Kázání 20. 6. 2021

Hana Ducho

Kázání: O bratrské lásce

Čtení: Genesis 33; Text: Ř 12,10

Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.

Milé sestry, milí bratři,

tímto oslovením začíná každé kázání, každé přivítání na půdě sboru, ve společenství křesťanů. Když o sobě tady ve sboru mluvíme, použijeme namísto titulu, stavu, profese, slůvko bratr nebo sestra: bratr kurátor, sestra Nováková, bratr senior. Ale také tak mluvíme o bratřích a sestrách z katolické, adventistické a jiné církve kdekoli na světě.

Protože, kdo patří Kristu, stává se Božím dítětem, a vůči ostatním lidem, kteří také ke Kristu patří, bratrem a sestrou.

To oslovení bratře, sestro odsouvá všechny naše tituly a rozdíly. Protože „v Kristu už není ani řek ani žid ani barbar ani otrok ani svobodný.“ V Kristu (a tedy i ve sboru, který je jeho tělem) už není ani inženýr, ani doktor ani slečna, ani paní mladá či stará, ani starousedlík, ani náplava. Není ani tradiční, ani letniční, ani charismatik, ani konzervativec, ani liberál. Na rovině církve ve světě není ani katolík, ani baptista, ani anglikán… Jsme bratři a sestry, děti Boží, všichni jsme členové Boží rodiny.

A jako členové jedné rodiny k sobě patříme k sobě. Tvoříme jeden celek, jedno tělo, jeden organismus, ale taky trochu organizaci (instituci) – což nám někdy možná brání být více tím živým organismem.  

Jedna rodina, jedno tělo. Tak jak je v těle všechno propojeno a souvisí se vším, platí to i ve sboru. Když třeba někdo ve sboru má svatbu nebo se mu narodí miminko, radujeme se s ním, posíláme gratulace. Když naopak někdo onemocní, rozvádí se, přijde o práci, zasáhne to bolestivě i ostatní, projevujeme soucit, nabídneme pomoc, modlíme se napříč církvemi. Anebo když se vyskytne nějaký problém, konflikt, má to dopady na všechny další, na atmosféru ve společenství, na špatnou náladu.

Mezi sourozenci totiž dochází občas k soupeření. Už odmalička je v člověku jakási touha být v očích rodičů lepší, získat si lepší místo. Podobně k tomu může dojít i mezi bratry a sestrami ve sboru. Soupeření, konkurence, touha být lepší v očích druhých i Pána Boha.

Připomínáme si dnes příběh o Ezauovi a Jákobovi. Tato dvojčata spolu soupeřila už během porodu v těle matky. Jako by to předurčilo jejich celoživotní vztah. Jákob lstivě získal otcovské požehnání, které mělo patřit prvorozenému Ezauovi. Ten ho pak chtěl zabít, takže Jákob utekl a několik desítek let se s bratrem neviděl. Oba bratři byli v celoživotním rozkolu. Na život a na smrt. A přece, to nejcennější, po čem Jákob po těch desítkách let stojí, je to, aby se s Ezauem smířil.

Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. Tak jako to nakonec po všem zlém dokázali bratři Ezau a Jákob.

Jak to jejich smíření probíhalo?

Jákob měl za sebou tajuplnou noc. Zápasil u potoka Jabok s kýmsi neznámým o požehnání. Dostal při tom nové jméno. Už nebude Jákob, tj. Úskočný, ale Izrael, tj. Zápasí Bůh. Jákob zde totiž zápasil s Bohem. Nové jméno vyjadřovalo jeho proměnu.  

Člověk bojuje své zápasy – se sebou samým, se svou temnotou, s Bohem a o Boha.

Takový zápas stojí mnoho sil a člověk je po něm jako zmlácený, poznamenaný a zchromlý – stejně jako byl tenkrát Jákob. Ale je zde i naděje: ten, kdo se tomu zápasu nevyhne, ten může vejít do nového dne, může mu vzejít slunce, může zahlédnout Boha a přijmout požehnání.

Naděje a požehnání po těžkém zápase nově září do života. Tady by to mohl skončit.

Jenže! Ještě tady někde je Ezau, bratr, se kterým se Jákob na život a na smrt rozešel. Neurovnaný vztah pořád vrhá stín, přichází jak černý mrak. Nestačí vybojovat zápas se sebou i s Bohem. Ještě je potřeba udělat další krok – narovnat mezilidské vztahy, vztah s bratrem…  

Láska k Bohu a láska k člověku patří k sobě.

Autor Janových listů píše: „Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“

Získáváme Boží požehnání právě proto, abychom viděli své bratry a sestry, aby nám pro všelijak narušené a rozbité vztahy vzešlo slunce, svitla naděje, abychom našli odvahu nebo důvěru postavit se jim tváří v tvář.

Jákob se sedmkrát se pokloní až k zemi, než k bratrovi přistoupil. Neklaní se Ezauovi, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale Bohu. Před ním se sklání ve své pokoře. S vědomím, že on sám není středem vesmíru, ale že Bůh je Pánem všeho; klaní se s pocitem provinilosti, možná i s prosbou, aby mu Bůh dal odvahu vůbec se bratrovi podívat do tváře. Jákob přiznal své provinění, předkládá ho Bohu i svému bratru. Nepřistupuje k Ezauovi jako hrdina, vzor všech ctností, ale jako pokorný člověk, toužící po nové šanci, novém vztahu, novém životě.

A pak se stane ten div. Dvacet let na smrt rozhněvaní bratři se obejmou, políbí a oba při tom pláčou.

Je to neuvěřitelné, a přece se to děje. Tohle je zázrak! To objetí, smíření a slzy, které odplavují nánosy nakupených vin a výčitek. Zázrak Boží, který se nás týká, jsme ho účastni. Nejprve tak, že přiznáme svá selhání, provinění vůči bratru, sestře, příteli… Nebo tak, že svého bratra v jeho lítosti přijmeme a odpustíme mu.

Jákob pak předává Ezauovi dar a říká při tom zvláštní větu: „Jestliže jsem získal tvoji přízeň, přijmi prosím ode mne ten dar, vždyť smím vidět tvou tvář, a to je jako bych viděl tvář Boží. Tak přívětivě jsi mě přijal!“

Vidět usmířenou tvář svého bratra, je jako by člověk viděl tvář Boží. Bůh zůstává skrytý, je tajemstvím, není k dispozici našim smyslům. Ale když se setkáme s přijetím u toho, proti komu jsme se provinili, je to jako bychom se setkali s Bohem. S jeho podstatou, jménem, láskou.

A kdo se takto setkal s Bohem, ten má všeho dost, ten může a má z čeho rozdávat, protože je skutečně bohatý. Nedává proto, aby si někoho koupil, dává z vděčnosti, protože ví, kolik toho od Boha dostal. A možná právě v tom se dokonává Jákobovo – i naše – požehnání.

Jákob poznal, že se nad ním Bůh smiloval, že ho Bůh obdaroval a že v té Boží štědrosti je dost místa pro všechny. Že už nemusí s bratrem soupeřit

Přijmi, prosím, z mého požehnání… To je slovo skutečně požehnaného.

Tenhle příběh není o tom, že jeden k dokonalosti přišel. Ten příběh v nás má obnovit víru ve smíření, které se třeba z lidského pohledu zdá být úplně nemožné. Ten příběh nám říká: Nemožné se děje. Nejsou tu jenom důsledky tvých vin. Je tu také a především Hospodin, on napřimuje všechny vztahy, které člověk zkazil. Hospodin je zárukou, že bratr odpustí svému bratru, že naše vztahy nemusí být věčně zataraseny nánosy vašich starých vin, on je nadějí, že se znovu setkáme a se slzami v očích políbíme. To Hospodin proměňuje srdce člověka od úskočnosti k pokoře, od soupeření ke štědrosti i od nenávisti k lásce. V jménu Hospodina se lidé znovu setkávají a nalézají pokoj.

Je to příběh o Bohu, který dnes a denně provází nás nedokonalé. Bratry a sestry, jeho děti. Je to naše velká výsada být Božími dětmi, být sourozenci. Je to ale také šance, příležitost a každodenní výzva.

A tak se v jeho jménu milujme bratrskou láskou a dávejme v úctě přednost jeden druhému.

Pane, děkujeme, že jsi s námi v našich zápasech se sebou samými, s Tebou i o Tebe, s našimi bratry a sestrami. Děkujeme, že nás zápasící a nedokonalé provázíš a znovu přivádíš k sobě i k druhým. Tobě buď sláva na věky. Amen  

Tento příspěvek napsal/a dne 23.06.2021 v rubrice Kázání.