Text: Amos 5,21-24 Kazatel: Daniel Ženatý
Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění. Když mi přinášíte zápalné oběti a své oběti přídavné, nemám v nich zalíbení, na pokojnou oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nepohlédnu. Pryč ode mne s halasem tvých písní, tvé brnkání na harfy už nechci slyšet. Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok.
Zhruba 750 př.n.l. žil Amos. Působil v severním království.
Amos volal, že lidé neberou Pána Boha vážně. Že sice náboženský život bují, ale s Bohem vysvoboditelem z Egypta to nemá nic společného. Magie, kulty, chrámový provoz, pověry, zaklínači, uctívání zvířat, tendence která chce z krále udělat boha. Amos, nemůže mlčet. Náboženský život tu je, ale sám pro sebe, jen jako jakési divadlo! Ten, kvůli kterému se to vše děje jakoby nebyl.
Amos žil v době, kdy se zemi vedlo dobře. Politicky i hospodářsky. V takové době sice lidé mají všechny možnosti svobodně Boha poslouchat, ale nějak ohluchnou. Uzavřou se. Propadnou pocitu, že si všechno mohou dovolit a že si stačí sami.
Amos tlumočí Boží slovo. Drsné slovo: Bůh říká – nenávidím vaše svátky, zavrhl jsme je, ani vystát je nemůžu. Vaše oběti, které mi přinášíte, nemohu ani cítit!
Slova jako když práskne bičem. Amos jistě slyšel námitky – co to povídáš? Vede se nám dobře, ne? Proč musíš pořád do všeho šťourat?
Zní to tvrdé Boží slovo i na naši adresu? Ušklíbají se v nebi nad našimi bohoslužbami? Hrozí nám, že svou účast na bohoslužbách bereme jako takovou úlitbu Bohu? No tak nás tady dneska máš, ale příští týden nemůžu a v březnu se mnou vůbec nepočítej!
Můj příbuzný, autoritativní člověk na Valašsku, kdysi říkával – mně stačí jít k večeři Páně jedenkrát za rok a mám to odbyté! Usmíval se přitom, a byl na sebe hrdý, jak to má v hlavě pěkně srovnané. Myslím, že to je právě ten postoj, který Amos kritizoval. Jako bych já člověk, dělal Bohu dobře, když mu občas věnuji kousek své přízně a času. Ale ono je to naopak! Při bohoslužbách se stávám účastníkem Boží slavnosti, je to dar a šance! Bůh nám nabízí sám sebe, své dary, my si přece nemůžeme dělat zásluhu z toho, že si teda občas něco vezmeme, jako když si ze slušnosti vezmeme jídlo, které nám vůbec nechutná!
Možná pro tyto zneklidňující důrazy zařadila církev tento text na poslední neděli před postním obdobím. Jde o to strhnout vše, co brání slyšet evangelium. Masky, zvyky, předsudky, představy. Ježíš upozorňuje učedníky, že to krásné co spolu prožívají, není jenom zajímavá epizoda. Že to vše směřuje k Jeruzalému. A že on bude mnoho trpět, a bude zavržen, bude zabit a po třech dnech vstane. Pokud by mezi učedníky a lidmi začala vznikat představa, že to je s Ježíšem fajn, a nic víc, tak tu představu Ježíš strhává. Jde o život a bude to drsné!
Amos Božím slovem kritizuje bohoslužby. Strhává to, co je změnilo v služby bez Boha. Kritizoval by i ty naše bohoslužby? Co by mu vadilo? Že myslíme více na vše možné kolem bohoslužeb, než na Boha?
Kritiků bohoslužeb je v každé době a v každé církvi dost! Kdo to dnes hraje tak pomalu, kdo vybíral ty písně, dnes jsou nějaké divné, proč se zpívá tolik slok, kázání je dlouhé, farář mluví potichu, ohláškám není rozumět, na tom parapetu je zase špatně utřený prach, proč mají ohlášky před přímluvnou modlitbou, atp.
Možná by nás Amos okřikl, že se zabýváme nepodstatnými věcmi. Děláte, jako byste věděli, jaké písně se pánu Bohu líbí a jaké ne. Jestli má raději romantiku nebo baroko. A Martin Luther by se k Amosovi přidal. Řekl, že při bohoslužbách se neděje nic jiného, než to, že náš milý Bůh sám s námi hovoří skrze své svaté slovo a, a my s ním hovoříme skrze modlitbu a zpěv chval. Kalvín by přidal důraz na pozorné naslouchání Božímu slovu a vnitřní kázeň.
Můžeme tuto část Amosova poselství uzavřít – radujeme se z bohoslužeb. Je to velká výsada. Můžeme přece mít tolik kázně, abychom si slavnostní událost nenechali pokazit kvíknutím varhan, dlouhým kázáním, výběrem písní, nebo tím, že dítěti spadl zpěvník a už zase chce další bonbon.
Někdy se nám to stane, když dlouho nemůžeme být ve shromáždění. A pak po dlouhém čase jsme zase na bohoslužbách. A cítíme Boží blízkost. Tu křehkou událost. Ani nás nenapadne všímat si toho, co se nepovedlo. Tak jsme stržení dějem, kdy nás Duch svatý otevírá pro Boží slovo, že nevnímáme to, co by jindy rušilo.
Druhý důraz Amosových slov se týká vyznění bohoslužeb. Slovo Boží se týká toho, co se děje na zemi. Za dveřmi kostelů, venku. Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok. Ať z těch bohoslužeb něco tento svět okusí. A to něco ať je právo a spravedlnost. Ať to co v neděli přijmeme, se přetaví pro dobro lidí a celé společnosti. Bojovat za větší právo a spravedlnost. Amos tlumočí Boží slovo – dotazujte se mne a budete žít! Je to s Bohem stálý proces, hledání, přijímání, vydávání, hledání.
Možná bychom měli jako církev i jako sbor jednoznačněji vystupovat ve prospěch práce Diakonie, Charity, sociálních služeb. Patříme k tomuto městu i k této zemi, jsme zde jako sbor, jako skupina lidí mnohem déle než ostatní spolky a sdružení. Máme cosi za sebou, osvědčujeme se! A to co zde v Kristově přítomnosti přijímáme, se týká práva a spravedlnosti ve světě, slabých a bezmocných, kterých se někdo musí zastat!
V Agendě naší církve, na níž pracovali i pardubičtí faráři Josef Smolík a Jiří Doležal, se píše: Služby boží musejí být otevřeny všem! Aniž by došlo k falešnému přizpůsobování nebo nadbíhání, je možno zařadit do nich nové formy písní a hudebních projevů, i nové projevy modlitební tak, aby se rozbila hradba nedotknutelnosti, která tak často odděluje služby Boží od světa. Ve službách Božích se nám stává skutečností Kristova vláda, která platí nad církví i nad světem.
Amos tlumočí drsné Boží slovo. Nenávidím vaše svátky. Kdybychom se zeptali – Pane Bože, a co naše svátky, naše bohoslužby? Jsi s námi rád? Přijímáme tvé slovo? Přijímáme milost a požehnání, a také touhu po právu a spravedlnosti? Daří se nám to, co zde sami přijímáme, procedit do života? Vždyť kromě této hodiny v kostele jsme stále tam, venku, mezi lidmi. Rozdáváme tam to, co jsme zde přijali?
Pane Ježíši Kriste, zůstávej prosím s námi. Svou přítomností proměňuj naše bohoslužby v slavnost tvého lidu. Nedovol, aby v nás zmizela vděčnost za dar bohoslužeb.
Prosíme za ty, kdo zde s námi být nemohou. Prosíme za ty, kdo ztratili zájem o tvé slovo.
Prosíme za ty, kdo si myslí, že vědí, i když zde dlouhou dobu, nebo nikdy, nebyli.
K tobě se obracíme – prosíme tě vyslyš nás
Varuj před klamem, který našeptává, že tobě sloužíme tehdy, když sem občas přijdeme, že ti to stačí. Zapomínáme, že ty svými dary sloužíš nám, a ne my svou přítomností tobě.
K tobě se obracíme – prosíme tě vyslyš nás
Prosíme, pomáhej nám žít každý všední den ze tvého slova. Prosíme za ty, kdo svým povoláním slouží druhým. Prosíme, za právo a spravedlnost pro ty, kdo nejsou schopni se o ně sami hlásit.
K tobě se obracíme – prosíme tě vyslyš nás
Prosíme a přimlouváme se za ty, kdo jsou daleko od domova, stýská se jim. Za ty, kdo se ocitli v novém prostředí – škol, internátů, nemocnic, léčeben, ústavů, věznic.
K tobě se obracíme – prosíme tě vyslyš nás
Prosíme za pokoj a smíření ve světě. Za pronásledované křesťany v Africe i Asii. Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok. Amen
