Text: Mt 18,23-35 Kazatel: František Plecháček
„S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím!‘ Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!‘ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“
Milé sestry, milí bratři, milé děti, vyprávěl jsem zde letos několik Ježíšových podobenství o Božím království, té zvláštní říši, jejíž příchod jako křesťané vyhlížíme, říši, ve které vládne Bůh, jeho láska a milosrdenství. Ježíšova podobenství naznačují, jak to v Božím království chodí, v čem jsou jeho pořádky jiné, než jak jsme na to zvyklí z našeho světa. Dnes bych k nim chtěl přidat ještě jedno. Překladatelé ho nazvali Podobenství o nemilosrdném služebníku. Ale mohlo by se klidně jmenovat prostě O odpuštění.
Žil byl jeden bohatý a mocný král a ten se jednoho dne rozhodl, že je čas udělat si takovou malou inventuru, především si zjistit, kdo mu vlastně kolik dluží peněz. Zjistil, že mu jeden služebník dluží deset tisíc talentů. To byla ohromná částka. V přepočtu na dnešní peníze byste si za ty prachy mohli koupit pěkný ostrov v Tichém oceánu, postavit si tam vlastní hotel s dětským hřištěm a k tomu klidně i přistávací dráhu – a určitě by vám zbylo i na letadlo, kterým byste tam mohli létat. Kdybyste si za to nakoupili bonbóny, možná byste jimi zarovnali půlku Pardubic. No prostě ohromný dluh.
Protože služebník ty peníze neměl, rozhodl se král, že ho dá i s jeho rodinou a veškerým majetkem prodat, aby dostal zpět aspoň něco. Je to drsné, ale takhle se to tenkrát s dlužníky dělalo. Služebník se pochopitelně vyděsil – strávit zbytek života v otroctví, to není pěkná vyhlídka. Padl králi k nohám a na kolenou ho prosil: „Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím!“
Co myslíte, mohl mu takový dluh vrátit, když už dávno nic neměl?
Určitě nemohl. Taková částka se nedá vyhrát ani ve sportce či jiné loterii. Ten dlužník prostě neměl šanci! Když ho král viděl, jak tam nešťastně klečí a pláče a chvěje se strachem, bylo mu ho líto. A tak mu celý ten nepředstavitelně velký dluh odpustil a poslal ho domů.
Ten král byl tedy docela frajer, co říkáte? Pravda, mohlo by vás přitom napadnout, že i dneska někomu projde miliardový dluh bez větších následků, zatímco pokud nemůžete splatit pár tisíc, hrozí vám exekutor, případně i další následky. Ale tím se teď nebudeme zabývat. Tady totiž příběh ještě nekončí.
Sotva služebník, kterému bylo tolik odpuštěno, vyšel ven, potkal jednoho ze svých kolegů, který mu dlužil sto denárů. Sto denárů nebyla zas až tak malá částka, ale člověk se slušným příjmem si ji mohl našetřit. Rozhodně se nedá srovnat s tím předchozím dluhem, proti němu to byl pakatel. Ten, kterému bylo před chvilkou odpuštěno, chytil svého kolegu pod krkem a začal na něj křičet: „Okamžitě mi zaplať, co jsi dlužen!“ Spoluslužebník mu padl k nohám a prosil: „Měj se mnou strpení, jako budu moct, tak ti dluh zaplatím!“ Ale služebník s ním neměl slitování a dal ho zavřít do vězení. Jako by úplně zapomněl, co všechno mu před malou chvilkou bylo odpuštěno!
Viděli to ostatní služebníci a byli z toho moc smutní. Šli ke králi a oznámili mu, co se stalo. Král se hrozně rozhněval a dal si služebníka, kterému odpustil dluh, zavolat k sobě. Řekl mu: „Ty lumpe! Celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil. Neměl ses i ty smilovat nad služebníkem, který ti dlužil, jako jsem se já smiloval nad tebou?“
A král dal toho nemilosrdného služebníka zavřít do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. Což bude trvat asi hodně dlouho…
Tady příběh končí. A Ježíš se na závěr obrací ke svým posluchačům: „Přátelé, pozor! Tak s vámi bude jednat i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru a své sestře. Podobenství nevypráví pouze o králi a jeho dlužnících a netýká se pouze peněz. Věcí, které můžeme zůstat dlužni, je celá řada: dobré, povzbuzující slovo, po kterém někdo kolem nás touží, pomoc, kterou potřebuje, chvíle času, kterou je třeba někomu dát, ale my ji upřeme…
Jestliže se za postavou krále v podobenství skrývá Pán Bůh, pak pro nás zůstávají role dlužníků. Jistě tu může být někdo, kdo je přesvědčen, že nikomu nic nedluží (někdy to kolem sebe zaslechnu: já nikomu nic nedlužím). Ale já sám za sebe musím přiznat, že dlužím – lidem, ale také Bohu – v poslušnosti, v lásce, v práci, kterou mi svěřuje…
Ovšem podobenství začíná dobrou zprávou: Pán Bůh nám v Ježíši Kristu odpouští! Odpouští nám všechny veliké i menši dluhy. Nechce si nikde vést notýsek našich provinění, kde by nám všechna naše selhání pečlivě zapisoval a jednou sečetl a nechal zaplatit. Bůh nám odpouští naše veliké dluhy – ne proto, že by nebyl spravedlivý, že by mu snad bylo jedno, co děláme nebo neděláme – ale protože je především milosrdný a má nás rád.
Odpouští nám hrozně moc, abychom také my mohli odpouštět nesrovnatelně menší dluhy svým bližním. Svým odpuštěním nás volá a naléhavě zve, abychom se také učili odpouštět. Zkuste si na chvilku představit, jak by to vypadalo, kdyby nebylo odpuštění – kdyby nám trpělivě neodpouštěli naši rodičové, sourozenci nebo přátelé a kamarádi, kdyby si neodpouštěli muž a žena v manželství… A když někde k odpuštění nedojde, tak se vztah, kamarádství může pokazit, může i skončit.
Ježíš nám tady se vším důrazem připomíná: když jste přijali to veliké Boží odpuštění, nemůžete sami odpírat odpuštění těm, kteří něco dluží vám, kteří vám nějak ublížili, s nimiž jste se nepohodli. Odpuštění není věcí, kterou by křesťan mohl nechávat „až na potom“. A je nutné odpustit „ze srdce“ – to je tam ještě zdůrazněno – ne pouze naoko. Nestačí říci někomu: „už se na tebe nezlobím“, ale přitom se dál tváři jako kakabus a nemluvit s ním. Ze srdce znamená doopravdy a napořád. To není snadná věc. Proto potřebujeme vědět o tom velikém Božím odpuštění. A nejenom o něm vědět, ale také je přijímat a na každý den z něho žít.
Pane, děkujeme za dobrou zprávu o tvém odpuštění. Prosíme, pomáhej nám z něho čerpat sílu i odvahu, abychom také dovedli ze srdce odpouštět a nechovali v sobě žádnou hořkost a naštvanost. Amen.
