Text: Žd 12,18-24 Kazatel: Daniel Ženatý
Nestanuli jste jako Izrael před tím, co je hmatatelné: před hořícím ohněm, temnotou, mrákotou, bouří, zvukem polnice a před hlasem Božích slov‘, při němž posluchači prosili, aby toho byli ušetřeni. Nemohli totiž snést slova výstrahy: ‚Dotkne-li se i jen zvíře té hory, bude ukamenováno.‘ Pohled na to, co viděli, byl tak hrozný, že Mojžíš řekl: ‚Třesu se hrůzou a děsem.‘ Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova. Žd 12,18-24
Je vaše víra někdy unavená? Zdá se vám, že to vlastně je tak trochu jedno – věřím, nevěřím? Každý týden chodím do kostela, a co… Lidem, kteří byli tak nějak podobně unavení, píše vzdělaný muž list. Bylo to koncem 1 století, církev procházela krizí, a také těžkým pronásledováním, nejprve Nerona pak Domiciána.
Ten kdo ten list napsal zdůrazňuje, že Kristus je pravý velekněz, že i kdyby císaři byli zlí a pronásledovali dál a dál, Kristus zvítězí, že kdo v Krista věří, bude zachráněn. A církev ať má odvahu být podobná Kristu. Nemusí být úspěšná a politicky mocná. Povzbuzoval, že jednou to bude lepší než teď, že víno, které budeme pít naposled, bude to nejlepší ze všech! Že jednou s odstupem vyznáme, že náš život nešel od desíti k pěti, ale od pěti k desíti. Ale to vyznáme až jednou, až budeme u Boha doma. Teď tomu můžeme jen věřit.
Text ze 12 kapitoly, který jsme četli, povzbuzuje a napomíná křesťany zvláštním způsobem. Píše – Nestanuli jsme jako Izrael kdysi před hořícím keřem, mrákotou, horou Sinaj, která se chvěla, kouř z ní stoupal, když na jejím úpatí stál Mojžíš s lidem a Hospodin sestoupil na horu. Takový zážitek nikdo z nás nemá. V životě většiny z nás se asi nestalo nic, co by tak jednoznačně ukazovalo na Boha, až by to popíralo všechny fyzikální a jiné zákony.
My o těch událostech, jak se o nich píše v Bibli víme. Byli jsme k nim přivedeni. Někdo nám o nich povídal, v kostele, nedělní škole, četli jsme o nich v dějepravě. Nebo jsme až v pozdějším věku o nich slyšeli a četli je a došlo nám, že to není jen zajímavá četba, ale že on to je vlastně náš život.
To je náš společný jmenovatel s křesťany v prvního století a pak dalších až dodnes. K víře jsme byli přivedeni. Ty základní události – vyvedení z Egypta, přijetí Desatera, Ježíšovo působení – máme – co? Z druhé ruky? Ze stopadesáté? Jak je to? Jsme jako hosté, kteří přišli těsně po tom hlavním a důležitém a teď se přidávají k těm, kdo u toho podstatného byli? Ale ti už dávno nejsou zde na zemi. Není nikdo z těch, kdo u toho byl, když Mojžíš přijímal Desatero… Co s tím? Je to chyba? Máme handicap? Dá se to dohnat?
Autor epištoly neříká – ale ono se z toho nějak vyhrabete, nemůžete mít všecko. Ani neříká, co se dá dělat, tak už to na světě chodí, to už se holt nikdy nevrátí, staré dobré zlaté časy jsou fuč a teď už nezbývá, než se s tím smířit, tady máte kafe, je to sice druhák, ale lepší než nic, a tady krabicové víno, ty rozhodující události už jsou hodně osahané, pomačkané, sem tam čajem polité a potrhané…
Autor listu Židům říká asi toto: Vy milí přátelé na konci prvního století co se chvějete před pronásledováním, i vy milí přátelé na počátku roku 2014, nejste ošizeni! Nežijete z upatlaných příběhů a přežvýkaných událostí. Žádný druhák! Tak jako stáli Izraelci před horou Sinaj, která se chvěla a kouřila, tak vy stojíte před něčím ještě větším. Stojíte před Kristem a vším co on živý konal a koná. Stojíte před trůnem, kde sedí jediný spravedlivý, který vás vykoupil a zachránil. A kolem jsou všichni, kdo k němu patří, andělé, a také ti kdo žili a věřili a trpěli a umírali, chodili po stejné zemi, dýchali stejný vzduch, obdělávali stejnou půdu, stejným způsobem se milovali a rodili děti a toužili a plakali a umírali. Autor textu je označí jako spravedlivé – ale ne ve smyslu že neudělali nikdy chybu a nikdy si nenatloukli ústa. Ale proto, že žili s Bohem. Věřili, že bez Boha to tady tak nějak nemá smysl, snažili se podobat Kristu. A to působilo, že nehleděli jen na sebe, ale bojovali proti křivdě a ponížení a proti všemu co mířilo jinam, než kam míří láska.
Takhle zvláštně posiluje autor řecky mluvící křesťany na konci 1 století, pravděpodobně někde v Itálii nebo v Římě.
To potěšení je skryto v kontrastu či protikladu – nestojíte před chvějící se horou, nemáte zážitky, které měli kdysi ti, kdo se vydali na cestu s Bohem. Stojíte před něčím co je víc, před trůnem živého Krista, jediného pravého postačujícího velekněze, který smířil člověka a svět s Bohem. Ale nevidíte to. Tomu se může jen věřit.
Kde se pro nás dnes to potěšení v tom kontrastu skrývá? Můžeme hledat, hotovou odpověď však nenajdeme…
Zkusme tedy hledat. Třeba. To znamená, že nejsme sami. K Bohu patří ti, kdo teď žijí, i ti, kdo zde žili kdysi. Jsme v jednom zástupu s nimi. Nejsme přivedeni k plotu, koukej si najít nějakou pěknou díru po suku, abys viděl, a dívej se, co se na tom Božím světě děje.
Chce to trochu přivřít oči, a chtít si to představit. Jsme v tom, v tom příběhu Siona, Desatera, křesťanů v Římě kolem roku 90. A oni jsou s námi, v jednom dost početném zástupu, hlava na hlavě, možná jsme právě šlápli na nohu někomu, kdo už je pár set let u Boha, a jiný vrazil do nás a říká nám, promiň, já nechtěl… Až nás víra v Boha začne unavovat, můžeme si říct – a nebylo by škoda vypadnout z takové krásné společnosti? Copak může být někde něco lepšího? Nejsem přece blázen, abych si to nechal zarůst lhostejností nebo leností.
Další možné potěšení. Máme velkou cenu! Považme jen! Jak se podle lidských měřítek cení ten, kdo někoho potkal, s někým žije, umí kopnout do míče, má štíhlé dlouhé nohy, zastává nějaký úřad! Chce se říci – pche! A co? Co to je proti těm, kdo v Krista věří? Jsou u Krista a kolem se to hemží – Augustin, Hus, Luther, Komenský, Horáková, Karol Wojtyla, Jan Palach, váš děda z jedné i druhé strany, a babičky samozřejmě taky, a andělé, ani spočítat nejdou! A oni se nad nás nevyvyšují, ani je to nenapadne, vědí, že jsme na tom všichni stejně, očištění a zachránění krví toho jediného spravedlivého.
Další možné potěšení – jde to stále k lepšímu! Přes všechny hrůzy světa, přes naše chátrající těla a ochabující svaly. Jdeme kupředu! To vše co se tu na zemi děje nakonec skončí velkou Boží slavností!
A odtud další povzbuzení – a proto můžeme vidět dál, než ke svému prahu. Můžeme nasadit své síly pro ty, kdo je potřebují. Ať jsou v našem bytě, nebo v našem státě, nebo v cizím státě, na cizím kontinentu. Vědomí a víra že jsem součástí procesu, který skončí velkým mejdanem, mne nastaví či naprogramuje mnohem otevřeněji a velkoryseji vůči druhým.
Bože, děkujeme za toho neznámého, kdo povzbuzuje a potěšuje tak zvláštním způsobem. Dej ať i my objevíme krásu víry, která stojí před tebou a je obklopena tak vzácnou společností. Ať je nám tam dobře a poznáme, že nic lepšího nezažijeme.
Kriste, prosíme, posiluj nás, když jsme unavení. Obnov víru těch, kdo zde bývali a už jsme je dlouho neviděli. Odpusť nám, jestli jsme je urazili nebo je ranili a tak je odradili i od tebe…. K tobě voláme – prosíme tě vyslyš nás
Prosíme, dej nám odvahu podívat se až za horizont a tušit společnost k níž patříme, aniž si to zatím žel můžeme ověřit. Dávej nám svého ducha ať nám pomůže v tom odhalovaní věcí příštích… K tobě voláme – prosíme tě vyslyš nás
Zbavuj nás komplexů méněcennosti, pocitu že my jsme přece méně důležití než ostatní a že kvůli nám se přece nemusí žádná hostina chystat. Ani nevíme, proč to říkáme. Možná si naivně myslíme, že se ti to líbí když ze sebe děláme chudáky. Tvá blízkost však tvoří naši hodnotu! Uč nás tomu věřit, pokorně a se zrakem otočeným směrem od sebe ven… K tobě voláme – prosíme tě vyslyš nás
Prosíme za ty, kdo mají těžký život. Za ty, kdo umírají v zapomnění, ve válkách, v nouzi, sami. Prosíme za ty, kterým přestává sloužit zdraví a tělo, které přece bývalo tak silné. Dej ať nepropadnou beznaději, že to je konec. Není. Co je a co není konec to určuješ ty, a ne naše tělo. K tobě voláme – prosíme tě vyslyš nás
Prosíme za trpící v Afganistánu, v Mali, na Filipínách, křesťany v Asii a Africe, ale také v zákoutích našich měst, parcích a nádražích, anebo v nemocnicích a dětských a jiných domovech. Obnovuj nás, abychom nebyli lhostejní. .. K tobě voláme – prosíme tě vyslyš nás
Prosíme za ty, kterým není lhostejné, zda se děje právo a spravedlnost, za ty kdo chtějí ostatní vytrhnout z lhostejnosti. Slovy tvé modlitby společně voláme –
