Text: Jan 3,1-8 | Kazatel: Daniel Ženatý
Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“
Nikodem. Za Ježíšem přišel v noci. Byl vzdělaný, vážený, člen rady. Proč přišel v noci? Bál se? Mohl by mít nepříjemnosti, kdyby ho někdo viděl, jak komunikuje s Ježíšem?
Nebo je v tom symbol, já, Nikodém jsem ve tmě, ty Ježíši, jsi světlo, ty mně prosím, pomoz! Ať tvé světlo prozáří tmu, která je kolem mne! Nikodém nestál na počátku hledání. Už něco věděl. Tušil, že v Ježíši se takřka dotýká tajemství – je to Bůh? Není to Bůh? Je to přece jenom tesař, ale…
Komu by byl dnes podobný? Dospělým, kteří vyrůstali v době komunistického ateismu a teď pociťují, že jim něco chybí?
Nebo naopak zkušeným badatelům v náboženských vědách, kteří poznávají, že ten Nazaretský je ten pravý, a nikdo jiný?
Nebo člověku, který je nespokojený s tím jak žije a hledá? Co udělat lépe? A hledá, těká, je spousta věcí a řečí, které se tváří duchovně a tajemně – a nakonec se tím prodere až ke Kristu?
Anebo je naopak podobný člověk křesťansky vychovanému, který prošel nedělní školou, konfirmačním cvičením, mládeží, ale. Ale ono to nějak nefunguje. Nic se neděje. Nechytlo to, nevzplanulo. Bůh jako by nebyl. A pojednou, po letech se něco stane, slovo, setkání – a rodí se touha udělat něco, aby to dříve uložené bylo k něčemu? Aby to ožilo? Chci sám za sebe, bez opory druhých vyznat, Bože, potřebuji tě, věřím ti, buď se mnou?
A tak učený muž Nikodém položí otázku, ale co pak je to otázka? Řekne – mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže ta znamení, která ty činíš, není li Bůh s ním.
To není otázka. To je sdělení. My víme, že jsi přišel od Boha. Možná šeptá. Souká ze sebe tajemství. Já – my – tušíme, kdo jsi. Nemohu spát. Nemohu se soustředit. Jsem v Boží blízkosti, úplně to se mnou lomcuje, tuším, vlastně, vlastně ne tuším, vím, víme…
Co na to Ježíš? Neposmívá se jeho učenosti, nesměje se jeho zbabělosti, nesnižuje ho, že se mýlí. Ani náznak ponížení nebo odmítnutí. Jakoby ho vzal do náručí. Jako by si k sobě Nikodéma přitáhl, objal ho a řekne mu, co mu vlastně řekne?
Nikodéme, je to úplně jinak! Amen nenarodí-li se kdo znovu, nebo shůry, nemůže spatřit Království Boží.
Hledající rozechvělý Nikodém slyší tato zvláštní slova.
Kdo může a kdo nemůže spatřit Království Boží. Kdo může být a kdo nemůže opět doma u Boha. Komu se splní to, po čem touží a co hledá. Být s Bohem, spatřit Boží království, těšit se, že jednou budou zpět doma u Boha a ne v nějaké pekelné díře.
Ježíš příběh přehodí na jinou kolej. Změní tóninu. Přijímá Nikodéma. Přijímá hledající a toužící. Bere je, lidi, úplně vážně. Avšak jejich představy o tom, jak se mohou zachránit, odmítá. Přijímá člověka, odmítá jeho představy. Jakoby Nikodéma a všechny hledající objal a řekl jim, cesta k Bohu ale vede jinudy, než kudy si myslíte.
Kudy vede cesta k Bohu? Přes ta zvláštní slova – Nenarodí-li se kdo shůry, nenarodí-li se kdo z vody a ducha, nevejde do Boží království. Domů zpět k Bohu se nedostane.
Chceme domů k Bohu a tak nás zajímá: Jak se můžeme narodit znovu? Jak se můžeme narodit shůry?
Narodit se shůry – mnoho obrazů se může pokusit vyjádřit oč jde:
Tehdy se narodíme shůry, když si přestaneme myslet, že jsme pupek světa. Když přestaneme myslet a mluvit neomaleně o Bohu – proč neudělá to, proč nezařídí ono, co to je za Boha? Rozmazlené mluvení a myšlení o Bohu. Toho se zříct. Dospět k vyznání – nemám Bože nic, nejsem sám nic před tebou, jen ty sám ze mne činíš někoho.
Nebo, je to jako si stoupnout pod Boží slovo, jako pod sprchu – teplou nebo studenou, příjemnou nebo nepříjemnou. A nechat to na sebe padat. A lapat po dechu a nastavit ruce a přijímat.
Odložit to co považuji za důležité, risknout to, nechat chvíli ruce prázdné a čekat, čím je Bůh naplní.
Chytit se za ruku někoho, kdo stojí na druhé straně hlubokého příkopu a říká – netrénuj skok daleký, nevymýšlej jak tu vzdálenost oklameš. Tady je má ruka, prostě se chyť se a skoč!
Narodit se shůry – to je křest, anebo pro již pokřtěné je to připomínka křtu. Patříme Kristu, je to čisté, přímé, člověk to nemůže zmanipulovat, vytunelovat, prodat, zneužít. Je to od Boha.
Narodit se shůry, znovu – děje se to tehdy, když přijmu, že naplnění mého života přichází od Boha. Proto mohu klidně, pokojně a s vděčností nechat prostor Duchu svatému, ať na mně, ve mně pracuje. Pořádně. Ať se mnou něco dělá. Pak se začne něco dít – okusím pokoj, touhu, radost. A protože život je dlouhý a my se měníme, může se toto rozhodnutí opakovat, obnovovat.
Souvisí to s odvahou se rozhodnout. Ano, Ježíš je ten, koho chci následovat, proto prosím Ducha svatého, aby mi otevíral oči i uši a podporoval mou víru.
Ve vězení je jeden člověk, který touží napravit svůj život. A tuší, že náprava jde přes Boha. A tak hovoří se mnou jako evangelíkem, s kolegy z jiných církví, čte, ptá se, a už druhým rokem se trápí otázkou, ve které církvi se má nechat pokřtít. Která je ta nejlepší.
Nedaří se nám kaplanům mu, povědět, že tolik nejde o církev, ale o Krista. Že o něj nesoupeříme a a že už o všech církvích ví dost a dost, a že se prostě musí rozhodnout. Jednu si vybrat a žít. Musí udělat krok k víře. Skočit. To za něj nikdo neudělá.
My a Bůh. My a naše touhy po naplnění života, naše hledání, náš návrat domů, k Bohu. Nikodémův příběh sděluje:
Nejde o vybičování vlastních sil. Nejde o znásobení svých odhodlání. Nejde o důslednější dodržování zásad. Nejde o ještě hlubší zkoumání a bádání. Nejde o větší soustředění. Nejde o to, abychom lépe, více a usilovněji užívali nástroje, kterými jsme vybaveni.
Jde o to přiznat, naplnění mého života přichází od Boha. To vyznávám a přijímám pro svůj život.
Proto udělám krok a stoupnu si pod sprchu Božího slova, pod Kristovu svrchovanou vládu.
Odložím to co sám považuji za důležité, risknu to, nechám ruce prázdné v naději, že je Bůh naplní.
Amen
Duchu svatý, prosíme, působ tak, abychom se při hledání života a jeho plnosti uměli otevřít tobě samému. A naplň svými dary naše prázdné ruce. Abychom jimi mohli sloužit druhým i sobě. Amen
