Text: Mt 28,1-10 Kazatel: František Plecháček
Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví. Anděl řekl ženám: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to.“ Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. A hle, Ježíš je potkal a řekl: „Buďte pozdraveny.“ Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“
Milé sestry, milí bratři, kolik jen práce si dali Ježíšovi odpůrci s tím, aby tělo nepohodlného Mistra z Nazareta zůstalo v hrobě! Jako by nestačil velký kámen. Jako by nestačilo, že lež a nenávist zase pro jednou zvítězily nad pravdou a láskou! Ani velký kámen nestačí. Na kámen ještě pečeť. A k hrobu stráž! Tady ovšem nejde jen o Ježíše a jeho tělo. Ve hře je tu všechno, co ztělesňoval. V hrobě mělo navždy skončit odpuštění, bezpodmínečná láska, naděje, že člověk může začít znovu a jinak. V hrobě měl navždy skončit nový Boží řád, který v Ježíšovi vstoupil do našeho světa.
Svítá. Dvě ženy se vypravily k Ježíšovu hrobu. Jdou se podívat na místo, kde leží mrtvý Ježíš. Jdou si zavzpomínat a vyplakat se, podobně jako to děláme i my u hrobů svých blízkých. Co také jiného zbývá, když zasáhne smrt a vezme nám ty, které jsme milovali? Dvě ženy – tak nám evangelista Matouš představuje zárodek církve! Ne učedníci, kteří jsou teď kdoví kde, ale dvě ženy tady tvoří počátek nového Božího díla v tomto světě. Jdou k hrobu a možná pro samé slzy ani nevidí, že po temnotě Velkého pátku již skutečně začíná svítat. Místo tiché pietní vzpomínky je však u hrobu čeká – zemětřesení! A zemětřesení je v Bibli oznamovatelem Boží přítomnosti, Božího jednání. Tam, kde by dvěma Mariím i nám všem zůstaly jen oči pro pláč, zasahuje sám Bůh! Anděl Páně sestoupil z nebe a odvalil kámen, který měl Ježíše navždy zazdít v hrobě. Ovšem neudělal to proto, aby Ježíšovi otevřel cestu ven. Ten už totiž v hrobě není. A mrtvolám se teď nejvíc podobají strážci, kteří měli mrtvého hlídat.
Prožitek hrůzy je však tím jediným, co si z této chvíle strážci odnesou. Až se vrátí do města, nechají si od velekněží a starších dobře zaplatit a budou bezostyšně šířit dezinformace. Ani vidění anděla Páně a zemětřesení nemusí člověka nutně přivést k víře!
Zatímco představitelé ozbrojené moci jsou strachem úplně zkoprnělí, obrací se anděl k ženám: „Vy se nebojte!“ Vy, kteří jste až dosud zakusili tolik úzkosti a strachu z násilí a útisku, už se nebojte! Vy, na které opět doléhá tíseň z ozbrojenců a násilníků, kteří už zase lezou tam, kde nemají co dělat, se nebojte! Už se nemusíte bát těch, kteří vyhrožují zbraněmi a myslí si, že všechno ovládnou ozbrojenou mocí, těch, kteří chtějí všem násilím vnutit svůj pohled na svět.
Už se nemusíme děsit neřešitelnosti svých selhání ani nadvlády smrti! Protože Ježíš byl vzkříšen! A jeho vzkříšením se zásadně mění i naše situace. Pravda a láska přece jenom zvítězila nad lží, nenávistí a nelítostným násilím. Boží pravda a láska. Život zvítězil nad smrtí.
To platí – i když to zatím vědí jen nemnozí. Pár žen i otevřeného hrobu. Hloučky učedníků a učednic, slavící Boží vítězství nad smrtí uprostřed národů, které na tohle vítězství pozapomněly. V pátečních Lidových novinách se hned dva autoři ve svých článcích pozastavovali nad hroznou zabedněností českého národa. Proč prý nedodržuje aspoň některé velikonoční tradice. Já podobným steskům opravdu nerozumím. Proč by měli naši spoluobčané, kteří ve Vzkříšeného nevěří, dodržovat křesťanské tradice? Proč by si měli mazat popel na čelo a v době postu omezit maso, když nevědí, proč by to měli dělat? Myslím, že je v tom náš národ aspoň důsledný. Když nevěří, tak se vším všudy. Ale to, že pozapomněl na Vzkříšeného, neznamená, že Vzkříšený zapomněl na něj.
Aby bylo jasno: mně je taky moc líto, že tak mnozí na Pána Boha zapomněli, že o něm nechtějí nic vědět. A rozhodně je třeba připomínat, a to nejenom těm mladším, že náš národ má také dobrou minulost a slavné tradice – nejenom Bílou horu, Mnichov a Vítězný únor. Ovšem více než křesťanské tradice a svatého Václava a další potřebuje náš národ připomínat právě ukřižovaného a vzkříšeného Krista.
Všimněme si: anděl moc dobře věděl, že ženy hledají ukřižovaného Ježíše, tedy toho mrtvého. I prázdný hrob by jim bez andělského poselství zůstal naprosto nesrozumitelný, nevěděly by si s ním rady. Sestry a bratři, ani my bychom si s ním sami neporadili. My sami nedovedeme počítat s Boží mocí, s Božím vysvobozujícím jednáním. A náš Bůh ví, že se pravého smyslu a významu jeho spásného díla vlastní moudrostí nedobereme. Proto Vzkříšený přichází za námi – v hlasu evangelia. Sklání se k nám, aby nám pověděl to, co nutně potřebujeme vědět, aby nás pozvedl, potěšil, uzdravil.
Ukřižovaný Ježíš byl vzkříšen Bohem. Přesně tak, jak řekl. Ženy se o tom mohou osobně přesvědčit. Teď je ovšem třeba všechno rychle vyřídit učedníkům. Proč? No přece proto, aby mohli sami se zvěstí evangelia co nejdříve vyrazit ke všem národům! Zprávu o vzkříšení je nutné předávat dál, není možné si ji nechávat jen pro sebe. Věc zvěstování evangelia nesnese odkladu.
Ježíš učedníky předchází do Galileje. Ano, Ježíš jde před námi. Nejsme sami na svůj život, na úkoly, které nám jsou svěřeny. Boží dílo v tomto světě nezávisí pouze na nás, na tom, co my zvládneme a stihneme, jak my budeme schopní, obratní a výmluvní. Vzkříšený Ježíš není pouze krásnou vzpomínkou, ale živým Pánem, který bdí nad svým dílem – a je u něho dřív, než se my sami do něčeho pustíme.
Ženy opouštějí hrob a běží s radostnou zvěstí k učedníkům. Strach, lépe řečeno bázeň a respekt se v nich mísí s velikou radostí. Tyhle dvě věci se navzájem nevylučují. A v našich životech se to nejednou tak podivuhodně mísí. Člověk začíná Pána Boha skutečně respektovat právě ve chvíli, kdy zakusí jeho milosrdenství, kdy se setká s Boží láskou, sestupující za námi až do temnoty smrti a hrobu.
Ženy tedy běží. Ale už na své cestě nejsou samy. Jde jim naproti – sám vzkříšený Ježíš. „Buďte pozdraveny.“ Ale dá se to přeložit také: „Radujte se!“ První slova, která ženy slyší při setkání se Vzkříšeným, jsou „radujte se!“ a hned vzápětí „nebojte se!“
Bůh k nám přichází se slovy: „Radujte se a nebojte se! Je zlomena moc hříchu a smrti. Strach z nich již nebude ovládat a pustošit váš život!“ Poslední a rozhodující slovo nad životem každého z nás nezní: „prach jsi a v prach se obrátíš,“ ale „Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás!“
Pozor na to! Ženy se Vzkříšeným mluvily a dotýkaly se ho. Vzkříšený Ježíš není žádné fantasma, žádný duch nebo přízrak. První svědkové se mohli přesvědčit, že je to ten, který byl ukřižován. Ovšem nyní již nepodléhá běžným zákonitostem našeho světa. Je plně součástí nové, Boží skutečnosti. A je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi.
„Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“
Vzkříšený nazývá učedníky svými bratry! Nazývá svými bratry ty, kteří ho zapřeli, opustili a nechali na holičkách. Odpouští jim! Přiznává se k nim jako ke svým a zve je znovu k účasti na svém díle! To je dobrá zpráva! Vzkříšený Kristus nás nazývá svými bratry a sestrami. Odpouští nám naše selhání a provinění. Vítá nás slovy „Radujte se!“ a „Nebojte se!“ a zve nás ke svému stolu. Chce nás i dnes pohostit, posilnit a povzbudit k radostnému svědectví. Chce, abychom zakusili, že On je – jak to o něm evangelista Matouš prohlašuje hned na začátku svého spisu – opravdu Immanuel, Bůh s námi! Amen.
