Kázání – Jana Potočková
Numeri 6, 22 – 27, Požehnání
Milí bratři a sestry,
„Ať Ti Hospodin žehná…“ – kolikrát jsme již tato slova slyšeli! Přímo ta, která jsou naším dnešním textem – slova tzv. Áronského požehnání – i třeba to prosté: „Pán Bůh ti požehnej.“ Většinou o nich příliš nepřemýšlíme. Vnímáme je jako pěkné přání, které nás má třeba provázet na nějaké cestě či jako přání do života – když tato slova vyslovíme nad malým děťátkem – anebo třeba jen přání „požehnaných svátků“.
A přece cítíme, že za tím je něco víc než jen přání, hezké slovo. Rozdíl mezi přáním a požehnáním je totiž v tom, že u požehnání současně říkáme, kdo je má splnit. Ze slov našeho textu je to jasné – hned třikrát se to opakuje: „Hospodin ti požehnej – Hospodin rozjasni – Hospodin obrať tvář svou k tobě…“ On je ten, který tě bude chránit, který tě bude provázet svým pohledem a bdít nad tebou, on je také dárce opravdového pokoje. Hospodin je ten, kdo uděluje požehnání. Ne kněz, ne rodiče, ne kdokoli z lidí, ale Bůh sám.
Kdo tedy je smí vyslovit, kdo má právo vyhlásit „Bůh ti žehná“?
Ve starověku tomu pohané rozuměli tak, že v požehnání je tajemná moc, která poskytuje zdar a úspěch a ochranu a štěstí. A všechna náboženství se pokoušela o to, aby skrze ruce a slova svých kněží mohla požehnáním disponovat. K tomu měli vymyšlené nejroztodivnější ceremonie a kultické úkony.
O nich jsme však v bibli nic nečetli. Žádný předpis, co má žehnající dělat s rukama, kam se dívat, či zda potřebuje i nějaké pomůcky. To vůbec není důležité, ba naopak, může to být i matoucí. Ujišťuji vás, že požehnání vůbec nezávisí na tom, zda farář zvedne ruce. Je to obvyklé gesto, které k požehnání patří, ale nic takového zde Bůh Mojžíšovi nepřikázal.
Za to je tam napsáno, že mu Hospodin řekl: „Mluv k Áronovi a jeho synům“ – tedy kněžím, kteří jsou řádně poučeni a jsou tak zárukou toho, že se žehnání nestane magickou praktikou – udělením tajemných sil – ale zvěstí o tom, co činí Hospodin sám.
U nás slouží požehnáním ten, kdo předsedá shromáždění: předčitatel, jáhen, vikář nebo farář, žena i muž. A to přání „požehnaných svátků“ pak může vyslovit či napsat kdokoli, jen když ví, co přitom činí.
Nám lidem tedy přísluší ne požehnání udělovat, ale pokorně o ně prosit, vyprošovat je – a k tomu se právě hodí to gesto, kdy kazatel vztahuje k nebi prázdné ruce – gesto modlitební, nikoli gesto udělující milost či cokoli jiného.
Tím dáváme najevo, že sami požehnání v rukou nemáme a ani nemůžeme Boha nijak donutit, aby nám požehnání seslal. O to se pokoušeli právě pohané. U nich to byl buď obchod: já ti přinesu dar, oběť, a ty mi za to požehnáš. Nebo vyvíjeli jiný nátlak na božstvo – všelijaké tance a sebezraňování je mělo přimět k zásahu.
Hospodin však je Bůh svrchovaný a svobodný, On žehná, protože sám chce, aby se nám dobře dařilo.
Tu si ovšem musíme dávat pozor, pro jaké věci my si požehnání vyprošujeme. Kolikrát v dějinách církev žehnala zbraním. A dnes firmy žádají faráře, aby žehnal novou loď, benzínovou pumpu či supermarket. Lidé si chtějí zajistit úspěch a zdar svému podnikání a církev – tedy vlastně Pán Bůh – jim to má zaručit.
Taková požehnání bychom však v Písmu těžko hledali. Proto
také je důležité slovo – ne gesto, obřad, ale zvěst slova Božího: ať je to
slovo z Nu 6 či třeba některý žalm – vždy je zvěstí
o Boží ochraně, pomoci a milosti, o daru Ducha, posilnění k dobrému dílu a
Boží blízkosti.
A teď: komu ta slova platí? Četli jsme: „budete žehnat synům Izraele“ – to znamená lidu Božímu, církvi. Těm, kdo v Hospodina věří a o jeho požehnání – o jeho ochranu a blízkost a pomoc stojí.
„Synům Izraele“ zahrnuje i ty nejmenší syny a dcery – děti, které ještě ani nevědí, že by měly o požehnání stát, ale rodiče je přinesli do shromáždění a před Pána Boha a za ně prosí.
K tomu nás povzbuzuje i ten oddílek z evangelia: I Ježíš žehnal dětem – z lásky k nim i k jejich rodičům, kteří se na něj s důvěrou obrátili. Potěšilo ho to – zatímco učedníci, kterým to připadalo nevhodné, jej hněvali! Nevíme, jaká slova požehnání říkal, ale možná právě tato:
„Ať Hospodin ti žehná a chrání tě – nad tebou rozjasní tvář – tobě je milostiv…“ Každému osobně platí to zaslíbení. Každému, kdo je vírou přijímá a na Boha spoléhá a z jeho požehnání čerpá sílu i pokoj.
Každý z nás je slovy požehnání svěřován Bohu, který nás chce zachovávat, ochraňovat – jak se říká v té první větě, ale i v jiných textech požehnání – třeba v těch žalmových: ten, který „nedříme ani nespí“ – ten tě chrání a „nedopustí, aby uklouzla tvá noha“. „Půjdeš-li přes vody, budu s tebou, takže nestrhne tě proud“… To známe od proroka Izajáše: „Neboj se, neboť já, Hospodin, jsem tvůj Bůh, tvůj spasitel.“ – Stále stejná zaslíbení – já Hospodin, budu s tebou, ať se ti povede dobře a bude se ti dařit, ale také ve chvíli strachu a nebezpečí, pokušení a úzkosti.
A postupme ve výkladu dál: „ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář“. To není, bratři a sestry, nic samozřejmého. Proč by se Boží tvář při pohledu na nás měla rozjasnit?
Stačí si uvědomit, jak my před Božím obličejem žijeme. Jak nás Bůh vidí, když na nás dopadne jeho pohled. Jak chatrná je naše víra v něj, jak liknavá je naše poslušnost jeho vůle. A jak jsme přitom sami se sebou spokojení! Kolik povrchnosti a zvykovosti je v naší zbožnosti! Kolik z Božích přikázání plníme? A kolik sobectví, nelásky je mezi námi a našimi bližními? A to že nad námi má Hospodin rozjasnit svůj obličej? Neměl by se spíš zachmuřit, odvrátit svou tvář a nechat nás nám samým a našemu hříchu?
To děláme my lidé – že se zamračíme a obrátíme pryč, když nás někdo rozzlobí: „už tě nechci vidět – jdi mi z očí!“
Ale Bůh je jiný – on „je ti milostiv“. To známe – viďte – co je to Boží milost – to si v naší tradici neustále připomínáme: z Boží milosti jsme spaseni. Ne ze svých skutků, ne, že bychom si to zasloužili, ne díky tomu, jací jsme a co jsme dokázali, ale že nám je Bůh milostiv.
A jak se tato milost prokázala, to také známe: stalo se to v Ježíši Kristu. Když On přišel na svět – tehdy se rozjasnila nad námi Boží tvář. A protože On za nás zaplatil, za nás nesl trest, proto už není Boží tvář nad námi hněvivá a zamračená.
Tak o tom píše i apoštol. „Bůh nám dal poznat světlo své slávy v tváři Ježíše Krista“ 2.Kor 4,6. A my tu rozjasněnou Boží tvář, plnou milosti a přízně a pokoje, vidíme, když nám pro to Duch svatý otevře oči, když nám dá zaslechnout radostnou zvěst evangelia a když v nás každou neděli obnoví jistotu víry.
„Když je Bůh s námi – i kdo proti nám? Který ani svému vlastnímu Synu neodpustil, ale za nás za všechny jej vydal, i kterak by nám spolu s ním všech věcí nedal?“ Ř 8,31 Ukřižovaný Ježíš Kristus sňal zlořečenství, která jsme si zasloužili, a dává odvahu čekat dobrořečení a požehnání. Proto smíme odcházet z domu Božího v pokoji. To je to poslední, co nám Bůh dává, oč jej prosíme, co si přejeme. Pro některé je to nejčastější přání či pozdrav – Židé odedávna, ale nejen oni, si přejí, kdykoli se s někým setkají, „pokoj“ – ŠALÓM. A oni také – možná lépe než kdo jiný – vědí, jak vzácný je to dar. A že jen Bůh může toto jejich přání splnit.
My lidé působíme hlavně nepokoje, sváry, ano války a bitky a boje. To umíme a vždycky jsme uměli. Ale působit pokoj – to nám půjde jen tehdy, když bude při díle Bůh sám. Nejprve my od něj slyšíme „pokoj vám“ – jako to zvěstovali andělé pastýřům či pak zas ženám u hrobu a o něco později sám vzkříšený Pán svým učedníkům.
On v nás působí pokoj, zbavuje nás strachu a starostí o sebe a také touhy po odplatě a dalších bojích. A pak jsme i my „tvůrcové pokoje“- když odpouštíme, když se přimlouváme za druhé – i za své nepřátele. Pak jsme pro své okolí „pravým požehnáním.“
To o požehnání platí: kdo je přijímá, stává se sám požehnáním – pro druhé, pro svět. Tak to slyšel už praotec Abraham: „Požehnám tě a budeš požehnáním“ a my známe jeho příběhy a příběhy jeho potomků a víme, jak se to splnilo – že z něj vzešlo požehnání – pomoc – záchrana – nakonec celému světu.
Mojžíšovi to řekl Bůh
podobně: „Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám.“
Na koho Hospodin vloží své jméno, ten se stane jeho vlastnictvím, ten mu patří,
toho Hospodin střeží „jako zřítelnici svého oka“. Ten už se nemá čeho bát – je
Boží vyvolený: „Toto praví Hospodin…“ zvěstuje opět prorok Izajáš – „Neboj se,
já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě jménem, jsi můj… Neboj se, já budu
s tebou.“ Amen
