Text: Ex 20,1-3 Kazatel: František Plecháček
Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Milé sestry, milí bratři, na svém putování s Izraelem jsme už při minulém zastavení dospěli k důležitému mezníku: daru Zákona. Zákona, jehož asi nejznámější částí, kterou užívají i křesťané, je Desatero, doslova „deset slov“. Desatero je důležitým, opravdu základním souhrnem Božích požadavků. Verše, které jsem přečetl, tvoří jeho úvod a začátek. Zastavme se dnes u tohoto úvodu, protože na něm všechna následující slova stojí.
Takže především: „Bůh vyhlásil všechna tato přikázání („slova“).“ Bůh! Ne Mojžíš nebo Áron, ani žádná z dalších velkých postav Izraele. Desatero není pouze výsledkem složitého lidského hledání a velkého úsilí nějakým způsobem zajistit, aby spolu lidé přece jenom mohli žít. Lidské dohody se mění, ztrácejí platnost. Ale v Desateru je nám předkládána Boží svrchovaná a stále platná vůle.
Hospodin uzavřel se svým lidem smlouvu. A z této smlouvy vyplývají pro vyvolený lid nejenom práva, ale také určité závazky. Přikázání jsou vyhlášena Izraeli – a jeho prostřednictvím také nám. První, kdo je má slyšet, a také na nich orientovat svůj život, je Boží lid. Právě jeho prostřednictvím by se o nich měl dovídat okolní svět. Na životě Božího lidu, Izraele, Kristovy církve má být vidět, že je velice dobré a všem prospěšné podle této zjevené Boží vůle žít.
A Bůh, který tato přikázání vyhlásil, se také hned vzápětí se slavnostním důrazem představuje: „Já jsem Hospodin, Bůh tvůj…“ Jménem Hospodin zde překládáme hebrejský tetragram JHVH, který se z úcty k Pánu Bohu raději nevyslovoval. Může znamenat „Jsem, který jsem“, ale také „Budu který budu“. Tohle Boží jméno vyjadřuje, že Hospodin je Bůh, který je a zůstává s námi. Je zaslíbením stálé Boží blízkosti a pomoci. Ve stejném duchu promlouvá vzkříšený Ježíš v samém závěru evangelia podle Matouše. Učedníci se ještě ani pořádně nestačili vzpamatovat ze setkání s ním a jsou naplněni pochybnostmi a obavami. Z Ježíšových úst však neslyší pouze slovo poslání, ale také zaslíbení: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ A hle, já jsme s vámi po všecky dny! To je to, oč tu běží; základ, o který se může opírat naše víra! Bůh s námi! Již samotné Boží jméno svědčí o stálé Boží přítomnosti a pomoci.
Co bychom si počali se všemi svými plány a projekty, pokud bychom nemohli doufat v tuto stálou Boží blízkost? Ale můžeme a máme doufat a plánovat právě s ohledem na Bohem zaslíbenou pomoc. Můžeme do budoucnosti pohlížet s nadějí a důvěrou, protože nám Pán Bůh zaslibuje svoji blízkost.
„Já jsem Hospodin, Bůh tvůj…“ Bůh tvůj. Jak často něco podobného řekneme někomu my? Jak často se k někomu takhle přiznáme? Že řekneme: „Ano, já jsem tvůj. To znamená – patříme k sobě, jsme si blízcí.“ Vidíte, a tady se tímhle způsobem hlásí živý Bůh k Izraeli. Ovšem On se takto prostřednictvím Ježíše Krista hlásí také k nám. Každému z nás osobně říká: „Jsem tvůj Bůh! Jsem tu pro tebe. A ty jsi tu pro mne. Já jsem tě vysvobodil z tísně otroctví. Jsi můj, jsi moje.“
Bůh, který jen nepřikazuje, ale nejdříve vysvobozuje. Dobu otroctví výmluvně, dalo by se říci až nekorektně přímo líčí apoštol v novozákonním listu Titovi, když vzpomíná, jak to s ním vypadalo předtím, než uvěřil: „I my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli.“ Tohle je také podoba otroctví. Otroctví není jen situace, kdy by nás někdo nutil makat 14 hodin denně 7 dní v týdnu a místo výplaty přidal nějakou tu nadávku a ránu. Otroctví hříchu je stav, kdy člověk chce patřit jenom sám sobě, kdy chce být sám sobě Bohem a kašle na veškerá Boží přikázání. Jak to pak vypadá v praxi? Sobectví, závist, zloba a vzájemná nenávist.
Ale tady to naštěstí nekončí. Protože se „ukázala dobrota a láska našeho Spasitele Boha!“ V řečtině je tam „filantropie“. Ne jen nějaká neadresná laskavost, ale láska k lidem. Milosrdná láska, která moc dobře věděla, že potřebujeme vysvobození. Svobodu od hříchu, a také Desatero, abychom mohli poznávat, co pravé svobodě odpovídá, a co je s ní v rozporu.
Může nám připadat zvláštní, že se tady Hospodin ze všeho nejdříve svému lidu znovu představuje. Vždyť právě vysvobozený Izrael by přece o svém Bohu už měl něco vědět! Myslím, že my všichni už jsme s Pánem Bohem něco zakusili a urazili kousek cesty víry. A přesto je stále třeba, aby i naše představy o živém Bohu byly uváděny na správnou míru, očišťovány od nánosů lidských smyšlenek a bájí. Ve středu jsme si na biblické hodině s dětmi prohlíželi různé obrázky, jak si lidé Pána Boha také představují. Chlapci občas kroutili hlavou nad obrázky policajta, soudce, loutkáře, který jen tahá za nitky, kouzelníka plnícího lidská přání. Ale když jsme si o nich povídali, bylo stále zřejmější, že to s těmi našimi lidskými představami o Bohu není vůbec jednoduché. Pořád se v nich objevují věci, které se skutečným Bohem, o kterém svědčí Bible, nemají nic společného.
Něco z toho bylo naznačeno i v oddílu z 19. kapitoly, který jsem vykládal minule. Je vhodné to dnes zmínit: Mojžíš vystoupí k Bohu – a z hory na něho zavolá Hospodin. Člověk jako by pořád tak trochu nevěděl, ke komu to vlastně přistupuje, u koho vlastně hledá pomoc. Ale odpovídá mu Hospodin. A představuje se: „Já jsem Bůh, který zůstává s tebou, a to i ve chvílích, kdy o tom vůbec nevíš. Jsem Bůh, který tě miluje – jak se mezi lidmi říká – až do roztrhání vlastního těla.“
Bez svědectví Písma církvi neustále hrozí, že nebude sloužit živému Bohu, ale někomu úplně jinému. Proto se nikdy nemůžeme jen tak vzdát Bible. Nikdy se nesmíme přestat snažit o její co nejpravdivější, nejpřiměřenější výklad. Bez jejího svědectví bychom byli nahraní. Vydáni všanc lidským představám, přáním, ambicím, které se od skutečné Boží vůle zpravidla zásadně liší.
Poznání skutečného Boha a jeho vůle je nezbytné, pokud máme sloužit opravdu jemu a nikomu jinému. „Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.“ První přikázání, na němž všechna ostatní stojí. Ve víře v Hospodina a jeho Syna Ježíše Krista pak můžeme poznávat, že Desatero je darem milosti, ne projevem Boží snahy co nejvíc nás spoutat a omezit. Jestliže nám Bůh něco zakazuje a k něčemu nás povzbuzuje, dělá to pro naše dobro. Dělá to z lásky k nám, ze své veliké filantropie. A má přitom na mysli dobro všech lidí. Církev nemůže být jen do sebe uzavřeným klubem uctívačů Hospodina, takovým „fanklubem“ živého Boha. Mělo by na nás být aspoň maličko vidět, že je dobré důvěřovat Hospodinu, jemu patřit, jeho poslouchat. Jsme svědectvím pro ostatní. A náš Bůh si přeje, aby ho všichni lidé poznali takového, jaký opravdu je, a zatoužili připojit se k jeho lidu.
Pane, děkujeme ti, že nejenom vysvobozuješ, ale také nám ukazuješ správnou cestu. Prosíme tě, uč nás přijímat tvé slovo s respektem, ale především s radostí a vděčností, s vědomím, že každé tvé slovo je darem veliké milosti. Amen.
