Kázání 19. 9. 2021

Kázání: Vzkříšení syna naimské vdovy Lk 7,11-14

Pardubice 19. 9. 2021

Milí přátelé,

Setkávají se dva průvody.

Jeden je průvod lidí, kteří jdou s Ježíšem. Jsou to jeho učedníci a pak zástup těch, kteří se k němu přidali. Možná ve chvíli, kdy slyšeli jeho kázání. Možná poté, co byli svědky jednoho z jeho uzdravení. Někteří šli celou dobu, jiní třeba jen kousek. Představuji si, že v tomto průvodu kolem Ježíše je živo, snad i veselo. Vždyť slyšet jeho slova a být svědkem uzdravení člověku vlévá do žil radost, probouzí k životu.

Druhý průvod jsou lidi, kteří doprovází truchlící ženu. Zemřel jí její jediný syn. Ta žena je vdova. Se synem zemřelo pokračování jejího života, zemřela její budoucnost. A to i ve velmi praktickém smyslu. Syn se po smrti otce měl stát živitelem rodiny a právním zástupcem matky. A k tomu se nad ní může snášet ještě jakýsi mrak podezření, protože smrt mladého člověka byla v úsudku lidí Božím soudem za nějaký hřích. Této ženě se prostě se nic horšího v životě nemůže už stát. Ještěže ji provází velký zástup lidí, sousedé, přátelé. Aspoň nějakou oporu vedle sebe má.  

Na rozdíl od prvního průvodu je tento zahalen do černé barvy, zármutku, bolesti, smrti. 

Setkávají se. Ježíš a truchlící žena. Průvod života i průvod smrti. Setkávají se život a smrt.

Všechno se na chvíli zastaví. Ježíš to teď celé zastaví, přeruší sled okolností. A nikdo zatím netuší, že brzy přehodí výhybku cesty všech zúčastněných. I nás…

Neplač – řekne Ježíš ženě. Je mu jí líto. Její zoufalství v něm probouzí soucit. Pak se dotkne már a řekne chlapci: „Chlapče, pravím ti, vstaň“.

Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil matce. Vrátil ho zpátky do života. Matce vrátil její budoucnost.

Jak čteme tento příběh dnes my? Jak k nám může promluvit?

Záleží, v jakém z těch dvou průvodů se právě ocitáme. V jaké životní situaci se nacházíme.

1 Pro ty, kteří si prochází bolestí ze ztráty blízkého, kteří jsou zoufalí, pláčou a jsou zarmoucení, je tu ujištění, že se nad námi Ježíš slitovává, přichází nás utěšit, zastavuje náš pláč. A otevírá pohled k nové naději.

Ježíš se objevil u ženy a smutečního průvodu, aniž by ho někdo volal, zval, aniž by se někdo modlil. Prostě pohnut soucitem přichází k ženě.

Ježíš vidí naše bolesti, slyší náš pláč a je mu to líto. A někdy přichází, i když ho nevoláme, protože už jsme své volání třeba vzdali. Věřím, že když nám je nejhůř, když táhneme „máry“ svého života, Bůh k nám přichází, dotýká se toho bolestivého, je s námi a tiší náš pláč.

Neplač – to není zákaz plakat. A není to ani laciná útěcha: nebreč, to bude dobrý. Jak by žena v této situaci mohla neplakat? 

Ježíšovo neplač je jiné. On to vyslovuje jako ten, který s tím opravdu může něco udělat, jako ten, který přišel na svět, aby přemohl smrti moc. Svým Neplač zve Ježíš truchlící ženu k novému výhledu, k naději. K budoucnosti…

Smrt je hrozná, bere nám naše blízké, každý den nám bere kus nás a přibližuje si nás k sobě. Ale tento příběh nás zve k důvěře, že tam, kde je Ježíš a kde jsme my s ním, tam smrt přestává mít poslední slovo. Odděluje nás od blízkých, ale neodděluje nás od Boha a jeho lásky.

2 Kolem ženy jde v průvodu spousta dalších lidí. My taky takhle doprovázíme plačící v jejich bolesti, svou přítomností je třeba tiše bez silných slov podpíráme v jejich zármutku. Takhle to má být. Máme se vzájemně doprovázet v bolestech. Sdílená bolest se člověku nese o něco lehčeji.

I do života těchto doprovázejících Ježíš vstupuje. I je zastavil a i jim otevřel nový pohled. A oni, když vidí oživeného chlapce, s bázní, respektem a radostí oslavují Boha: „Veliký prorok povstal mezi námi! Bůh navštívil svůj lid!“

Bůh navštívil svůj lid. Možná si vzpomněli na chvalozpěv proroka Zacharjáše, kde přesně těmito slovy ohlašuje příchod Božího syna na svět a s ním počátek něčeho zcela nového. Možná si také vzpomněli na Elijáše a příběh o vdově ze Sarepty, ke které Eliáš přišel na návštěvu. A ona v něm po uzdravení jejího syna řekne: ty jsi skutečně Boží muž, teď už to vím. Tvá návštěva je jako návštěva Boží.

Bůh navštívil svůj lid – to znamená, teď do života mocně zasáhl Bůh. Nečekaně a nevysvětlitelně. Zasáhl tak, že to nemůžeme objasnit, spočítat, vysvětlit.

To je, myslím, podstata zázraků. Učí nás otevřenosti vůči tomu, co vůbec nemáme pod kontrolou. My máme rádi věci pod kontrolou, když je vše, „jak má být“. Když se můžeme držet fakt, logiky, zákonů.   

Přiznejme si: zázraky nás vlastně děsí, vyvolávají v nás silné emoce, snažíme se je racionalizovat a tím vlastně popřít, zesměšnit. Nestaly se nám přírodní zákony, racionalita, logika tak trochu božstvem? Bůh je přece ještě vysoko nad nimi a „mění dávné řády“ – jak zpíváme v jedné písni Boba Fliedra.

Bůh navštívil svůj lid, tenkrát v Betlémě, v Naim, na Golgatě… Ano, vím, Bůh nevrací všem matkám všechny mrtvé syny, ani tehdy nevracel, takový je život. Boží navštívení často nejsou tak velkolepá, okamžitě viditelná, často jim nejsou svědky žádné zástupy. Ale i tak jim buďme otevření.

3 Ještě se na tento příběh podívejme z pohledu těch, co jdou kolem Ježíše. To je ten průvod živý, radostný.  Co se tady stalo a změnilo pro ně? A co si z toho můžeme odnést my, kteří jsou s Ježíšem na cestě a zrovna se nám nic zlého neděje?

Být s Ježíšem na cestě znamená vidět na té cestě zarmoucené a plačící. Ty, kterým už nemůže být v životě hůř. Mějme pro ně otevřené oči a srdce, přicházejme k nim, dotýkejme se jejich bolestí, snažme se tišit citlivě jejich smutek. Pozastavme jejich zoufalství tím, že je nasměrujeme na Krista, na toho, který má moc smrt překonat. Sdílejme s nimi naději, která se nám v Kristu otevírá.  

Lidé potřebují slyšet tento nový pohled na smrt. Nebojme se o smrti šetrně mluvit s tematizovat ji. Ona je ve společnosti na jednu stranu všude přítomná, na stranu druhou je v jakémsi modu vytěsnění, tabu, přestože se nás všech bez výjimky týká.   

Znám tolik případů, kdy si příbuzní mezi sebou neřeknou vážnost nemoci blízkého, aby se ušetřili bolesti. Drží se vzájemně v sladké nevědomosti, jako by nic … a mezi tím jim ubíhá čas, příležitost, kterou by mohli smysluplně strávit s nemocným, umírajícím člověkem. Být spolu, mluvit spolu, vyprávět si zásadní životní příběhy, přijmout rady do života a třeba si odpustit.

Úkolem nás, co jdeme s Kristem, je dosvědčovat, že smrt je možné přijmout (byť s chvěním a slzami), a že je dokonce možné mít ve smrti jistou naději.

Setkali se. Ježíš a truchlící žena. Průvod života i průvod smrti. Setkali se život a smrt. Patří k sobě. Ale protože Bůh v Ježíši Kristu navštívil svůj lid, vítězí život. Bohu samému buď za to chvála!

Bože, Tebe chválíme a oslavujeme, že jsi navštívil a vykoupil svůj lid, nás. Děkujeme za dar víry, která je otevřená zázrakům. Děkujeme za naději, kterou jsi nám v Kristu dal při jeho slavném vzkříšení. Děkujeme za lásku, kterou nám prokazuješ a kterou smíme my prokazovat druhým. Amen

Tento příspěvek napsal/a dne 29.09.2021 v rubrice Kázání.