Nečekej nejhorší naposled
Čtení: Iz 51, 3-6 | Text: J 2, 1-11 | Pardubice, 20. ledna 2018 | Pavel Hanych
„Ty bys jako normálně šla do kostela, jo?“ ptal se před časem mé příbuzné její partner. Přemýšlela totiž nahlas, že možná zase jednou vyrazí na bohoslužby (kdysi byla jako evangelička pokřtěna i konfirmována). „To fakt nechápu,“ kroutil hlavou udiveně.
Mnozí lidé, když už přijdou blíž nebo jdou kolem, zůstanou raději stát venku. Ještě tak do Sacré-Cœur nebo do svatého Víta s foťákem a průvodkyní. Ale dovnitř do kostela na bohoslužbu, to raději ne. Proč? Snad mají představu, že svět tady uvnitř je zcela nekompatibilní se světem venku. Snad mají obavy, že to, co tu uslyší, bude zase něco nesrozumitelného, vážného, důstojného, co souvisí s morálkou a pro lidské radovánky nemá mnoho pochopení. Jestli takhle víra navenek působí, nese určitý díl spoluviny církev sama. Protože Bible samotná představuje Boha jinak.
Počátek činnosti Ježíše Krista v podání evangelisty Jana je umístěn doprostřed obřího svatebního veselí, k němuž sám Ježíš významnou měrou přispívá. Doprostřed obyčejných, normálních lidí, v přátelské a rozjařené atmosféře, s vínem a veselím. A Ježíš tu rozhodně není proto, aby dával dýchat do balónku. To je, jak čteme, počátek jeho znamení a zjevení jeho slávy. To je předznamenání, které ukazuje, oč tu jde – žádná upjatost, žádné troškaření, žádné moralistické okřikování nebo kamenná vážnost, kdepak – plnokrevná radost. Svatby té veselý ruch a rej nocí zní přes celou Galilej, zpívá Sváťa Karásek a my s ním.
Radost, to je to, co Bůh připravuje, co nám nabízí, k čemu nás zve, co nám přeje. A není to dar jen pro pár vyvolených, ale pro všechny lidi, pro každého, kdo chce jeho pozvání přijmout. Radost, veselí a hojnost jsou Božím záměrem. A Jan to schválně připomíná a církev čte hned na začátku Ježíšova příběhu, abychom věděli, že všechno, co bude dál řečeno a co se stane, má tohle předznamenání i cíl.
Jsme tedy dnes aspoň na dálku účastni zřejmě nejslavnější svatby všech dob, která se udála někdy kolem roku 30 v judské Galileji. O svatbě samotné toho víme málo. Z biblického příběhu je patrné, že to byla dost velká pařba, jak už tak svatby bývají (a v blízkovýchodním prostředí nepochybně tím víc). A také víme, že kromě Ježíše se účastnila i jeho matka a jeho žáci. Ježíše na tu svatbu doslova „povolali“ nebo „zavolali“, zkrátka se zdá, že hodně stáli o to, aby tam byl. No a samozřejmě víme, že na té svatbě došlo víno, což je pro vypravěče zjevně důležitější a zajímavější, než aby se namáhal se zprávou o tom, jaké šaty měla nevěsta nebo dokonce takovými zbytečnostmi, jako kdo si koho bral.
Na trapnou záležitost s vínem decentně upozorní Marie, matka Ježíšova. Všimněte si, jak skvěle ovládá všechny nenápadné způsoby starostlivých maminek. Svému synu nic přímo nepřikazuje, jen nenápadně zašeptá: „Nemají víno!“ Ale Ježíš pochopí, že v tom vlastně zaznívá otázka „nemohl bys s tím něco udělat“? A i proto, že víme, jak příběh dopadne, tak nás ta Ježíšova rezervovaná reakce trochu zaskočí. „Co mi chceš? Ještě nepřišla má hodina.“ Zvláštní neporozumění mezi matkou a synem. Marie vidí okamžitý průšvih a má za to, že by měl Ježíš okamžitě zasáhnout – udělat, zařídit, zajistit, vždyť co to pro něj je? Ani nikdo neumřel, ani neochrnul… Ježíš naopak cítí, že při vší úctě ke svatebčanům není zázračný divotvorce, ani instantní automat na dobrou náladu, ani pivní pohotovost. Dolít víno do prázdných skleniček na svatbě není jeho klíčový úkol. Ten teprve přijde. Do Velikonoc času dost. Ale všechna Ježíšova znamení k tomu velikonočnímu úkolu odkazují. K něčemu, co je víc, než jednorázová pomoc v nouzi, jakkoli potřebná. K něčemu, co od začátku proměňuje celý život.
Tohle drobné zaškobrtnutí, vztahová kaňka na jinak veselém průběhu dne, je důležitým okamžikem. Připomíná i nám dnes, že všechna znamení, mocné činy, ano zázraky, které provázely Ježíšovu misi, odkazovaly k něčemu hlubšímu, k něčemu, co je za horizontem našeho vidění, za zrakem. Proto je to vpravdě zá-zrakem.
A Ježíšova matka to pochopí. Neurazí se, neříká, co by měl nebo neměl dělat, ale naopak pronese klíčový pokyn směrem ke služebnictvu: „Udělejte, co vám řekne“.
Udělejte, co vám řekne. Zní to celkem jasně, jednoduše, nemusíme nic vymýšlet, jen plnit příkazy. Ale jaké příkazy to byly? Copak to dá rozum, složitě odněkud tahat půl kubíku vody, když došlo víno? Copak to dá rozum, naplňovat na svatbě nádoby určené k rituálnímu očišťování? A můžeme jít dál: copak to dá rozum, odpouštět, milovat nepřátele? Pomáhat, když za to sklízíme posměch? Modlit se, když se dlouho nic nemění? Spolehnout se na dobrou budoucnost, když se všechno kolem hroutí? Dívat se kupředu s nadějí, když přišla nemoc, rozbité vztahy, ztráta iluzí?
A můžeme jít ještě dál – do světa kolem nás: copak je snadné hledat pravdu v době post-faktické, ve světě fake news rámovaném řetězovými poplašnými zprávami a televizní show nejmenovaného moderátora… Copak je snadné nenechat se zblbnout hloupým strachem kolem nás, když se na nás ze všech stran valí? Nebo nepodlehnout nenávisti a vzteku jenom proto, že můj příbuzný, kolega nebo soused volil někoho jiného než já? Copak je v pořádku, že v zemi, kde má kdekdo plná ústa křesťanských hodnot, mají církve opakovaně nejnižší důvěru ze všech veřejných institucí, hned vedle neziskových organizací?
A do toho napříč Písmem zní Ježíšova slova: Nebojte se, buďte milosrdní i rozhodní, připravení i obezřetní. Udělejte, co vám řekne. Je to málo, co se po nás chce? Je to snadné? Nemyslím si.
Zázraky se nekonají na přání, když zrovna něco strašně moc potřebujeme. Boží divy se dějí tam, kde Bůh sám něco začíná. A tam, kde my sami na jeho výzvu kývneme, i když nás to může stát hodně sil a někdy nám to připadá absurdní a nerozumné. A chce to trpělivost, ono to trvá.
Nevíme, jak dlouho tenkrát na svatbě trvalo, než Ježíš dal pokyn vlít vodu do nádob. A než v kádích zapěnila a ve víno se proměnila. Možná to celé zabralo pár minut, pro lačné ovíněné hosty to možná trvalo celou věčnost. Ale služebníci poslechli, a aby dali najevo, že mu vážně věří, naplnili nádoby pro jistotu až po okraj. A dál už to známe. Voda se stala vínem, svatba byla zachráněná, ve sklenkách se zaperlilo a slavnost mohla pokračovat.
A dost toho tenkrát měli. Pět set litrů vína opravdu nejsou dvě sedmičky. A navíc zjevně nešlo o lacinou sudovku z dovozu. Všiml si toho i správce oslavy, kterému se nejspíš hodně ulevilo, když zjistil, že ženich má ještě nějaké tajné zásoby. Když ochutnal, pronesl památnou řeč, že tahle svatba jde silně proti zvyklostem. Nejlepší víno se přece dává hned, dokud hosté ocení jeho kvalitu, při degustaci si všimnou jemných chuťových nuancí a chuťové pohárky jsou ještě odpočaté. S přibývajícím večerem se pak nalévá to horší a nakonec jsou hosté rádi, když rozliší bílé od červeného. Na svatbě v Káně je to ovšem naopak. To nejlepší přichází nakonec.
Ta správcova slova jsme zvyklí vnímat pozitivně: jako pochvalu, údiv nad tím, jak je ten Ježíšův postup skvělý a nekonformní. V Káni maj nejlepší naposled.
Ale napadlo nás, že ta řeč může mít i vyčítavý tón? Jak to, že jsi nechal to nejlepší víno až na teď? Chtěl jsi ho schovat? Nedopřát lačným hostům? Čekal jsi na lepší příležitost? Čekal jsi, až se to vyhrotí, až bude průšvih? Nebo až někteří odejdou a jiní už budou schopni pít akorát tak vodu?
Zdá se mi, že ten vyčítavý tón je nám bližší. Jak dlouho ještě budeme ve svých životech čekat na lepší víno? Jak dlouho budeme čekat uprostřed často průměrných, nezajímavých vín našich všedních dnů? Jak dlouho budeme uprostřed situací, jež mají leckdy kyselou příchuť odporných patoků, vyhlížet na to dobré, nejlepší, sametové, kulaté a harmonické, s dlouhotrvajícím dozvukem? Jak dlouho bude vítězit strach nad pokojem, lež a polopravda nad pravdou, nenávist nad láskou, návrat k normalizačním pořádkům nad Palachovou vzácnou sebeobětí, lhostejnost nad aktivismem, každodenní starosti nad tím, co je opravdu důležité?
Ještě nepřišla moje hodina, slyšíme Ježíšova slova na svatbě. Ještě nepřišla moje hodina, jako bychom slyšeli i dnes. Slíbil, že znovu přijde. Věříme tomu? Nevíme, kdy to bude a jak to bude vypadat. Do té doby ale nemusíme jen střízlivět a posedávat v koutě s pohledem na hodinky. Show must go on, ta veliká svatba, do níž se vejde i náš život, teď už nejsme jen v Káni, má svůj řád, své úkoly, svůj harmonogram. Patří tam chvíle na tiché usebrání v ústraní i chvíle pro veselí a tanec, ruch a rej. Určitě se bude hodit, když si pohlídáme, aby mezi hosty nechyběl ten, který zavítal i se svou matkou a učedníky už tenkrát na tu slávu v Galileji. A nezapomeneme na ta Mariina slova „Udělejte, co vám řekne“. Tu a tam budeme pozváni na nějakou kvalitní degustaci, ochutnávku toho nejlepšího, aspoň pár vzorků – tam, kde aspoň na chvíli, třeba i naším přičiněním, dostane prostor láska navzdory nenávisti, pravda navzdory klamu a lži, odpuštění navzdory lhostejnosti, dobrá naděje navzdory mizernému výhledu. A bude naším úkolem také donést plné skleničky i všem těm, pro které tu jsme – tohle víno mohou abstinenti i alkoholici, staří a nemocní, slabí a zoufalí. Jako církev se přece můžeme a máme starat o to, aby naše chrámy i naše společenství nabízely důstojnou i chutnou degustaci Božího království ve světě.
Nevíme, jak dlouho to trvalo, než Ježíš dal pokyn vlít vodu do nádob. Nevíme, jak dlouho to bude trvat dnes. Snad se nám to bude zdát jako celá věčnost. Nám – tak často opojeným nespokojeností, nenaplněním, bolestí nebo strachem. Nám, kteří úzkostlivě sledujeme stav světa a žijeme v ohrožení nikoli cizími vlivy, nýbrž v ohrožení dost často sebou samými, někdy i vlastní malostí a úzkoprsostí. Nevíme, jak dlouho to bude trvat. Ale jestli ten starý příběh nese opravdovou, živou naději, tak v tom, že se to jednou stane. Že jednou jistě voda v kádích zapění, ve víno se promění. A že bude ho dost pro všechny.
Ještě nepřišla tvoje hodina, Hospodine, Pane celého světa. A nádoby na to nejlepší víno zatím zejí prázdnotou. Prosíme, ať neprošvihneme degustace, na které nás zveš. Prosíme, uprostřed vší bídy a těžkostí, nauč nás nečekat nejhorší naposled. Amen.
