Text: Iz 5,21 | Kazatel: Petr Brodský
Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a rozumní sami před sebou. Milé sestry a bratři, Celá ta 5. kapitola proroctví proroka Izaiáše je velmi zajímavá a podnětná. Izraelský dům je přirovnáván k vinici, kterou Hospodin štípil, ale která nepřináší plody. Zazní v ní i šesteré „Běda“ proti těm, kdo nedbají Hospodinova zákona a zařizují se, jednají po svém a je ukončena sdělením, že ke svému soudu si Hospodin použije i neznámých pronárodů, jež přivolá z dálky. Každé z výše uvedených témat by vydalo na několik kázání. Ale vraťme se k našemu textu. Běda těm,kdo jsou moudří ve vlastních očích…/kdo se považují za moudré/ /kdo jsou moudří sami u sebe/. Je to zvláštní druh lidí, o nichž je zde řeč. Lze je charakterizovat tak, že nejsou přístupni žádnému poučení, pohrdají každou radou, kterou jim bližní dává. Sami však po svém všemu rozumí a o všem chtějí rozhodnout. Vyjádřeno biblickou řečí – místo aby budovali svůj život na bázni Boží, která je základem pravé moudrosti – Ž 111,10 –„počátek moudrosti je bát se Hospodina;velice jsou prozíraví všichni,kdo tak činí.Jeho chvála trvá navždy!“ – /B-21-úcta k Hospodinu je klíčem k moudrosti. Všichni kdo to plní, jsou velmi rozumní/ – budují vše jen na svém úsudku, přesvědčení na „svém zdání“. Jsou to základy asi velmi pochopitelné, možná z lidského pohledu často i praktické, lehce přístupné ale na druhé straně jsou mnohem méně solidní a pevné.
Vlastní moudrost bývá tvrdošíjná. Prorok má na mysli zejména ten jev, kdy se lid Izraelský – ale my to převeďme do naší současnosti – kdy se člověk postaví i proti poselství Božího slova a jedná tak, jako by rozuměl životu lépe, než nám to podávávají biblické příběhy skrze živé Boží slovo. Cítíme sami v sobě, jak bychom chtěli vykřiknout – nepotřebujeme žádného takového poučování – a zejména ne z kazatelny. Chceme slyšet jen slovo líbivé, potěšující, mazlivé! Kdo to jsou ti nemoudří? Přece se tím nechce naznačit, že jsou to lidé vyloženě hloupí. To naprosto ne! Právě naopak, nejčastěji to bývají lidé, kteří v něčem vynikají a právě proto se domnívají, že si ve všem a se vším vystačí. V Izaiášově době to byli zejména kněží a falešní proroci, kdo si v ničem nechtěli dát říct, v době Pavlově to zas byli filosofové, kteří nechtěli slyšet evangelium vzkříšení. A přivřeme-li oči – nevidíme někde za tím i náš stín?
Možná je nutné si uvědomovat stále znovu a znovu připomínat, že je jen málo věcí tak nebezpečných, jako „zdání pravdy“, vlastní představa moudrosti, opatrnosti a správnosti. Mohli bychom to nazvat i černobílým viděním. To byla i nosná myšlenka, která zazněla při loučení s Jiřím Diensbierem. Cituji z projevu Petra Pitharta ..“Černobílý pohled na dějiny, nekonečné kádrování, dodatečná odvaha těch, kteří propásli příležitost být statečnými ve chvílích, kdy o něco šlo, to všechno jsi dobře chápal. Ale bylo ti to nekonečně cizí…“
Nosným vodítkem byla skepse rozumu a optimismus vůle.
Způsob myšlení vsadit jen a jen na moudrost ve vlastních očích je nebezpečný proto, že si člověk na první místo postaví sám sebe, podle sebe všechno posuzuje, podle sebe hodnotí i ty ostatní.A to nakonec vede k tomu, že se uzavře člověk sám do sebe, opouzdří vůči všemu a všem, uzavře se i vůči Pánu Bohu. A může to dojít dokonce tak daleko, že se stydí za evangelium Kristovo.
Je samozřejmé, že ten, kdo se neřídí moudrostí čerpanou z Božího slova se řídí moudrostí jinou. Pěkný doklad můžeme vyčíst z bible, vzpomeňme, jak král David počítal svá vojska, protože jeho moudrost mu říkala, že je dobré to znát, aby věděl na čem je – a výsledek? Byl za to pokárán a trestán. Jak jsme my Davidovi nejednou podobni – jistě že ne v té oblasti království, ale v té ješitnosti zcela jistě. A slyšeli jsme to v tom čtení od stolu Páně. Ježíš vysvětluje, jak se taková moudrost Izraele /k čemu připodobním toto pokolení?/ projevila: Jana Křtitele odmítli, protože se jim zdál příliš přísný /Je posedlý/ Ježíše odmítli, protože se jim zdál zase málo přísný a až příliš laskavý k hříšným lidem /Hle milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků/ A Komenský o Jidášovi píše: Jidáš, po své hlavě jda, na zahynutí šel. Možná se hodí tento odstaveček uvažování korunovat slovem z Přísloví 1,7 „Počátek poznání je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci“.
Co z toho všeho, co jsme doposud slyšeli vlastně plyne. K čemu to má směřovat? K naprosto prosté a jednoduché otázce. Umíme respektovat Boží vůli? Umíme se Boží vůli podřídit? Proč se nám někdy zdá, že není možné žít podle evangelia? Že bychom vypadali jako pošetilci, lidé bez rozumu? Nebo snad proto, že Pán Ježíš myslel s výhledem daleko dopředu, zatím co my myslíme nanejvýš na dnešek a ještě je toto myšlení opepřeno našim sobectvím a slabostí. „Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať“ – tak nás směruje slovo z Přísloví 3,7
Úkol daný tímto slovem je neobyčejně těžký. Novozákonní řečí řečeno – abychom byli skutečně moudří a byli Jeho následovníky v očích lidí to znamená být blázen pro Krista. Ta těžkost spočívá v tom, že nám lidem se Boží slovo vždy znovu a znovu zdá neproveditelné. Už Izaiáš poznal, že „nesrozumitelnou řečí a cizím jazykem promluvil k tomu lidu – na sdělení zde je místo odpočinutí, místo míru – nechtěli nic slyšet a dále to pokračuje charakteristikou: Slovo Hospodinovo jim bude: Žvást na žvást, tlach na tlach, trošku sem, trošku tam…a výsledek – ztroskotají, padnou uvíznou /Iz. 28, 11-13 / není to slovo i do dnešní doby? Nemá nás to navést k tomu, abychom byli nesmírně opatrní než se rozhodneme, že vykonáme něco jinak, než nám velí Boží slovo! Je zapotřebí se svou duší i svým svědomím zacházet opatrně!
Víme dobře,jak lehce ta naše lidská moudrost může být oklamána. Nejednou se nám zdá, že něco musíme nutně vykonat a ono se ukáže, že to vůbec nebylo nutné, či dokonce žádoucí. Někdy se člověk stará a ukáže se, že zbytečně. Jindy se zdá, že není nutné se starat a výsledkem je zjištění že jsme promeškali velikou příležitost. Co všechno jsou lidé schopni vykonat jen proto, aby se zalíbili ostatním.A mnohdy to nebývá nejmoudřejší. Kolik věcí my sami vysvětlujeme a ospravedlňujeme prostě tím, že jsme si na ně zvykli. A kolik je toho, co je ovlivněno naší pohodlností! Ke kolika „moudrým“ rozhodnutím vede člověka jeho obyčejná sobeckost a lenost. Do mnoha zápasů se nám prostě nechce vstupovat. Třeba i to naše opuštěné shromáždění, kolikrát bude na nás žalovat, že jsme měli něco moudřejšího na práci, než sedět v kostele! /pod kazatelnou, na biblických hodinách, ve sdružení mládeže či na střední generaci nebo na některé ze sborových aktivit/
Ve fyzice existuje pojem „koeficient užitečnosti“. Podle něho jde například vypočítat, že parní lokomotiva vypustí do vzduchu zbytečně až 80% páry, kterou vyrobí. Kolik tepelné a světelné energie jen tak vylétne do éteru. Bylo by velmi zajímavé položit si otázku po koeficientu užitečnosti našeho vlastního života. Jak velikou část svého života prožije člověk bez jakéhokoliv užitku a radosti a smysluplnosti pro sebe či své okolí? A bylo by dobré se ptát i proč tomu tak je. Po příčině. Z velké části je tomu tak proto, že si nedáme poradit.
Je to nevděčné mluvit dnešnímu člověku něco o moudrosti, která přichází shůry. I když známe to staré přísloví: „Komu není shůry dáno, v apatice nekoupí“! Jak se to zdá být jen zbožnou frází, když se odcituje apoštol Pavel, že: „ Ježíš Kristus se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením „. /1.K 1,30/ Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.
Musíme všechny tyto věci znovu a znovu promýšlet a probojovávat. Řečeno slovy apoštola: „Mít mysl Kristovu“ /1K. 2,16/ Učme se prosit, aby nám taková mysl byla dána, abychom o ni usilovali a moudře si tak vedli.
