Text: Gn 4,1-16 Kazatel: Daniel Ženatý
I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ Dále porodila jeho bratra Ábela. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ Gn 4,1-9
Kain, jméno znamená zřejmě tepající. Kovář, který tepe zbraně, ale také svého bratra.
Ábel, jméno znamená opar. Opar pomine, jen slunko vzejde. Tak jako život rychle pomine, sotva vzejde.
Každý z nich obětoval Pánu Bohu.
Kain byl rolník, dřel na poli, tak přinesl asi obilí. To nejlepší co měl!
Ábel byl pastevec, tak přinesl Pánu Bohu jako dar nejlepší prvorozenou ovci.
Bůh přijal Ábelovu oběť, Kainovu nepřijal.
Co to znamená?
Možná je to podobné, jako bychom řekli – Bůh se usmál se na Ábela. Pohladil ho, dal mu pusu.
Na Kaina se – zatím – neusmál, zatím ho nepohladil a pusu mu nedal.
To nám dělá problémy pořád. Každému, jak jsme zde. Bolí nás to, když se dobré věci dějí s druhými lidmi, a ne s námi. Na druhé se lidé smějí, na nás ne. Ti mají šťastné manželství a mým blízkým se rozpadá. V jedné rodině jsou všichni zdraví a v jiné je to jedna nemoc za druhou. Proč?
Jak to zvládnout?
Kain jedná jako ti, kdo to nezvládnou.
Neunesl to. Zmocnil se ho hněv. Ani nemohl mluvit.
Bůh to vidí, že Kain je vedle, není mu to jedno, jedná s Kainem!
Kain se stává tím slabým! Kain je v ohrožení, Bůh teď pomáhá jemu!
Bůh mluví s Kainem, ptá se, co se ti stalo! Co děláš? Nehloupni! Jsi celý rudý, funíš, ranní tě mrtvice! Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?
Bůh slibuje, vše je otevřené, život nekončí, přijmu i tebe, když budeš činit dobro!
A hned Bůh přidá, nebudeš-li činit dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit.
Bez snahy o dobrý život se hřích, zlá potvora uvelebí ve dveřích, a půjde po tobě.
Vrať se ke mně Kaine, neopouštěj vztah k Bohu, jen tak tu potvoru ve svých dveřích zaženeš pryč!
Kain neslyší, nebere vážně. Jedná sám. Dělá chybu, jako ji děláme my všichni, když propadáme lítosti, že nám nikdo nerozumí, ani lidé, ani Bůh, jen my sami přece víme, co je pro nás nejlepší.
A když byli na poli, zabil Kain Ábela.
Ta potvora ve dveřích byla úspěšná. Kain jednal, jak chtěla ona, a ne jak chtěl Bůh.
Bůh se ptá – Kaine, kde je tvůj bratr Ábel?
Odpověď – nevím, cožpak jsem strážcem svého bratra?
Bůh by asi řekl, ano, Kaine, jsi. Strážce, hebrejsky šomer, odtud Samařan. Milosrdný Samařan. Tvůj život Kaine spočívá ve tvém vztahu k druhému člověku!
Kain však hledá chybu v druhých, v Bohu, ale ne v sobě. Někdy si dáme sluchátka na uši a pak neslyšíme, když na nás Bůh volá. Jsme trochu uražení a máme důvod že neslyšíme. Mám sluchátka, copak nevidíš?
Bůh Kainovi sděluje, co ho čeká. Už nebudeš mít klid. Už nebudeš orat a sít a sklízet. Budeš jako bezdomovec. Budeš se toulat po zemi, nikde nebudeš mít domov.
Ale Kain stále vzdoruje. Říká Bohu, můj zločin je větší, než je možno odčinit. On – člověk – popisuje Bohu, co je jak velký zločin, a co ještě lze, a co už nelze odčinit! Jakoby Bůh neměl svou moc a svou sílu! Kain se lituje, je chudák, kdepak, na mne žádná Boží moc nemá. Můj hřích je příliš velký. Ty se mnou Bože nebudeš. Každý může teď zabít mne.
Je v tom zase pýcha – co já bych se trápil a namáhal, co já bych se potil, obracel v noci na posteli, přemýšlel, činil pokání, volal Boha. To bolí, to po mně nikdo nemůže chtít – já jsem holt tak zlý, že ani Bůh se mnou nic nespraví, tak co!
Kain nelituje svého činu, lituje sám sebe.
A Bůh zase pomáhá! Bůh se věnuje slabým, a Kain je teď slabý. Bůh nechce, aby Kaina někdo zabil. A tak dává Kainovi znamení ochrany. Jakýsi šikmý kříž na čelo. Znamená to, tento muž patří Bohu!
Kain odejde pryč. Do vyhnanství. Země Nod – anï to není na mapě, ani se tam snad nežije. Když člověk vědomě poruší vztah k Bohu, stane místo na kterém stojí vyhnanstvím. I kdyby stál uprostřed supermarketu.
Ještě čteme, že Kain staví město. Sám na svou pěst hledá úkryt. Člověk který je na útěku před svou minulostí a jejími následky, se začne opevňovat.
Čím rozbitější svědomí, tím větší potřeba hradeb kolem sebe. Aby na mě nikdo nemohl.
Stateční jsou ti, kdo kolem sebe hradby nestavějí. Nemají proč, žádná zlá minulost je nedohání. Před ničím neutíkají, mají druhé rádi, přejí jim dobré věci.
A tak na závěr zůstává otázka, co dělat, když nás začne přemáhat lítost? Nechceme přece skončit v vyhnanství uprostřed svých rodin a svých bytů.
Kudy z toho ven? Přes Boha. Musíme povědět, Pane Bože, já Daniel, František, Anička, Marie – jedno jméno vedle druhého – potřebuji pomoc. Prosím vyrvi mne z pocitu sebelítosti. Cítím, jak se to kolem mne uzavírá. Nevím si rady. Co mně řekneš? Co mám dělat? Poslouchám! Co? Abych si všímal lidí kolem sebe?
Tak dobře. Tak prosím za Terezu, které to ve škole nejde, prosím za paní vedle z bytu, co mívá uplakané oči, prosím za tetu, která je v nemocnici, za ty lidi v Ostravě co nemají vodu, za ty holky v Rusku, které zavřeli právě ti kdo se bojí svých činů, za babičku která je tak smutná od té doby co děda umřel, taky za ty lidi, které včera ukazovali ve zprávách, že se zranili při autonehodě.
A najednou se to osvobozování děje! Boží moc mne skutečně vyvádí ze sevření lítostí!
Najednou se nadechuji, vidím dál a taky víc lidí. Těch je, kdo potřebují pomoc! Vždyť já jsem jeden z nich! A mnozí jsou na tom hůř než já, těm mohu pomoci!
A že se Ábelovi a dalším vede dobře, no to je skvělé! To přece nemůže být špatně, když se na zemi dějí dobré věci!
Kudy z toho ven? Přes Pána Boha, přes modlitbu, přes říkání, vyslovení údělů druhých lidí. Sebelítost zmizí, jako opar podzimního rána.
**
Pane Ježíši Kriste, dávej víru, že naše selhání nezastaví život, který ty přinášíš. Dávej víru, že tvá láska je větší, než naše nevěra. Prosíme, uč nás přát druhým dobré, radovat z jejich požehnání, přát jim vše nejlepší nejen slovy, ale celým srdcem.
O to prosíme slovy – prosíme tě vyslyš nás.
Uč nás zahánět sžíravou sebelítost tak, že se obrátíme k tobě. Tebe budeme prosit o pomoc u tebe se budeme přimlouvat se za druhé. Tvá moc rozežene rozežene naši sebelítost pryč.
O to prosíme slovy – prosíme tě vyslyš nás.
Prosíme za ty, kdo jsou na tom zle. Nemocné. Bezbranné. Ponižované. Vydírané. Prosíme vstupuj do míst, kde lidé bojují jeden proti druhému. Slovem nebo moderní zbraní.
O to prosíme slovy – prosíme tě vyslyš nás.
Pane, prosíme tě za nastávající školní rok. Buď s námi prosíme při všem, co budeme dělat. Dávej nám dost trpělivosti a píle chodit do školy a pracovat. A dej, ať se také umíme radovat z odpočinku, z hraní si, ať pěstujeme to, co máme rádi, své záliby a koníčky.
O to prosíme slovy – prosíme tě vyslyš nás.
Prosíme tě také za práci s dětmi i dospělými v tomto sboru, ať zde tvé děti všeho věku nacházejí své pevné místo. A žehnej každé práci a každému setkání v tomto sboru, které se příští školní rok uskuteční. Amen
