Text: L 19,28-44 Kazatel: František Plecháček
Po těchto slovech pokračoval Ježíš v cestě do Jeruzaléma. Když se přiblížil k Betfage a k Betanii u hory, která se nazývá Olivová, poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte naproti do vesnice, a jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! Zeptá-li se vás někdo, proč je odvazujete, odpovězte mu: ‚Pán je potřebuje.‘“ Šli, kam je poslal, a nalezli vše, jak jim řekl. Když oslátko odvazovali, řekli jim jeho majitelé: „Proč to oslátko odvazujete?“ Oni odpověděli: „Pán je potřebuje.“ Přivedli oslátko k Ježíšovi, hodili přes ně své pláště a Ježíše na ně posadili. A jak jel, prostírali mu své pláště na cestu. Když už se blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli. Volali: „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Tu mu řekli někteří farizeové ze zástupu: „Mistře, napomeň své učedníky!“ Odpověděl: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“ Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“
Milé sestry, milí bratři, Ježíšův slavnostní vjezd do Jeruzaléma se odehrává plně v Boží režii. Tohle nám chce povědět ten zvláštní příběh s nalezením oslátka. Vše je předem připraveno a na svém místě. Připraveno ne lidmi, ale Bohem. Učedníci nemusejí vůbec nic řešit. Všechno je nachystáno pro slavnostní příjezd Krále. Když se Pán Bůh vydává za námi, nenechá si cestu zhatit nějakými komplikacemi hned na začátku.
Nápadná je tu opakovaná zmínka o Olivové hoře. Právě v její blízkosti začnou učedníci radostně volat a chválit Boha. Tušíte, že ji Lukáš nezmiňuje jen kvůli své zálibě ve zeměpisných podrobnostech. Najdeme ji v proroctví Zacharjášově, kde se píše o „dni Hospodinově.“ To je v poselství proroků den, kdy Pán Bůh zjeví svoji moc všem národům, vysvobodí Izrael a bude soudit – své protivníky, ale také svůj lid. Zacharjáš zvěstuje: „Hospodin vytáhne a bude bojovat proti oněm pronárodům, jako bojoval kdysi v den bitvy. V onen den stanou jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východ od Jeruzaléma.“
Z hory Olivové měl Hospodin vyrazit do boje, aby změnil úděl svých dětí. A Pán Bůh – naznačuje Lukáš – skutečně táhne do boje. Ale Ježíš nepotřebuje koně. Úplně mu stačí oslátko. Protože v zápase, který ho čeká, se nebude ohánět mečem. Nebude rány rozdávat, ale přijímat.
Sám Bůh se přiblížil – a učedníkům je dáno to rozpoznat a propukají v jásot. Vzdávají Ježíšovi královskou poctu a radostně, ze všech sil – doslova „hlasem velikým“ chválí Boha za všechny mocné činy, které viděli. Oni viděli, slyšeli, zažili, jak jedná živý Bůh, zakusili, že Hospodin opravdu přichází! Přesvědčili se, že Nazaretský jedná ve jménu a moci Hospodinově. A chtějí to sdělit celému světu!
Zkušenosti patří k životu víry. Pokud už jsme něco s Ježíšem prožili, něco dobrého od Pána Boha přijali, pokud už jsme se mohli přesvědčit, že Bůh se sklání i k našim shromážděním, vstupuje do našich životů – pak se nemusíme stydět o tom promluvit, dosvědčit bratřím a sestrám i lidem zvenčí, že je za co Boha chválit, že stojí za to svěřit se mu do rukou. Můžeme a máme svého Boha oslavovat se stejnou vervou jako zástup u Olivové hory. Zpívat ze všech sil a pořádně se opřít do nástrojů. Protože Boží příchod – i když se děje nenápadně a stranou zájmu médií – nemá zůstat utajen.
„Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Ten „pokoj na nebi“ si nesmíme plést se zdvořilou lhostejností k našim palčivým pozemským problémům. Něco jako: „My tady v nebi máme „klídek“ – a vy na zemi se pěkně starejte, je to vaše věc!“ Bůh v Ježíši Kristu vyhlašuje pokoj vůči nám. Z jeho strany nepanuje ani stín nepřátelství a zášti. Když to povím trochu sportovní terminologií: míček je teď na naší straně! Je na každém člověku, jak se postaví k Boží nabídce pokoje.
Někteří farizeové v zástupu však neoslavují. Jsou pohoršeni a žádají toho rabína, který si přisvojuje nepřiměřené pocty, aby své učedníky pěkně zklidnil. Ale Ježíš v tuhle chvíli nehodlá nikoho zklidňovat. „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“ Chvíle, kdy se Bůh sklání k lidem, je tak slavnostní, že ji nelze přejít mlčením. Ti, kteří se již setkali s Boží láskou, učedníci a učednice, církev, radostně a ze všech sil chválí Hospodina. To je i naše výsada!
Jako by tady zástup převzal štafetu do andělů z vánočního příběhu. Tehdy chválilo Boha nebe, nyní se radostný hlahol rozléhá po zemi a šíří se dál. Vánoční zaslíbení se naplní v Ježíšově velikonočním příběhu. A kdyby se mezi lidmi nenašel nikdo, kdo by Pánu Bohu poděkoval za tak velikou milost, přece chvály Boží neustanou. Hospodin dostane to, co mu plným právem náleží.
Už od starých dob některým křesťanům vadila zmínka o Ježíšově pláči nad Jeruzalémem. Pohoršovala je skutečnost, že tady Nazaretský zapláče nad městem, kde bude odmítnut, zavržen a zabit. Bohužel za tím pohoršením zřejmě vystrkoval růžky antisemitismus, který pak v dějinách křesťanství narostl do brutálních a strašlivých podob.
Ale co vlastně vyjadřuje Ježíšův pláč? Mesiáš se nermoutí nad svým vlastním údělem, neroní slzy zoufalství a strachu v očekávání hrozného utrpení. Nepláče nad svým vlastním utrpením, ale nad těmi, kteří mu ten hrozný úděl chystají. Nejsou to slzy vzteku a nenávisti; vyjadřují spíš zklamání, soucit, velikou lítost nad těmi, kteří na Boží navštívení zareagují rezolutním, zuřivým odmítnutím. Ježíšův zármutek se netýká pouze obyvatel Jeruzaléma, ale všech, kteří se k Boží nabídce pokoje obracejí zády.
Blíží se Bůh, který své protivníky neproklíná a neposílá do horoucích pekel. Boží Syn pláče nad těmi, kteří odmítají smíření a hodlají se dál spravovat podle svého, bez Boha. Proto si vyberou místo Ježíše vzbouřence Barabáše a místo pokoje ozbrojené povstání proti Římu, které pro ně bude mít hrozné důsledky. Boží Vysvoboditel plný soucitu a slitování přichází a rozpláče se nad svým lidem – ale nezastaví se, neobrátí oslíka, aby rychle odklusal pryč, když si uvědomil, co ho čeká. Ježíš neutekl, protože je právě takový – plný soucitu, milosrdenství a slitování.
Tohle mějme na paměti, držme se té dobré zprávy, když se nás někdy zmocňuje smutek nad tím, jak mnozí jsou lhostejní k církvi a všem našim snahám a našemu zvěstování, když se musíme někdy bránit a vysvětlovat, že nejsme jen banda podivínů, kteří nejsou schopni vydržet tíži reality a chytají se kdejakých náboženských berliček. Držme se evangelia o Bohu milosrdenství a pokoje, když se i nás samotných zmocňují pochybnosti, jestli na to ten chudý Král na oslátku stačí, jestli nás opravdu dokáže vysvobodit ze všeho, co jsme pokazili a ještě pokazíme, z hříchu i ze smrti. On na to vážně stačí. Už pro nás udělal všechno, co bylo zapotřebí!
Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že jsi ani na okamžik neuhnul z cesty, která byla nezbytná pro naši záchranu. Prosíme, pomáhej nám poznávat tě ve tvém slovu, využívat příležitostí k lásce, které nám připravuješ. Amen.
