Kázání 21. dubna 2013

web (14)Text: J 16,16-23a Kazatel: František Plecháček

Zanedlouho mě již nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte.“ Někteří z jeho učedníků si mezi sebou řekli: „Co znamenají slova ‚zanedlouho mě nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte‘ a ‚odcházím k Otci‘?“ Říkali: „Co znamená ono: zanedlouho? Nevíme, o čem mluví.“ Ježíš poznal, že se ho chtějí otázat, a řekl jim: „Dohadujete se mezi sebou o tom, že jsem řekl: Zanedlouho mě nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte? Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost. Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. V onen den se mě nebudete již na nic ptát.

Milé sestry, milí bratři, předem chci říci, že jsem si dnešní perikopu nezvolil čistě pod dojmem svých čerstvých zážitků při porodu našeho prvního dítěte. Tato slova z evangelia podle Jana jsou starocírkevní perikopou pro tuto neděli, třetí neděli po Velikonocích zvanou Jubilate. A já jsem je vděčně přijal jako základ kázání. Protože věřím, že tenhle obraz nám může mnohé říci nebo aspoň napovědět.

Učedníci se dohadují nad významem Ježíšových slov. Co jen to může znamenat: Zanedlouho – kraličtí překládají „maličko, a neuzříte mne, a opět maličko, a uzříte mne“? Co z těch slov asi dokážou pochopit, je skutečnost, že se s nimi Ježíš loučí. A jsou z toho smutní.

Ježíš tady mluví o lhůtě mezi svým ukřižováním a vzkříšením a o smutku a pláči, který čeká jeho věrné. Zároveň přitom můžeme myslet na smutek a zkoušky církve v naší současnosti, na tíseň církve, které její Pán není tělesně přítomen, která je odkázána na Boží slovo a pomoc Ducha svatého. Ovšem ani jedno z toho se nedá jen tak beze všeho předvést našim spoluobčanům. Ačkoli žijeme z víry v Kristovo vítězství, důkazy jeho vítězství nemáme po ruce, abychom je mohli kdykoli komukoli předvést.

„Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat…“ Svět se raduje, protože si myslí, že se definitivně zbavil toho nepohodlného a neskladného Ježíše, který mu zjevoval a pořád připomínal vůli Boží. Raduje se, protože nechce, aby nad ním takto panoval Bůh. A učedníci a učednice jsou smutní, protože ve víře chápou, koho se to svět zříká. Vědí, že svět v Kristu odmítá něco jedinečného a nepostradatelného, odmítá smíření a pravý život, odmítá milujícího Boha, který se k němu sklání.

I my přece býváme někdy smutní, když se nám nedaří podělit se o naději, která nás drží. Nebývá nám do zpěvu, když rozhovor o víře s někým, na kom nám záleží, končí vlastně dřív, než vůbec začal, když dotyčný nebo dotyčná jen mávnou rukou a zakroutí hlavou a jdou zase dál. Někdy to hodně bolí, když se snažíme slovem i skutkem někomu prospět, pomoci z nesnází, ukázat mu, že by to přece šlo i nějak jinak – a ono to nejde. A vypadá to, jako bychom hrách na stěnu házeli, a veškeré naše úsilí naráží na jakousi neviditelnou stěnu.

Slovo o světě tady v žádném případě není proto, aby nám jen potvrzovalo, že svět je zlý, zkažený a ztracený. Daleko spíše nám připomíná, že svět potřebuje naše svědectví o Kristu, nutně potřebuje evangelium a lásku; tím více, čím víc se od Pána Boha odvrací. Protože svět odmítající Boha není Bohem opuštěn. A znamením této Boží přítomnosti jsou právě Kristovi učedníci a učednice, kteří žijí a slouží ve světě.

„…budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost“, doslova „stane se radostí“! Doba zármutku je omezena, pláč není to hlavní a rozhodující, co učedníky a učednice ve světě provází. Již dnes se smutek a soužení mění v radost.

Jsme u obrazu rodící ženy. Její bolesti jsou úporné, vracejí se, mohou trvat mnoho hodin (jak tomu bylo i v našem případě). A přesto se celé to trápení nedá ani přibližně srovnat s okamžikem, kdy se děťátko konečně narodí. Ve chvíli, kdy se porodním sálem rozlehne křik právě narozeného človíčka, je všechna minulá bolest zapomenuta. To nové a krásné, co se zrodilo, převýší a překryje všechno těžké a bolestné, co bylo předtím.

Uvědomuji si přitom ještě jednu věc. Muž při porodu – a dlouho před ním – může sice své milé manželce masírovat záda a obstarávat svačinky a třeba i zpívat či co já vím, může být s ní, ale to je také všechno, co může dělat. Obraz rodící ženy mi tak připomíná bolestné a těžké situace, ve kterých nemůžeme trpícím pomoci vlastně nijak jinak, než že v tu chvíli budeme s nimi. Můžeme je třeba držet za ruku a v duchu či nahlas se za ně modlit, ale víme, že jim sami neulevíme od bolesti ani je nijak nevysvobodíme z jejich trápení. Jde o chvíle v životě lidském, kdy je prostě třeba tiše s někým být a vytrvat, vydržet a neutéct. I tohle patří k našemu údělu ve světě.

Kristovi učedníci a učednice svými starostmi a zármutkem vlastně zakoušejí něco z porodních bolestí nového věku. Věku spásy a vysvobození, o němž mluvili a který vyhlíželi již starozákonní proroci. To nové, co přichází od Pána Boha, se rodilo v bolestech – v Kristových bolestech. A ti, kteří Ježíše Krista následují, nutně zakoušejí také něco z jeho zármutku a bolesti. Ale to nové svou krásou a radostí převýší, a již dnes převyšuje všechno, co bylo předtím.

„Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“ Nejdříve se mluvilo o tom, že učedníci uvidí Ježíše. Tady se to však obrací: Ježíš uvidí učedníky. To on je zbaví zármutku a přinese do jejich života světlo, úlevu od bolesti, radost a pokoj. Učedníci a učednice si všechno do dobré nebudou muset obstarávat sami.

Všechno skutečně dobré a opravdu nezbytné pro život získáváme v setkání s Ježíšem. Přichází za námi do našich shromáždění, aby nám daroval radost, kterou nám nikdo nemůže jen tak vzít – právě proto, že si ji neopatřujeme sami. Není výsledkem našeho úsilí, ale vzácným darem Vzkříšeného. Má svůj základ v tom, co on pro nás udělal a co platí – bez ohledu na to, kolik sil nám právě zbývá. Zároveň je závdavkem, ochutnávkou darů budoucího věku. Tahle radost v Kristu není nějakou neustálou křečovitou, naučenou veselostí, ale něčím, co nás podrží i ve chvílích zkoušek.

„V onen den se mě nebudete již na nic ptát.“ Na otázky po smyslu Ježíšova kříže dostáváme odpověď v setkání se Vzkříšeným. Ve víře rozpoznáváme, že to, co se stalo na Golgotě, stalo se i pro nás a za nás. Ježíš zemřel na naše hříchy a byl vzkříšen, abychom mohli Pána Boha vyhlížet a vítat beze strachu a zármutku, s radostí a nadějí.

V tvé přítomnosti, vzkříšený Pane, ustupují pochybnosti a dostává smysl, co bylo dříve temné a nepochopitelné. Prosíme, dej, ať nás radost z tvé blízkosti provází i do našich všedních dní, abychom i my mohli dělat radost – tobě i našim bližním. Amen.

Tento příspěvek napsal/a dne 22.04.2013 v rubrice Kázání.