Text: Jr 17,5-8 Kazatel: František Plecháček
Toto praví Hospodin: „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. Bude přebývat ve vyprahlém kraji, v poušti, v zemi solných plání, kde nelze bydlet. Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody.“
Milé sestry, milí bratři, prorok tady předkládá dvě cesty, kterými se člověk může vydat. Podobně jako Ježíš v podobenství o dvou stavitelích. Dvě – to nám v dnešní době, kdy se někdy zdají možnosti prakticky neomezené, může přijít trochu málo! A vůbec – to „buď a nebo“ – není to zastaralé?
Ale nejde o to, že by si člověk nemohl volit vlastní cestu, že by nám Hospodin nechtěl dát dostatek svobody. Právě že nám tu svobodu volby dává. Každý člověk může a má hledat a volit vlastní cestu. Ale záleží na tom, čím se při své volbě řídíme, co určuje náš směr. Protože Pánu Bohu není jedno kam a k čemu ty naše cesty směřují!
Dnes opravdu můžeme vybírat ze spousty možností a nabídek – ať už si jde člověk koupit nový mobilní telefon nebo třeba jen housku a nebo pomáhá potomku s výběrem vhodné střední školy, často před ním leží více nabídek. Odborníci si všímají, že někteří lidé si nakonec ani nedokážou vybrat; a to se týká i tak závažných rozhodnutí, jako je volba životního partnera. A tak zůstávají sami. Lidé, kteří nebyli vychováni v žádné náboženské tradici a uvěřili až v dospělosti, si někdy dost obtížně vybírají církev, sbor, v němž by mohli zakotvit, společenství, v němž by dostali to, co potřebují. Což také není vůbec snadné hledání a rozhodování. Často tedy před námi leží víc než jen dvě možnosti. Čeho se potom ale týká ono biblické „buď anebo“?
Jde o základní měřítko, podle kterého se člověk rozhoduje, jímž poměřuje a řídí svůj život. A těch základních možností v prorockém pohledu zas až tak moc není. Buď doufá v Hospodina a nechá se vést jeho slovem, a nebo svou naději upne jinam. „Doufat v člověka“ a „opírat se o tělo“ znamená spoléhat se jen na sebe, na své síly a možnosti, na svou moudrost.
Použité výrazy naznačují: takový muž (ale zrovna tak žena) skládá veškerou svou naději v to, co si sám zařídil a ještě zařídí a vydře, co si vybudoval a naspořil. Pevně se drží toho, co má před očima – a nic jiného nevidí, o ničem jiném nechce vědět. Řečeno s klasikem: chce si pomáhat sám. Nepočítá s Hospodinem, s jeho láskou, pomocí, věrností. Bůh nemá v jeho rozhodování a plánech žádné místo.
Teď vysvětlení ke slovu „buď proklet“. Prokletí tady neznamená nějaké čarování, magii, jak ji známe třeba z pohádek, kde to zlý černokněžník nebo čarodějnice někomu s gustem zavaří. Prokletí v biblickém chápání značí vydání Božímu soudu. Mluví se tu o životní cestě, která před Božím soudem nemůže obstát. A tady se musíme na zastavit: znamená to snad, že všichni, kteří nevěří v Hospodina, kteří nepatří k církvi, se snad vystavují hrozbě prokletí? Tak jednoduché to není, musíme pozorně číst dál.
Komu že to hrozí soud? Tomu, kdo doufá v člověka, spoléhá se jen na sebe – a srdcem se odvrací od Hospodina. Takže dotyčný ví o Hospodinu! Slovo míří především k těm, kteří už Hospodina poznali, setkali se s jeho milosrdenstvím, něco dobrého od něho přijali, zakusili jeho vysvobozující moc. Ale pak na živého Boha zapomněli, odvrátili se od něho.
Zde je třeba připomenout, komu byla Jeremjášova slova původně určena. Prorok kázal obyvatelům Judska a Jeruzaléma. Lidu, který ve své většině opustil Hospodina, přestal počítat se svým Bohem. Důsledkem byly velké sociální nerovnosti a strašná nespravedlnost, bezohlednost vůči těm nejslabším, útisk a bezpráví přímo uprostřed Božího lidu. Do téhle situace zvěstoval Jeremjáš Boží soud a nutnost pokání, aby se ti, kteří na svého Boha zapomněli, mohli vzpamatovat a vrátit se. Protože cílem Božího slova není hříšníka zdrtit a odepsat, ale navrátit ho na správnou cestu.
Všimněme si těch formulací: Muž, který se odvrací od Hospodina, bude „jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro.“ Dobro dál přichází i těm, kteří Hospodina opustili – ale oni z něho nebudou nic nemít. Neužijí si ho, protože o ně nestojí, nezajímá je, zůstávají mu uzavřeni. Oni to dobré nevidí.
Říkám si často, když procházím novinové zprávy, odkud se vlastně bere v našem národě, ale nejenom u nás, všechna ta skepse a blbá nálada a strach? Za to přece nemůžou jenom ne vždy dokonalí politici ani zástupy migrantů! Odkud jen se bere všechna ta naštvanost, když se přece ve své většině máme mnohem lépe než generace před námi – a to nejenom po materiální stránce, ale i co se týče různých svobod a možností? Jako by si naše postkřesťanská civilizace všechno to dobro prostě nedokázala užít. Jako by mnozí všechny ty dobré dary vůbec neviděli, neuvědomovali si, co všechno můžou přijímat. A tady se mi současnost spojuje s prorockou zvěstí a já si říkám a prosím: kéž bychom uměli vidět to dobro od Hospodina, kéž bychom je uměli vidět a také užít. Kéž za ně nepřestáváme děkovat!
Život Božích požehnaných neslibuje pouze nepřetržitou radost a pohodu. Vždyť prorok neopomene zmínit přicházející žár a dobu sucha. Podobně i v Ježíšově podobenství se příval a vichřice oboří na oba domy, dílo obou stavitelů projde zkouškou – ne že ten, co budoval na skále, už má život bez mráčku!
Ale ten, kdo důvěřuje Hospodinu, může i v těch zkouškách obstát, neztratit naději a životní šťávu. Dokonce může i v těch dobách sucha a nepohody dál nést ovoce, nějak prospět i druhým. Protože ví o dobrodiní, které je pro něj připraveno a které mu nikdo nevezme. Protože ví o Bohu, který ta dobrodiní přichystal. Můžeme čerpat novou sílu, potěšení i odvahu z obecenství s živým Bohem, nacházet povzbuzení a pomoc ve společenství, které On svým slovem tvoří a rozvíjí.
Ukazatelem dobrého směru, cesty Božího požehnání, je pro nás Ježíšovo slovo. Kdo mu naslouchá a drží se ho, kdo žije z Ježíšova evangelia, je podoben muži rozvážnému, který postavil svůj dům na skále. V časech, kdy bohatě prýští životodárná vláha Boží milosti, ale i v období sucha ví, že na ty radosti i starosti není sám. Ví, že má komu děkovat a o koho se opřít. Život postavený na skále Ježíšova slova může obstát i v žáru zkoušek a znovu se zazelenat a rozkvést v lásce, důvěře a naději.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že ukazuješ bloudícím cestu života a hříšné uzdravuješ svým odpuštěním. Prosíme, pomáhej nám, abychom všechno, co potřebujeme, sílu, naději, moudrost, hledali ve společenství s tebou, abychom se nechali vést tvým slovem. Amen.
