Text: Job 19,23-29 | Kazatelka: Dagmar Hrubantová
Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány! Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru. Říkáte: ‚Jak ho chytit?‘ Ve mně prý je příčina všeho.
Lekejte se meče. Mečem na nepravosti je rozhořčení. Poznáte soud Všemocného.“
Milí bratři, milé sestry,
Job. To tak trochu už symbolická postava pro nezasloužené a možná i hodně nespravedlivé utrpení. Pro těžké situace, problémy, které jsou k neunesení, potíže a starosti. Špatné zprávy, které přinášíme nebo dostáváme často nazýváme zprávami Jobovými.
A přitom všem, když čtu Jobův příběh, to, co mne na něm nejvíc zaráží a fascinuje, je Jobova víra. Jeho spolehnutí se na Boha. Víra, která je podobná víře všech těch svědků, o kterých mluvila epištola Židům, tak jak jsme to slyšeli při čtení, spolehnutí se na to, co nevidíme. Job by nám tak možná mohl být příkladem i v tomto směru. Zápasí s Bohem, hádá se a protestuje, ale neopouští ho, ví, že ani Bůh neopouští jeho, že na něj nezapomíná, že k němu není lhostejný. Jakoby i nám ukazoval, že to jde, že jde se s Bohem přít. Bůh se stává Jobovi protivníkem, ale na druhé straně bojuje spolu s Jobem na stejné straně, bojuje proti zlu. Vyslýchá jeho modlitby, není hluchý, pamatuje na něj, neodepsal jej.
Text našeho kázání je závěr Jobovy odpovědi na předešlou řeč Jobova přítele Bildada. Ten se snažil Jobovi vysvětlit, že to s ním nebude v pořádku, když tolik trpí, že si za své utrpení může jistě i sám, viděl za tím vším nějakou Jobovu vinu. „ A pokud si Jobe myslíš, že jsi nic špatného neprovedl, už jen tím hřešíš a Tvé utrpení je spravedlivý Boží trest.“ To je přeci logické vysvětlení. Za chyby se platí, to nám zní srozumitelně. Příčina má svůj následek, něco vyvedu, dostanu přes prsty, alespoň většinou, mělo by tak být, zločin a trest. A tahle pravidla přisuzujeme i Bohu, měl by tak fungovat také. Nakonec se to tak i často říká. Boží mlýny… a možná že někdy přistihneme i sami sebe při podobných úvahách, byť teoreticky víme, že Boží spravedlnost je jiná než ta naše lidská. Často to bývá ve chvílích, kdy se dostaneme do velkých potíží a trápení, pak možná nemáme daleko k tomu, abychom se zeptali nebo se povzdechli – „ Ale Pane Bože za co ? Za co vlastně? Co já? Vždyť já…“
Jsme zvyklí na to, že platí něco za něco, a když z té rovnováhy něco vypadne je to špatné, jedna strana se stává dlužnou. Dlužnou něco vrátit, v dobrém nebo ve zlém. Nerovnováhu nemáme rádi. Jenže lze náš vztah k Bohu uvést do rovnováhy?
Ani Job se ve své odpovědi nesnaží o to tuhle rovnováhu nastolit, věří Bohu, věří, že On ho slyší a brání se nařčení svých přátel, on vinen není. Neexistuje přímá vazba mezi jeho vinou a jeho utrpením. Důvod jeho utrpení je potřeba hledat jinde, v Bohu. Job vystupuje proti Bohu. Tolik neštěstí, to vše Job popisuje svým přátelům, ale zároveň to vše předkládá Bohu jako modlitbu. Tu modlitbu, ne nepodobnou nářkům žalmistů, má Bůh slyšet, má být zapsána rydlem železným, má být vytesána do skály. To na svědectví. To, co se děje Jobovi má být zachováno, jako jakési memento, Sice se zdá, že Bůh neslyší, a přece jen Job věří, že Bůh je blízko a naslouchá jeho slovům.
Job prosí o slitování, o podporu, o pomoc. Jediný, ke komu se může obrátit je právě Bůh. Kolik biblických postav v těžkých chvílích hledá útěchu také v Bohu, volají k němu, když nikde jinde nemohou útěchu nalézt. Ježíš v Getsemanské zahradě obklopen učedníky, kteří nakonec usínají, zůstává také sám , jen s Bohem, svým Otcem. Podobně to můžeme dělat i my i tohle nás Jobův příklad učí.
To, co Joba nese, je silná a neochvějná víra. Víra, že Vykupitel je živ. To je víra, která jej nese, drží, pozvedá. Ano, říká Job, na konci času jej uvidím. Uvidím toho jediného Boha. Uvidím Boha, ve kterého důvěřuji. „Uzřím Boha, mé oči ho uvidí.“ To jsou silná a krásná slova, která mohou možná pomoci i nám, v situacích, kdy se zdá, že už nic nemá cenu. V situacích, kdy jsme na své trápení sami a těžko hledáme pomoc mezi lidmi. Jsou to slova, která nesou naději, tu naději, kterou máme darovanou a o kterou jsme bohatší, víme-li o ní.
Přesto, je možné ve světě s tolika utrpením ještě v Boha věřit? Není lepší víru odložit a zvládat všechno raději sám, svými silami? Je mnoho lidí, kteří takto uvažují, hodně jich potkávám v léčebně, mají pocit, že si na svá trápení stačí sami, že Boha nepotřebují. Bůh je pro ně nejistý, nejasný, neosobní, nevěří, že by právě jim mohl pomoci nesetkali se s Ním, nemají tu Jobovu jistotu, že „pro ně tu bude, že oni jej uvidí“.
Kdysi jsem četla od spisovatele Rotha malou knížku, která se jmenuje Job. Je to příběh chudého židovského učitele, který přišel o všechno, potkalo ho velké trápení s dětmi, zemřela mu žena a jeho jediná dcera se zbláznila, a tak se tento učitel rozhodl skoncovat s Bohem, který ho takto pronásleduje. Chtěl ho spálit. Přátelé ho zachránili od sebevraždy, ale víru mu vrátit nedokázali. Ačkoli porušoval všechny předpisy, nemodlil se a byl na Boha nazlobený, nepomohlo mu to a cítil se stále hůř, nakonec se přeci jen začal postupně k Bohu vracet a v tu chvíli se setkal se svým synem, který se uzdravil z těžké nemoci. Najednou už nebyl sám a vrátil se k Bohu docela.
Bůh se nenechal odradit negativismem onoho učitele, záleželo mu na něm, neobrátil se k němu zády, ani když on se k němu zády obracel. A podobné je to s biblickým Jobem. Job bojuje s Bohem, bojuje o pochopení a porozumění, bojuje v modlitbě, v rozhovorech se svými přáteli, aby si nakonec uvědomil, že „Vykupitel je živ a jako poslední se postaví na d prachem“ aby mohl vyznat, že „mé oči ho uvidí“. Byla to dlouhá cesta, a dlouhá cesta Joba ještě čekala, ale byla to cesta k Bohu, k jeho moudrosti, k víře a k naději. Možná mnohokrát podnikáme podobné výpravy a docházejí nám síly, pak je možná dobré si na Joba vzpomenout a nevzdávat se.
Naše moudrost a poznání je jen omezená a my poznáváme stále jen z části. Boží pravda a záměry pro nás zůstávají nepřístupné. Ale máme naději, a ta naděje je i nadějí Jobovou a nadějí jeho přátel, že jednou nám bude pravda a moudrost odhalena celá. A my budeme moci vyznat společně s Jobem, že i pro nás tu je, že i naše oči ho uvidí.
