Text: Mt 8,23-27 Kazatel: František Plecháček
Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“
Milé sestry, milí bratři, před měsícem jsme se na Genezaretském jezeře stali svědky zázračného rybolovu, když rybář Šimon Petr dal na Ježíšovo slovo. Vyslechli jsme zaslíbení pro církev, zaslíbení, že i další lidé zaslechnou radostnou zvěst a přijdou, přidají se k církvi. Nemusíme mít strach, že nás bude jen ubývat.
A dnes se opět vydáme na moře. Ježíš vstoupil na loď a jeho učedníci ho následovali. Ta loď nebyla úplně nejmenším plavidlem, jako třeba kajak nebo pramička; vešlo se na ni pár lidí. Ježíš a jeho učedníci. To je církev. A my jsme hned na začátku příběhu upozorněni, že následovat Ježíše neznamená pouze sedět někde v závětří, v teple a pohodě. Na cestě za Ježíšem je někdy třeba vyrazit i do nepohody, do rizika, vzdát se viditelných opor. Odvážit se i na místa, kam se ostatním lidem moc nechce. Tam, kde může číhat nebezpečí.
A nebezpečí také opravdu přišlo. Strhla se veliká bouře. Byla tak silná, že to pro učedníky byl pěkný šok – bez ohledu na to, že někteří z nich byli rybáři. Veliké vlny loď úplně přikrývaly. Učedníkům se zdálo, že je s nimi konec.
Připomenu, že moře v Bibli nepředstavuje pouze velkou vodu. Moře je nepřátelský živel. Představuje síly, které se zuřivě bouří proti Bohu a snaží se zmařit jeho dílo. Pro člověka je smrtelně nebezpečné. A tak si tady můžeme představit všechno možné, co útočí na církev a na naši víru. Všechno, co v nás probouzí strach – takže přestáváme důvěřovat Bohu a spoléhat se na něj.
Co zatím dělal Ježíš? Spal. Jak je to možné? Důvěřoval Bohu, svému nebeskému Otci, že ho ochrání. Důvěřoval natolik, že mohl i za té veliké bouře klidně odpočinout. Ovšem jde ještě o víc. Evangelium tady Ježíše líčí jako toho, který má nad rozbouřenými živly naprostou převahu, a proto se jich vůbec nemusí bát.
Když se ocitneme v ohrožení, když na nás dolehne nějaké trápení, také býváme v pokušení myslet si, že Pán Bůh snad usnul, že snad vůbec neví, co se s námi děje. Můžeme pak úplně zapomenout, že Ježíš je i v takových chvílích s námi. Že je s námi na jedné lodi. Stejně jako byl tehdy s učedníky.
Učedníci nezapomněli, že je tam Ježíš s nimi. A tak v té chvíli nejvyššího nebezpečí udělali to nejlepší, co mohli. Obrátili se na Ježíše. Přistoupili k němu a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“
To je modlitba. Sice kratičká, ale modlitba. Není to jen vyděšený křik těch, kterým jde o život. Učedníci, i když měli velký strach, přece jen nezapomněli, koho je třeba prosit o pomoc. Důležité je, jak Ježíše oslovili – jako toho, který opravdu má svrchovanou moc nad lidmi i nad rozbouřenými živly. Projevili svým voláním víru, že v Ježíšovi je přítomen a jedná sám Bůh. Proto má smysl se na Ježíše obracet – v každém soužení, i v nejvážnějším, smrtelném ohrožení!
A Ježíš odpověděl. Co je velice důležité: nejdříve promluvil k vyděšeným učedníkům. Protože oni jsou pro něj v tuhle chvíli tím nejdůležitějším. Nejdůležitější je nejdříve uklidnit vystrašené učedníky; až pak přijde na řadu vítr a moře. Milé děti, milé sestry a bratři, jsme pro našeho Pána důležití! I když je v našem světě hodně nepokoje a děje se spousta věcí, Pán Bůh přitom všem nepřestává myslet na nás.
Učedníci z Ježíšových úst uslyšeli výtku: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní? Proč se tolik bojíte? Vždyť já tu jsem s vámi!“ Malověrní. Právě malá víra působí strach a obavy. Co to vlastně znamená „být malověrný“?
Především: malověrný může být pouze ten, kdo věří. Tedy právě Ježíšův učedník nebo učednice. Ne někdo, kdo o Ježíšovi nic neví, kdo s ním nechce mít nic společného. Výtku malověrnosti slyší právě ti, kteří se nechali Ježíšem povolat, kteří ho následovali a dokonce se nebáli nastoupit s ním na loď a vydat se na moře. Malověrní jsou ti, kteří jsou na lodi s Ježíšem. Na lodi církve. Takže se zdá, že jsme to my, že slova o malé víře směřují k nám! Dnešní příběh má posílit naši slabou a různě kolísající a pochybující víru!
Jeden z moudrých mužů církve k téhle malé víře kdysi trefně poznamenal: Je to víra, protože volají: „Pane, zachraň nás!“ Ale je to víra malá, protože zároveň volají: „Zahyneme! Asi už je s námi konec!“
Co všechno nám působí obavy! Starost o živobytí – otázky: Co budeme jíst a pít a co si oblečeme? Ale také: Jakou školu vystudovat, abych pak našel slušné zaměstnání? Jak co nejlépe zajistím rodinu? To jsou starosti, které provázejí i křesťany. Ovšem pak jsou tu další ohrožení a různé tlaky, které budí strach: v době nesvobody pronásledování. V době svobody – obavy z úbytku členů a z toho, jak zvládneme přechod k samofinancování. Ani dnes nebývá snadné se k víře, k Ježíši Kristu přiznat – v zaměstnání nebo ve škole.
Těch věcí, které mohou budit strach, různých bouří a vichrů, při nichž člověk lehce ztrácí půdu pod nohama, je mnoho. Proto potřebujeme slyšet a nechat si líbit Ježíšovu výtku: „Tak přece nebuďte ustrašení a zbabělí!“ Ten, který si nás povolal k víře a důvěře, se nikam neodstěhoval ani nespí. Náš Bůh přece nespí ani nedříme. Je dál s námi na jedné lodi. A když On promluví, všechny bouře a vichry, všechny mocnosti zla musí ztichnout. „Ježíš vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho.“
Tenhle biblický příběh netvrdí, že už si nemusíme k vodě brát plovací kruh nebo vestu, i když ještě neumíme plavat. Ale připomíná nám, že ve víře nemusíme vidět černě a beznadějně ani situace opravdu vážné a nebezpečné.
Jen protože je Kristus s námi a promlouvá a utišuje různé bouře – kolem nás i v životě církve, sboru i v našich osobních životech – jen proto tady jeho církev pořád je. Sice spíš slabá a malověrná než silná a pevná v kramflecích, ale pořád jsme tady. A právě existence tohohle zvláštního lidu, společenství bratří a sester, probouzí otázky i v ostatních lidech: „Co to jenom je za Pána, který tady stále má svůj lid? Církev, kterou nedokázali vyhladit ani římští císaři ani nacisti nebo bolševici? Jakého druhu je tenhle zvláštní Pán Ježíš Kristus? A my můžeme odpovědět: To je náš Pán, který nás má rád. Tolik rád, že na nás myslí a je s námi, i když my na něj pořád zapomínáme. Tenhle Pán nás má tolik rád, že za nás dal vlastní život.
Můžeme mít naději, že i dnes se lidé kolem nás takhle budou ptát. A nejen že se budou ptát. Smíme mít naději, že někteří také zaslechnou Ježíšovo slovo jako zvěst, která se jich týká, která je tu i pro ně. Zaslechnou a přijdou.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že pro nás nemáš jen výtky a kárání, ale především slova povzbuzení a potěšení. Prosíme tě, dál svým slovem utišuj všechny bouřky a vichry, které na nás v životě dorážejí. Uč nás pokojné, tiché důvěře, která ví, ke komu má volat ve chvílích zkoušek. Amen.
