Text: J 14,25-27 Kazatel: František Plecháček
Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!
Milé sestry, milí bratři, náš Pán Ježíš Kristus nás neponechává v tomhle světě osamělé a bez pomoci. Kdyby prostě vstoupil na nebesa – s tím, že už toho pro nás přece udělal docela dost – kdyby se Pán Bůh po Ježíšově ukřižování a vzkříšení ze světa definitivně stáhnul a nechal pokračování čistě na nás, jeho dílo tady na zemi by rychle skončilo. V pondělí na pastorálce (pastorálka je takové setkání a vzdělávání farářů) nám tuhle prostou pravdu důrazně připomněl bratr farář Kabíček: Bez Ducha svatého by vůbec neexistovala církev! Učedníci by se rozešli a vrátili každý ke svému řemeslu a tím by všechno skončilo.
Proč o tom mluvím? No protože mnozí na věc měli a mají trochu jiný názor. Mnozí vkládají nemalé naděje do člověka, do jeho schopnosti konat dobro a měnit svět k lepšímu. A jiní se zase domnívají, že jediné, co nám tu Ježíš zanechal, je právě vzor, jak se máme chovat. Ukázka dokonalé morálky.
Což o to, Ježíš jistě je také morálním vzorem. A člověk dokáže ohromnou spoustu velikých a krásných věcí, o tom není sporu. Ale jedno žádný člověk nedokáže: sám sebe vyprostit z moci zla, vrátit se k živému Bohu a smířit se s ním.
Kdyby Pán Bůh nedával nám lidem až dodnes svého svatého Ducha, byli bychom touhle dobou každý a každá na své zahrádce, u svého oblíbeného televizního programu, surfovali bychom po internetu – a nebo možná ještě spinkali. Vůbec bychom se neznali. Zvláštní představa, ale je to tak.
Ale Pán Bůh nás tu neponechal jako sirotky. Poslal nám svého Ducha Parakléta, to znamená Pomocníka, Přímluvce a Utěšitele. Ano tohle všechno zastane: pomáhat nám v složitých a těžkých chvílích, přimlouvat se za nás a těšit nás.
Duch svatý není jen nouzovým řešením, jakousi slabou náhražkou Kristovy přítomnosti, ale plnohodnotným zástupcem! Proto nás může naučit „všemu“ a připomenout nám „všechno“, co nám Kristus chce předat, všechno, co jako jeho učedníci a učednice potřebujeme znát.
Evangelista Jan tady zobrazuje Ducha svatého především jako „Učitele“, který bude vyučovat a připomínat. Proto stojí za to zdůraznit, že Duch svatý opravdu není pouze Duchem citů. Mít Ducha Kristova neznamená především ujíždět na vlně nekonečné citové euforie, prožít život v extázi. Ovšem právě tak není pouze Duchem vědomostí, který by z nás udělal „všeználky“. Jako Duch Kristův nás neučí nějaké převratné novinky, ale připomíná nám slova a činy pozemského Ježíše.
Když Ježíš mluví o lásce a milování, je dobré nechávat si s pomocí Ducha a bible ukazovat, co pro něho tahle slova znamenají. V některých knihách, filmech a seriálech (a není jich zas tak málo) je láska zobrazována jako destruktivní síla, jako vlna, která smete všechno, co jí přijde do cesty. Připomíná spíš drásající a rozdělující moc, před kterou je třeba mít se na pozoru, než něco, po čem by měl člověk toužit. Tenhle obraz má ovšem jen velmi málo společného s láskou, která je ovocem Ducha svatého. Tahle láska spojuje a tvoří společenství, uzdravuje a mění k lepšímu.
Ovocem Ducha svatého a zároveň Ježíšovým odkazem všem učedníkům a učednicím je také pokoj. Určitě každý z nás aspoň někdy zatouží po klidu, po chvilce pokoje a utišení. Je příjemné svalit se po těžkém pracovním dni doma do křesla nebo vyrazit na procházku a nechat všechny starosti aspoň na okamžik za sebou. I tyhle chvíle pokoje jsou zajisté dobrým Božím darem. Ale přece jenom pomíjejí.
Ovšem pokoj, který nám zanechává Ježíš, zůstává. Není jen dočasným příměřím, klidem zbraní před další bitvou. Je to pokoj s Bohem. Milé sestry, milí bratři, tento pokoj znamená: naše věc je u Boha v pořádku! Nic nás od Boha nedělí, máme naprosto svobodný přístup k nebeskému Otci! Tento pokoj s Bohem nám nikdo nemůže jen tak vzít. Proto se naše srdce nemusejí třást a děsit, i když se kolem nás i v našich životech ještě děje leccos, co nás zneklidňuje a nahání nám strach.
Můžeme žít v novém vztahu k Bohu, protože se sám Bůh rozhodl v nás přebývat svým Duchem. Ježíš prošel temnotami smrti a hrobu, aby nás uvedl do vztahu vzájemné lásky. Je to Duch svatý, kdo nám dosvědčuje, že jsme milované Boží děti. To on nás shromažďuje k Božímu slovu a ke stolu Páně a povzbuzuje nás k vyznávání Krista.
Duch svatý nás spojuje s Otcem i Synem poutem lásky. Proto bychom si ho neměli představovat jako nějaké „dálkové ovládání“, kterým nás Pán Bůh ve světě řídí, a přitom sám zůstává vzdálen. Právě tak nemá nic společného třeba s policistou, který by tady na nás v době Kristovy nepřítomnosti dohlížel. V Duchu svatém je Bůh s námi. Je v nás. Právě Duch svatý umožňuje, aby se vztah vzájemné lásky mezi věřícími a Bohem i mezi námi navzájem nepřerušil, ale trval a dál se rozvíjel.
Duch svatý o lásce svědčí, a také nás k lásce povzbuzuje. Ono nestačí pouze uznávat Boží a Ježíšovu existenci, nestačí jen „mít“ Ježíšova přikázání, vědět o nich. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo,“ říká zcela prostě Ježíš. Teprve ve vztahu vzájemné lásky, když přijímáme k nám přicházející Boží milost a s důvěrou na ni odpovídáme, se věci začnou měnit. A pak do našich životů i do světa, trápeného mnohými temnotami, sváry a nepokoji, začíná prozařovat něco z pokoje Božího království.
Duchu svatý, ty se za nás přimlouváš, když nám schází slova, když hledáme, za co a jak se vlastně modlit. Prosíme, dávej nám vnímavost pro slova Ježíšova i schopnost rozlišovat, co skutečně pramení z lásky a je dobré pro nás i naše bližní. Amen.
