Text: 2Kr 5,15-19a Kazatel: František Plecháček
Vrátil se k muži Božímu s celým svým průvodem. Přišel a postavil se před něho a řekl: „Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli. A nyní přijmi prosím od svého služebníka projev vděčnosti.“ Elíša odvětil: „Jakože živ je Hospodin, v jehož službách stojím, nevezmu nic .“ Třebaže ho nutil, aby si něco vzal, on odmítl. Potom Naamán řekl: „Tedy nic? Kéž je tvému služebníku dáno tolik prsti, kolik unese pár mezků, neboť tvůj služebník už nebude připravovat zápalné oběti ani obětní hody jiným bohům než Hospodinu. Toliko v této věci ať Hospodin tvému služebníku odpustí: Když můj pán vstupuje do domu Rimónova, aby se tam klaněl, a opírá se o mou ruku, i já se v Rimónově domě skláním. Když se tedy v Rimónově domě budu sklánět, ať Hospodin tvému služebníku tuto věc odpustí!“ On mu řekl: „Jdi v pokoji.“
Milé sestry, milí bratři, minulou neděli jsme si začali vyprávět příběh aramejského generála Naamána, mocného, významného muže, který onemocněl malomocenstvím. V těžké situaci Naamánovi pomohlo izraelské děvčátko, zajatkyně, služebnice generálovy manželky. V Izraeli je prý prorok, který by Naamána jistě dovedl malomocenství zbavit. Generál se téhle informace s nadějí chopil a vypravil se do Izraele, tedy do země, s níž byli Aramejci v jednom kuse ve válečném stavu! Způsobil trochu poprask na izraelském královském dvoře, ale nakonec se přece jen dostal až k proroku Elíšovi.
Tam ovšem Naamána, jak jsme si dnes připomněli, čekalo nemilé překvapení: Elíša ho vůbec nepřivítal a jen mu po poslu vzkázal, ať se sedmkrát omyje v Jordánu. Tohle už bylo na aramejského generála trochu moc. Hodně se pokořil, přišel za prorokem jako prosebník, ale když ho Elíša nechal stát u svých dveří a jen mu vzkázal, co má udělat, velice se naštval a uraženě odcházel. V tu chvíli naštěstí zasáhli Naamánovi služebníci a přesvědčili svého pána, aby se přece jen zkusil zařídit podle Elíšových slov. Generál si dal poradit. Ponořil se sedmkrát do Jordánu – a byl čist. Ne že by asi do vod Jordánu sestupoval s nějakou hlubokou důvěrou. Rozhodující je, že nakonec přece jen dal na Elíšovo slovo, poslechl slovo Boží. A byl čist.
Hebrejské slovo, které je tu použito, naznačuje, že ve vodách Jordánu neodplavalo pouze malomocenství, ale všechno, co Naamána znečišťovalo a vzdalovalo od Pána Boha. V okamžiku, kdy se generál rozhodl dát na slovo Boží, změnilo se něco mezi ním a Bohem. Začalo tu něco nového. Boží slovo probudilo víru a důvěru. Aramejský generál najednou ví, že teď už nemůže jen tak odejít.
Má radost. Cítí vděčnost. Zároveň mu také začínají některé věci docházet. To všechno k rodící se víře patří. Některé skutečnosti si teprve ve víře uvědomíme, jiné začneme vidět v úplně jiném světle. Člověka napadají různé otázky, o kterých potřebuje mluvit a chce je vyřešit. To je v životě víry – začínající, ale i té, která už má něco za sebou – normální a naprosto v pořádku. O sporných otázkách a problémech a pochybnostech je nutné mluvit, ne se tvářit, že neexistují.
Mocný generál se staví před proroka Elíšu jako jeho podřízený a nadále se také důsledně nazývá Elíšovým služebníkem. Když si uvědomíme, že Elíša je v Hospodinových službách a Naamán si to uvědomuje, nemusí nás to zas tolik zarážet. Jedním ze vzácných darů víry je také pokora. Když si člověk uvědomí, že svůj život prožívá před Boží tváří, pak může pravdivě a střízlivě zhodnotit své vlastní postavení. Uvědomí si, že je tu někdo, ke komu lze přistupovat jen v pozici služebníka, ale zároveň někdo, komu stojí za to sloužit.
Naamán důvěrně poznal a zakusil, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli. Doslova na vlastní kůži se mohl přesvědčit, že jedině Hospodin je živým, skutečným Bohem. To první, co v něm tohle poznání probouzí, je veliká vděčnost. Generál touží tuhle svoji vděčnost nějak (materiálně) vyjádřit. Chce se odvděčit. A tady nás možná překvapí Elíšova rozhodnost, s níž říká: „Ne. Nic si od tebe nevezmu!“ Je tam použit silný výraz, který lze pochopit tak, že se Elíša vzpěčoval a kroutil, doslova se těch Naamánových darů štítil!
Proč? Z různých příběhů víme, že v jiných případech se Elíša nebránil a rád dary přijal, například když se jednalo o chléb pro jeho hladové žáky. Proč si právě od aramejského generála nechtěl nic vzít? Vždyť za ty kilogramy zlata a stříbra by mohl nakoupit chleba co hrdlo ráčí! Protože Naamán patřil k nepřátelům Izraele? Bude to ještě trochu jinak.
Naamán uvěřil v Hospodina. Vírou vstoupil do nové skutečnosti, v níž platí jiná pravidla, než na jaká byl doposud zvyklý. Přišel z prostředí, ve kterém platila pravidla „něco za něco“ a „jak ty mě, tak já tobě“, případně „dávám, abys dal“. Tyhle zásady se přece uplatňují i v naší současnosti. Známosti, výhody, služby a protislužby… Tyhle obchodní praktiky se používaly i vůči bohům a božstvům. Pro Aramejce je nyní životně důležité, aby pochopil, že ve vztahu k Bohu Hospodinu to musí být jinak. A právě tak i v Božím lidu, v církvi mají platit jiná pravidla. To, co Naamán zakusil a dostal, získal čistě z Boží milosti, kterou si nelze koupit. Člověk ji může pouze přijmout a pak z ní žít. A nový řád milosti, lásky a vděčnosti má platit také v církvi. Boží milosrdenství a slitování nemůže být předmětem obchodu, nedá se s ním kšeftovat. Elíša si nic nevzal, protože existovalo riziko, že aramejský generál tomuhle ještě tak úplně nerozumí. Vždyť právě uvěřil!
Na náš dnešní příběh přímo navazuje vyprávění o Elíšově služebníku Géchazím, který později tajně běžel za Naamánem a přece jen si od něho něco vzal. A byl za to přísně potrestán. (Doporučuji doma přečíst.) Hlavní Géchazího provinění nespočívalo v tom, že obelhal Naamána a snažil se obelstít i Elíšu. On svou chamtivostí a nenasytností ohrozil to nové, co tu z Boží milosti vzniklo. Naamán si totiž mohl říci: „Aha, tak přece je to s Hospodinem stejné jako s ostatními bohy. Nakonec jde stejně jenom o prachy. Tak to můžu klidně dál uctívat Rimóna!“
Rozumějte, nejde tu o to, že by církev nesměla přijímat peníze. Nutné náklady přece nemůžeme hradit jinak než právě z darů věřících, z darů vděčnosti, kterou probouzí Boží milost. Zároveň však musí za všech okolností zůstat jasné, že s Pánem Bohem se nedá obchodovat, že rozhoduje jen Boží milost a slitování. Můžeme si tady vzpomenout na zápas Mistra Jana Husa a dalších reformátorů, kteří důrazně protestovali proti všem snahám církve kšeftovat s Boží milostí.
V téhle citlivé otázce zůstal tedy Elíša nekompromisní. Je však pozoruhodné, s jakou mírou ohledů a tolerance přistoupil k dalším Naamánovým otázkám. Nejdříve zvláštní generálova prosba, aby si s sebou domů mohl vzít tolik hlíny, kolik jí unese pár mezků. Za ní stojí představa starověkých lidí, že každá země patří určitému bohu. Třeba Babylón Mardukovi, Izrael zase Hospodinu. Jenže Naamán chce sloužit Hospodinu doma v Sýrii. A tak přišel na tohle zvláštní řešení: udělá si doma takovou maličkou zemi zaslíbenou. Přinese kousek Hospodinova panství s sebou do Sýrie. My bychom možná namítli, že k tomu, aby mohl Hospodina uctívat i v Sýrii, žádnou hlínu nepotřeboval. Ale on ten náklad hlíny z Izraele bude pro Naamánovy spoluobčany viditelným důkazem, že je mezi nimi náhle vyznavač Hospodinův. Podobně se také ti z našich současníků, kteří v Boha nevěří, musí nějak vyrovnávat s faktem, že tu mezi byty a obchody a zábavními parky pořád ještě stojí takové zvláštní budovy, kterým se říká kostely.
Ještě jednu záležitost je třeba vyřešit. Naamán na sebe prozradí, že se v rámci svých služebních povinností klaní v chrámu Rimóna, boha Aramejců. A hodlá v tom pokračovat; služba je přece služba. Není tohle náhodou pusté modlářství a nevěrnost vůči Hospodinu!? Ale Elíša mu na to řekne jen: „Jdi v pokoji. Nelam si s tím hlavu.“
Příliš velká benevolence? Spíš se zdá, že muž Boží Elíša tady jedná s velkou pastorační citlivostí a ve svobodě víry, řekl bych až ježíšovské. Nechce toho, který právě uvěřil a teprve se rozhlíží, zatížit zbytečnými břemeny. Snaží se mu uložit jen to nejnutnější. Jedná s velkým ohledem a tolerancí. Až dodnes dobrý příklad a inspirace pro všechny, jimž je svěřena pastorační péče. „Milý Naamáne, jestliže jsi poznal a uvěřil, že jen Hospodin je skutečným Bohem a rozhodujícím měřítkem se pro tebe stalo jeho slovo a jeho láska, pak si můžeš dovolit leccos – třeba i vstoupit do chrámu božstva, o němž už víš, že žádným bohem není. Jen jdi v pokoji, raduj se z víry, lásky a naděje a služ Hospodinu celým svým životem.“
Pane, děkujeme za dar víry a za svobodu, kterou nám přináší. Kéž dovedeme trvat na tom, co je podstatné, a s klidem se vzdávat věcí podružných. Prosíme, uč nás pravé toleranci, citlivosti, velkorysosti. Amen.
