Text: Jan 9 Kazatel: Daniel Ženatý
Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl. Sousedé a ti, kteří jej dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, kdo tu sedával a žebral?“ Jedni říkali: „Je to on.“ Jiní pak: „Není, ale je mu podoben.“ On sám řekl: „Jsem to já.“ I řekli mu: „Jak to, že se ti otevřely oči?“ Odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím.“
Cestou uviděli Ježíš a jeho učedníci slepého od narození. A učedníci položí otázku. Kdo zhřešil, že je ten člověk slepý? Ježíš odpoví nejprve jasně. Nezhřešil on ani jeho rodiče. Tudy cesta nevede.
Pak pokračuje zvláštními slovy o tom, že je ten člověk slepý proto, aby se na něm zjevily skutky Boží. A dodá, že musí konat skutky toho, kdo jej poslal, dokud je den! Pokud jsem na světě, jsem světlo světa. Plivl do prachu, potřel jeho oči, poslal jej umýt se k rybníku Siloe. On šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.
Čekali bychom slavnostní hostinu na uvítání nemocného a děkovnou bohoslužbu za mocné Boží činy. Jenže ouha. Dokonce nás napadne, že ten člověk na tom byl lépe, když byl slepý. Nebohý uzdravený prožívá velmi neklidný čas. Nejprve sousedé nevěří vlastním očím, že ten slepý má své oči v pořádku. Je to on, který tu sedával a žebrával? Není, ale je mu podoben. Pak s ním mluví, a je to on. Ptají se, kde je Ježíš, ale uzdravený neví, kde jej hledat.
2x si uzdraveného zavolají farizeové a 2x je to jako u výslechu. Kdo to udělal, jak to udělal, jak to že to udělal v sobotu, směl to udělat a kde je teď. Pak si farizeové zavolají k výslechu jeho rodiče, kteří se zmohou jen na dobrou odpověď, je dospělý a my mu do toho nemluvíme. Farizeové se pak ještě pohádají mezi sebou – jakou mocí to Ježíš činí, je to podvodník, nebo je to skutečně Bůh? A uzdravenému vynadají a vyženou ho. Z církve? Obce? Co mu zakážou? Něco získal, něco ztratil?
Příběh začíná otázkou – kdo zhřešil. Dnes by se asi lidé ptali, – kdo za to může, že je od narození slepý? Bylo by laciné učedníky svrchovaně okřiknout, že tohle se nedělá. Protože ten problém je citlivý a nevíme jak na podobné otázky reagovat my, ani moderní věda. A lidé s postižením žijí spolu s námi, a my žijeme spolu s lidmi s postižením. A jejich blízké a milé to prostě napadá, proč je to tak? Proč někdo ano, jiný ne, proč právě ten či ta, a ne já?
Samozřejmě to napadlo lidi i v době Ježíšově, i v dobách předtím. Hledala se souvislost mezi trvalou nemocí a hříchem. Jiní říkali – je to prostě někde napsané ve hvězdách! Co se má stát se stane! A další říkali – nějak to souvisí s vinou předků, třeba někoho ve čtvrté páté generaci před narozením dítěte!
Lidstvo všech dob touží znát jasnou odpověď. I učedníci se ptají – Ježíši, jak to je, kdo za to může? Dodej či doplň do rovnice plné neznámých nějakou hodnotu, aby to vyšlo.
Ježíš odpoví překvapeným učedníkům: nezhřešil ani on, ani jeho rodiče. To je Ježíšova odpověď. Víc nevysvětluje. My si oddychneme. Hledat viníka je špatně. Tudy cesta nevede. Rodiče postižených se mohou narovnat.
A v zápětí strneme. Ježíš dodá – na tom slepém se ukážou Boží skutky. To slovo vadí. Drhne. Copak může slepec sloužit jako objekt pokusů? Už slyšíme hlasy obhájců lidských práv, copak takhle se může mluvit?
Jenže, my v Krista věříme, Kristu věříme, vše od něj přijímáme. Takže, pokud řekne taková slova, asi ví, co říká. Chceme hledat, jak ta slova vyložit. Míní Ježíš toto – vy se ptáte, kdo zhřešil. Chcete znát odpověd, něco co se týká rozumu a poznání. Ale Boží slovo není názor, ale čin! Jde o změnu světa! Bůh se stal tělem a je třeba jednat. Dokud je den. Ukazovat a realizovat Boží iniciativu. O to teď jde. O nový život, který si poradí s nemocným životem, nemocným člověkem, ba dokonce se smrtí. Nejde o jalovou diskusi. Nejde o to vypiplat složitě z lidského dna nějakou berličku, která by vysvětlila, kdo a proč je jak nemocen. Jde shora o Boží čin, který proměňuje tento život.
Boží milost se rozprostře nade všemi, všech se dotýká, avšak nejprve a nejjasněji ulpí na těch, kdo pomoc potřebují. Rychle. Akutně. Protože z tohoto světa už pro ně žádná pomoc není. Na takových se to jasně ukáže. Jak ta Boží moc působí. Jakou má moc. Že to nejsou svaté řečičky. Ježíš ho pošle, ať se umyje a on vidí.
A tak slepý od narození, který jistě už vyslechl mnoho neomalených a hrubých meditací a rozkladů na téma, kdo za to může, okouší něco nového. Nikdo mu nic nevysvětluje, ale, někdo mu něco dává. Podíl na nové moci. A on to přijímá a vidí. Na něm, na outsiderovi už teď jedná Boží moc.
K této hlavní zprávě můžeme přidat některé další:
Zaráží ta neochota okolí se radovat z uzdravení. Dostal jsem konečně jedničku, hlásí školák a otec odpoví – beztak jsi to opsal. Pan doktor říkal, že mám šanci se uzdravit – takových už bylo a jak to dopadlo. Tak sousedé se prý usmířili – pokolikáté už, beztak se budou zase hádat. Příšerným znamením tohoto typu zla je hněvivá reakce takzvaně slušných lidí České republiky na narození paterčat. Odporné. Ať nás toto nedostihne. Smývejme to ze sebe. Zázrak, který prospívá životu, narození dětí nebo třeba opravená lavička v parku, to je důvod k radosti a ne závisti a řečem které zraňují.
A další věc – ten uzdravený neokoušel po svém uzdravení žádný ráj na zemi. Farizeové jej obvinili, on se hájil, zastával se Ježíše, ale oni jej ve zlosti vyhnali!
Včera ve věznici se mně ptal tichým hlasem a sklopeným zrakem zlomený odsouzený muž – a, jak to poznám, že patřím Kristu? Nejsem žádný borec, který vysype z rukávu přichystanou odpověď. Trnul jsem, abych odpověděl pravdivě a nebyla to fráze. Pomohlo mi, že jsem měl v hlavě tento text o uzdravení slepého. Tak jsme jej spolu četli. A pomalu se nořila ze společného čtení i odpověď. To, že patřím Kristu, je mi dáno poznat. Děje se to v přítomný okamžik. Říkali jsme si, teď je nám dobře, teď cítíme, že patříme Kristu, necítíme to rozumem, spíše srdcem. A přijdou chvíle jako v tom příběhu, kdy to tak jasné nebude. Otázky zvenku i vlastní otázky to budou oslabovat. Proč mu věříš, a kde je, a kdo ví, jak to bylo. Ale to vědomí, že přece jsem cítil, že patřím Kristu, že on je se mnou, to bylo. A zase bude. Smím se na to těšit a tím se povzbuzovat. A modlit se. Uzdravený se neocitl v ráji. Naopak, jeho aktuální situace se zdála být horší. A přesto to stálo za to.
Když se Ježíš dozvěděl, že uzdraveného vyhnali, vyhledal ho a řekl mu, věříš v Syna člověka? On se zeptal, kdo to je? Ježíš odpoví, ten, který s tebou mluví. On řekl, ano Pane, padl před ním na kolena.
Co zbude po všech krásách i patáliích tohoto života? Jak to skončí? Padneme na kolena. Před Kristem. Každého z nás to čeká.
Ježíš nepřináší novou soustavu pravd a pouček. Přináší milost. A jasně ukazuje, že lidé postižení, tělesně, duševně, společensky, sociálně, politicky, jsou první na řadě, když se ta nová moc a síla Božího království rozdává. A začíná působit. Roste jako zrnko hořčičné. Možná pomalu, ale už ho nic nezastaví.
Pane Ježíši Kriste, v tebe věříme a tobě věříme. Náš rozum někdy ztrácí dech, a za vírou jen klopýtá, nechápe vše a má plno otázek.
Nenech se tím prosíme odradit, a dál doplňuj svou milostí a láskou nedostatky lidských těl i duší.
Dej, ať o tobě svědčíme jako o dárci života časného i věčného a nejen jako o výjimečném člověku který umí odpovědět na záludné otázky.
Dej nám srdce otevřené, schopné se mocně radovat z tvých divů, které přesahují všeliký rozum lidský.
Buď s těmi, na něž myslíme, nemocnými, čekajícími na operaci, s lékaři a sestrami, s pracovníky Diakonie, Charity, se všemi, kdo profesionálně i laicky pečují o ty, kdo pomoc potřebují.
Buď s dětmi i s těmi kdo o ně pečují na letním táboře, žehnej společným chvílím, které pro léto připravujeme a společně je prožíváme. Opatruj ty, kdo jsou na cestách.
Prosíme za pokoj v Českých Budějovicích a na jiných místech. Dávej odvahu všem, kdo mohou bojovat proti rasové i jiné nesnášenlivosti. Za pokoj a urovnání v Syrii, Egyptě a dalších místech. Amen
