Text: L 10,25-37 Kazatel: Mikuláš Vymětal
Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“
Vážení přátelé, sestry a bratři,
nedávno začal nový školní rok. Začátek školy – to pro mě většinu života patřilo k nejvýznamnějším okamžikům roku, a už zase patří. Jenomže si na tom uvědomuji, jak čas běží. Začátků škol nebude nekonečně, už si asi nikdy do škamen jako žák nesednu. A to je mi trochu líto. Čas života člověku proběhne mezi prsty. Chtěl bych vědět, co bude za sto let. Chápu tedy i zákoníka: „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“, ptá se Ježíše – a odpověď přitom i nějak tuší, vždyť ho za ní Ježíš pochválí. Ale zřejmě se ptá také proto, že je to pro něj důležité téma – a ta odpověď mu nestačí. Dobře klást otázky a protiotázky je silná stránka židovského myšlení, ale i vůbec studia. Co mám dělat? Jak to čteš? Kdo je můj bližní?
Ježíš odpovídá zvláštním příběhem. Podobenství o milosrdném Samaritánovi patří k textům, s nimiž se křesťan setkává stále znovu: Je to oblíbený text v nedělní škole, jeden ze základních textů pro konfirmační přípravu, na který se ovšem – jak jsem zjistil – příliš nekáže pro dospělé, zato je bohatým zdrojem ilustrací. Proto si to dnes propojme – k našemu přemýšlení přiberme i obrazy:
Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Když jsem hledal na internetu cestu z Jeruzaléma do Jericha dnes, překvapilo mě, že není možná. „Je nám líto, nepodařilo se vypočítat trasu z místa „Jericho“ do místa „Jeruzalém, Izrael“, odpověděl program Google Maps. A přitom cestu autem z Jeruzaléma do Prahy ukáže, hned ve dvou možnostech, trvá 69 hodin a její součástí je i plavba trajektem z Egypta do Turecka. Zdá se, že cesta Jeruzalém-Jericho (která ovšem existuje) má v sobě prokletí již přes 2000 let. V Ježíšově době se doporučovalo na této cestě chodit v karavaně, vedla přes poušť a bylo na ní příliš mnoho nebezpečí. Tento muž se ovšem do karavany nepřipojil a špatně dopadl. Jenže Bible neříká: Může si za to sám. Bible je v tom s ním. I v našem světě jsou cesty, které jsou smrtelně nebezpečné. Včera jsem viděl fotografie dětí, utopených ve Středozemním moři při ztroskotání uprchlické lodi – a k podobné tragédii došlo i kousek od našich hranic, kde se udusilo v autě 71 běženců. Věřím, že biblický Bůh je i s těmito lidmi. Co můžeme dělat my? Nejlépe to vyjádřil už před půl stoletím v kázání na náš text Martin Luther King: „Jednoho dne už konečně pochopíme, že se musí změnit celá cesta do Jericha, aby muži a ženy nebyli neustále byti a okrádáni během své cesty životem.“
Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Kdo jsou to ten kněz a levita? Kněží i leviti existují v židovstvu dodnes. Kněžská a levitská funkce se dědila – a jsou to vlastně nejstarší dodnes existující dynastie světa. Levité jsou údajně potomci Léviho, kněží potomci Áronovi. Obě skupiny byly rozptýleny v Izraeli a měly v chrámu různé funkce – obětovali a zajišťovali chrámový provoz. Byly na ně kladeny přísnější pravidla než na ostatní, protože zároveń měli velmi čestný úkol – ukazovat svým příkladem, jaký má být Boží člověk. Potomky kněží jsou lidé se jménem Kohn i Katz, potomky Levitů lidé s příjmením Levi i Levý. Kněz i levita mají svou službu za sebou a jdou domů. Jdou z chrámu a tedy zřejmě plni Božího slova a dojmu ze setkání s Bohem. Okradenému a zbitému se ale vyhýbají, pro příběh je to tak důležité, že tomu vyhnutí se věnuje hned dvě věty. Nevíme proč, ale snad to můžeme vycítit. Jdou už zpátky domů, nehrozí jim tedy, že by se znečistili a nemohli poté sloužit v chrámu, jak implikují některé výklady. Cesta je dlouhá a nebezpečná. Bojí se, že se zdrží a nestihnou dorazit do města? Štítí se těla, ležícího na cestě? Bojí se, že se jedná jen o léčku, nebo že ležící trpí nějakou nemocí? Mají potravin a vody dost jen sami pro sebe a nedokáží se rozdělit? Snad si alespoň v srdci odnášejí nepokoj – a příště to udělají jinak.
Příběh se obrací: Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: `Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.´
Moderní západní lidé na city příliš nedají – ale zde je soucit přímo v srdci našeho podobenství. Samařan vidí zraněného a je hnut soucitem. Díky tomu dělá vše ostatní. Vzpomeňme si, že náš příběh ilustruje otázku: Co mám dělat, abych měl život věčný? Co mě tedy propojí s věčným Bohem? „Byl hnut milosrdenstvím“, překládají naše slova kraličtí. Evangelium se přitom odkazuje na hebrejské slovo rachamim, které znamená mateřské lůno a také jedinečný vztah soucitu, který má matka ke svému dítěti. Samařan byl muž – a pohlo jím milosrdenství, které je typicky ženskou vlastností. Jenže nejen typicky ženskou, je především typickou Hospodinovou vlastností. Když Mojžíš vytesal desky Desatera, přechází kolem něj Hospodin a zjevuje se mu slovy: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.“ (Ex 34,6-7)
Milosrdenství je lítost, která se projeví skutkem – třeba i takovým skutkem, který se nevyplatí a nemá zdánlivě logiku. Naše víra vychází z toho, že právě takový vztah k nám má Hospodin – nevyplatíme se mu, a přesto k nám cítí soucit a pomáhá nám. Pro Samaritána se tím, že se nechal pohnout soucitem, který přetavil ve skutek, proměnila nebezpečná cesta z Jeruzaléma do Jericha v cestu Hospodinovu, cestu věčného života.
Kdo byli Samaritáni? Na obrázku vidíme judskou poušť a dva velmi podobné muže. Samařané existují dodnes a mají náboženství velmi blízké Židům – 5 knih Mojžíšových v hebrejštině a bohoslužbu, vyplývající z Tóry. Jenže už v Ježíšově době bylo i samotné slovo Samařan nadávka, kterou m.j. nadávali nepřátelé Ježíšovi: Jan 8:48 Židé mu odpověděli: „Neřekli jsme správně, že jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem?“ (Známe to podobně, jako se někdy nadává či nadávalo slovem Cikán, Arab, Turek, Skopčák.) Samařany ostatní pohrdali pro jejich údajný jiný původ. Jenže právě tento Samařan je vzorem víry vedoucí k věčnému životu. Jak by se to podobenství jmenovalo dnes, kdybychom ho měli převést do našich reálií? Podobenství o milosrdném Cikánovi? O milosrdném muslimovi? O milosrdném Rusákovi? Koho ještě nemáme rádi? Můžeme si tam jistě každý doplnit i své osobní animozity a nepřátele…
Kdo je dnes Samaritán? Takto to vyjádřil malíř před lety zřejmě někde na jihu Spojených států. A jediná fotografie, kterou zde ukazuji, je autentická – šestnáctiletý uprchlík z Afgánistánu Azíz zachránil v Maďarsku život staršímu muži, kterému prořízlo sklo z výlohy tepnu. – To byla jedna z mála pozitivních zpráv o uprchlících, kterou jsem zaznamenal.
Ale vraťme se k Bibli! (Samařan) přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: `Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.´ Krásně Samařanovu aktivitu vykládá kralická Bible ve formě otázky a odpovědí, rozdělených do šesti bodů: Jaké ovoce lásky k němu Samaritán pronesl? 1. Neohlédaje se na nebezpečenství, k zraněnému přistoupil. 2. Ran jeho sobě neošklivil, ale je uvázal. 3. Víno a olej, kteréž sobě ku potřebě zjednal, naň vynaložil. 4. Na své hovádko jen vložil, a sám pěšky šel. 5. Na další čas jej opatřil. 6. Za náklad platiti slíbil. Výklad popisuje, co je potřeba k účinné pomoci. Nejprve překonat strach a ostych a zjistit situaci – přistoupit blíž. Potom okamžitě pomoci a zajistit následnou péči a profesionální pomoc. To stojí čas, síly i peníze a nikdo to nemůže dělat sám. I Samařan potřebuje ještě hostinského, kterému zaplatí dvěma denáry (to nebylo málo peněz, dneska u nás by to bylo třeba 2000,- Kč).
Kdo je můj bližní? Tak zní ta ústřední otázka, která se dvakrát opakuje. V češtině je bližním ten, kdo je blízko. Ale v Ježíšově příběhu vyjadřuje slovo bližní vztah – vztah pomoci. Bližním je Samařan, ten, kdo pomáhá. Miluj toho, kdo ti pomáhá. Jenže Samařanu je bližním neznámý Žid, který by jím pravděpodobně za jiných okolností pohrdal. Bližní je prostě proto, že potřebuje pomoc. Náš příběh je také o soucitu. Soucit je něco, co má Bůh s námi. A když poslechneme my hlas svého srdce a projevíme soucit pomocí, tak se vlastně zapojujeme do Božích dějů a žijeme už věčný život. Při výkladu podobenství o Samařanu se často zapomíná na jeho důležitý úvod, který je na jiných místech Nového zákona označen za dvě nejdůležitější přikázání. Jsou to vlastně tři přikázání – ukazují nám totiž, že jsou tři, kteří jsou lásky hodní: Na prvním místě Pán Bůh, Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, jak o něm čteme v Tóře. Druhé a třetí místo je rovnocenné – je tam bližní, tedy ten, komu pomoci můžeme a jsem tam také já. Tedy to přikázání říká i: Miluj sám sebe, vždyť i ty máš hodnotu, i ty jsi milovaný. (On totiž existuje i odstrašivý příklad těch, kteří druhé milují a sebe rádi nemají, říká se jm nemilosrdní Samařani, nebo také lidé s pomáhajícím syndromem. Pozor na ně!)
Vážení přátelé, kde je v tomto Kristově podobenství on sám? Kde je v tomto příběhu Kristus? Kde se s ním můžeme setkat? To nám může napovědět poslední obraz, namalovaný ve stylu východních křesťanů. Zde jakoby byl Kristus dvakrát: Kristus trpící, zbitý jako ten poutník z Jeruzaléma do Jericha, kterému se ovšem dostalo pomoci – a Kristus vítězný se svatozáří, který pomáhá ubohému bližnímu. Pomohl Ti druhý? V jeho pomoci ses setkal s Kristem. Pomohl jsi někomu ty? I v tom, komu jsi pomohl, ses setkal s Kristem – a ty ses mu také Kristem stal.
Co mám dělat, abych měl život věčný? Buď bližním. Jdi a učiň totéž.
Pane, věříme, že jsi dobrý Otec, který se zajímá o každé své dítě, o ty, kteří trpí, o utlačované a chudé, o nevinné, o nemocné a odmítané. Díky, Otče, že nás zveš ke spolupráci. Chceme ti nabídnout kus z nás samých ve prospěch těch, kteří to potřebují. Nabízíme ti pro ně naši službu; odevzdáváme ti náš čas, naše srdce, naše schopnosti a dobré vlastnosti, protože zvláště v těchto lidech vidíme tvou přítomnost. Chceme se snažit milovat tak, jak je miloval tvůj Syn, Ježíš Kristus, který se z lásky úplně rozdal. Nauč nás být lepšími lidmi a křesťany, a pomoz nám společně růst ve víře a lásce. Prosíme Tě o přítomnost tvého Ducha, abychom ti mohli být věrní. Amen.
