Kázání 2. 2. 2020

Vy jste sůl země a světlo světa

Kázání: Mt 5,13-16

Pardubice 2. 2. 2020, Předání medailí vděčnosti

Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa. – Tahle slova patří vám. Nejprve vám sestro Kavoříková, Hanko, Pavle. Ale i vám všem, kdo tu jste. Přivlastněte si ta slova a neříkejte si v duchu: já určitě solí nejsem, vždyť dělám jednu chybu za druhou, moje víra občas drží jen tak na vlásku, svírá mě kdejaká bolest…

Ano, vy jste sůl této země a jste světlo tohoto světa. Možná právě proto, že si to o sobě nemyslíte a nenapadne vás, že byste tou solí vůbec mohli být. Jste solí! A jste světlem! Proto, že si Vás vybral Pán Bůh, dotkl se vás. Vy jdete životem s ním a jste tu pro druhé.  

Komu Ježíš tehdy říkal tato slova? Říkal je při svém kázání na hoře. Stáli kolem něj jeho učedníci, obyčejní muži. Ale stáli tam taky další lidi, muži, ženy děti. Ty všechny Ježíš nejprve povzbuzuje svými blahoslavenstvími. To znamená, že tam byli chudí v duchu, plačící, tiší; ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti; milosrdní; ti, kdo mají čisté srdce; ti, kdo působí pokoj; pronásledovaní pro spravedlnost.

Prostě lidé, kteří to v životě v lecčem mají nesmírně těžké, dobře znají bolest a utrpení, nejsou nijak na výsluní. Ale současně mají krásné, čisté, upřímné srdce na dlani.  

To je úžasná kombinace. Tito lidé o sobě moc dobře ví, že jsou nedokonalí, nevedou bezchybný život, kterým by se mohli chlubit. A na druhou stranu moc dobře ví o své závislosti na Bohu. Ví, že jsou ve všem odkázáni na něj, na jeho lásku, pomoc a sílu. Ví, že všechno jejich je vlastně Boží. Že i ke skutkům milosrdenství a pokoje jimi hýbe sám Bůh. Jsou „bohabojní“.

Vy jste solí a světlem. Už teď. Ne že teprve budete nebo byste měli být. Už jste. Tím, že víte o své obyčejnosti, o svých dobrých i nedobrých stránkách, máte odvahu je pojmenovat, nebojíte se říct, že vás něco bolí a trápí. Jste solí především tím, že to všechno cele svěřujete Pánu Bohu s důvěrou v jeho lásku, moc a odpuštění. Žijete z Boží lásky a Božího odpuštění.

To potřebuje tento svět, naše okolí jako sůl. Učit se žít z lásky a odpuštění. Potřebují to všichni, kteří jsou přehnaně zaměřeni na výkon a perfektnost, Všichni, kteří jsou příliš tvrdí k sobě sama i druhým. Všichni, kteří neví, co se svými vinami. Mají něco společného. Ztratili citlivost, jejich život postrádá jas a chuť, přestal v nich proudit život. Potřebují, aby jim někdo ukázal, život s Bohem dává životu radost, naději i plnost. Že život s Bohem je dokonalý v tom, že může být i nedokonalý.

Těmto potřebným jste solí a světlem, protože jste Boží, opravdoví, autentičtí. Jste křehcí, chybující, ale také to s pokorou neskrýváte. Dáváte to nejlepší ze sebe světu a spoléháte na sílu Boží lásky a odpuštění. Je ve vás život a jím poukazujete na Pána Boha.

Přemýšlím, jací lidé mi byli v životě takovou solí. Našlo by se jich spousta. Ale asi nejdřív bych zmínila, ty kteří se dokázali prát s životem; statečně prošli těžkou zkouškou; selhali a dokázali se ke svému selhání postavit čelem; občas zápasili s Bohem a přesto k němu pozvedali svoje srdce.

Spisovatel J. B. Shaw jednou napsal, že bychom se asi divili, jak byly zneužity naše nejlepší skutky, myšlenky. A naopak k čemu dobrému mohly být použity naše pády, bolesti, selhání.

Vy jste sůl země a světlo světa. Protože dáváte Bohu všechno své a necháte jednat jeho. Necháváte Pána Boha proměnit i cokoli špatného k dobrému.

Sůl i světlo jsou nepostradatelné. Oboje nám začne chybět ve chvíli, kdy vůbec nejsou. A přitom jich stačí málo. Maličko soli ochutí celý pokrm. Malý plamínek světla rozjasní temnotu. Samotná sůl se jíst nedá. Světlo samo pro sebe nemá význam. Sůl má smysl tehdy, když se rozpustí v ostatních surovinách. A světlo tehdy, když svítí jako lampa, aby druzí našli cestu.

Podobně je to s naším životem. I ten nabývá smyslu teprve, když jej rozprostřeme ve svém okolí. Když se naše příběhy potkají s příběhy spoluobyvatel světa. Když se o ně budeme zajímat, tak jak to dělal Ježíš. Stejně jako on se jim budeme stávat bližními bez ohledu na jejich původ, náboženství nebo politický názor. Teprve, když se to spojí dohromady, vznikne něco dobrého, něco, co tady Pán Bůh chce mít.

A nevadí, že nás křesťanů je ve světě málo. Podle odhadů nás časem bude ještě méně.  Moderátor Marek Eben vedl kdysi rozhovor s katolickým knězem a profesorem teologie Tomášem Halíkem. Ptal se ho, co by se stalo, kdyby lusknutím prstu ze světa úplně zmizelo křesťanství a s ním tedy všechno, kde křesťanství otisklo svou stopu.  Tomáš Halík na to reagoval, ať si tedy představíme, že by zmizely všechny věže kostelů. Jak by se esteticky proměnila třeba stověžatá Praha? Ale i Pardubice nebo Horní Jelení? V mnoha městech a vesnicích by ustalo zvonění zvonů, které svolává lidi k bohoslužbám, nebo dává na vědomí, že někdo z vesnice zemřel. Zmizely by nemocnice, školy a vzdělávací instituce, dobročinné organizace, které původně vznikaly na křesťanském základě. Ustaly by naše společné modlitby za tento svět a Boží stvoření. Myslím, že by to svět poznal, kdyby zde křesťané nebyli vůbec. Myslím, že by nás postrádal.

Vy jste sůl země a světlo světa….

Ježíš nás před jednou věcí varuje. Dejte si pozor, abyste neztratili slanost. A svítivost. Neslaná sůl je k vyhození a lidi po ní budou šlapat. Lampu, když strčíme pod nádobu, tak taky k ničemu není. Je třeba ji dát na svícen, aby z jejího světla měli užitek všichni v domě.

K čemu budeme, když se jako křesťané zavřeme před světem do své ulity? K čemu budeme, když začneme světem pohrdat, nebo úzkostně se bát všeho světského, aby nám to neublížilo? Když se budeme tvářit, že jsme lepší? Budeme k ničemu.

Slanost a svítivost znamená vědět, že jsme Boží a že jsme tu pro druhé. V jedné písni ve Svítá zpíváme: Chtěl bych být majákem, v příboji stát, chtěl bych být majákem, lodím směr dát…  Myslím, že tohle má na mysli Ježíš, když mluví o světle. Má nás být vidět. Jsme zde světlem, majákem, orientačním bodem pro všechny, kteří se právě zmítají v různých bouřích svého života.

Vaše světlo ať svítí, aby lidé viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Pán Bůh si vás vybral, zamiloval, vybavil svým Duchem, abyste byli solí a světlem. A vy jste poslechli a žijete podle svých sil k jeho radosti a chvále. Nejde o nás, abychom získali uznání. Dobré skutky jsou dobré, pokud slouží druhým. Jde o Pána Boha.

Ať lidé vzdají čest našemu Otci v nebesích. To je úkol soli i světla. Aby lidé – třeba i skrze nás – poznali, kde je původ světla, kde je pramen života a lásky. Kde je pevný bod v rozbouřeném světě.

Vy jste sůl této země. Vy jste světlo tohoto světa...

Pane Ježíši Kriste, naplň nás svým svatým Duchem, dej nám své světlo. Všechno, co máme, máme od Tebe. Všechno, čím jsme, jsme z tvé milosti. Tobě buď sláva nyní i na věky. Amen

Tento příspěvek napsal/a dne 04.02.2020 v rubrice Kázání.