to, že my sami sebe smíme mít rádi. Že si sami sebe smíme vážit. Díky jeho lásce jsme někdo! Žijeme, a Bůh dává našemu životu dobrý rámec a dobré podmínky. On sám se stará o to, že je to dobré.
A protože se smím, díky Kristu, mít rád, proto mohu mít rád pořádně i druhé lidi. Proti nemusím v myšlenkách odbíhat stále k sobě. Mohu druhým naslouchat, aniž bych vše co oni řeknou spojoval bolestně a lítostivě se sebou samým a svým údělem.
Obdobný motiv je skryt i v tom, když dnes děkujeme za letošní úrodu. Ano, máme mnohou odpovědnost, ale také je zde síla vně nás, která se stará. A dobře se stará. Síla kterou má na starosti Bůh.
Copak jsme tahali jednotlivé keříky brambor ze země, aby vyrostly? Netahali. Jistě, za tím že vyrostly, je skryta mnohá práce a starost! Ale ten div růstu je vně lidského snažení. Můžeme jabloň prořezat, a kolem pěkně zrýt, ale kolik bude mít jablek, a jakých, to neovlivníme.
Děkování za úrodu neodstraňuje naši odpovědnost, práci, plánovaní. Děkování za úrodu přiznává, že souběžně s naší péčí a naší prací je tady je jiná moc, která dává růst i žeň.
Děkování je důležité. Formuluji svou vděčnost za to, že to tak je, že mohu dýchat a radovat se, že mám co jíst a co pít a co na sebe. Že mohu dělat mnoho pro to, abych pomohl těm, kdo mají hlad a nemají co na sebe.
Jak děkovat? V modlitbě. Zde ve shromáždění jeden s druhým, nebo doma, nebo na procházce. Taky asi máte někdy ten zvláštní pocit, když třeba vidíte kus scenérie. Labe, stoupající opar nad vodou, v dálce střechy, šedivé nebe, cítíte kouř páleného listí, už se trochu stmívá a vy se těšíte domů, na to, co ještě dnes bude. A najednou vás to přemůže, kdo jsem, jak to, že jsem tady, a jak dlouho tady ještě budu? Děkuji ti Bože! Děkuji ti, že jsi mě stvořil, že se smím poddat rytmu tvé milosti, ona mě nese životem, a já o nic nepřijdu. Ba právě naopak, ani všechno nestačím přijímat.
A podobně smíme žasnout nad tím, že máme co jíst, a z vodovodu stále ještě teče voda, a těch brambor co se na jaře strčily do země teď na podzim kupodivu v té zemi nějak přibylo, kdo by to řekl.
A protože cítím, že to je nezasloužené, proto prosím za ty, kterým voda z vodovodu neteče, ani vodovod neznají, mají hlad, jsou nemocní a děsí se toho, co přijde večer. A prosím za ty, kdo jim mohou pomoci, ať pomáhají a hledají, kudy na to.
**
Děkování je proces, kterým hlasitě přiznávám, že to zde všechno nemám pevně ruce já, ale je zde jiná moc, a ta moc patří živému Bohu.
Děkováním přiznáváme, že je zač děkovat, dostávám ze sebe pryč břemeno starostí a vířivého neklidu, který mně bere život, a to je škoda.
Děkováním Pánu Bohu pak také jemu samému říkám, že o tom vím, že to je od něj, že jsem rád a že si toho fakt vážím.
Děkováním Boha jako toho, kdo je živý, kdo také touží po tom slyšet slova poděkování, jako každý z nás. Kdo je rád, že se mně tu dobře žije, když už to tak moudře stvořil.
Modlitba po kázání
Bože, osvoboď nás od nutkání to tady řídit a spravovat, jakoby ani tebe nebylo. Vlévej nám do duší pokoj, že při vší své práci smíme na tebe spolehnout.
Děkujeme že nás živíš, od narození až do smrti, a jak pevně věříme, i po ní. A to prý ještě lépe a chutněji.
Vyznání vin
Vyznáváme, že si tvých darů často nevážíme.
Že moderní technika a stroje, a vzdálenost od života na polích, v nás vzbuzují pocit, že živíme sami sebe.
Vyznáváme, že činíme málo pro trpící a hladové v Asii a Africe, že pokrok a vědu ženeme spíše k vyššímu blahobytu, než k pomoci hladovým.
Vyznáváme také, že tvé stvoření, krásnou přírodu užíváme často sobecky, jako bychom tu byli jen my, a po nás už nikdo.
Prosíme, odpusť nám. Pane, smiluj se nad námi. Amen
Slovo milosti
Zvěstuji vám slovo milosti:
Bůh se nad vámi smiloval
a odpouští vám skrze Ježíše Krista vaši vinu.
Tak svědčí evangelium: Nalomenou třtinu nedolomí, a doutnající knot neuhasí. Amen
