Kázání 19.9.2010, konfirmace

PET5716Text: Gn 33 | Kazatel: Daniel Ženatý

Potom se Jákob rozhlédl a vidí, že přichází Ezau a s ním čtyři sta mužů. I rozdělil zvlášť děti Lejiny a Rácheliny a obou otrokyň. 2Dopředu postavil otrokyně a jejich děti, za ně Leu s jejími dětmi a Ráchel s Josefem dozadu. 3Sám se ubíral před nimi a sedmkrát se poklonil až k zemi, než k svému bratrovi přistoupil. 4Ezau se k němu rozběhl a objal ho, padl mu kolem krku a políbil ho; oba zaplakali. 5Pak se Ezau rozhlédl a spatřil ženy a děti. Tázal se: „Koho to máš s sebou?“ Jákob odvětil: „To jsou děti, jimiž Bůh milostivě obdaroval tvého otroka.“ 6Mezitím přistoupily otrokyně se svými dětmi a poklonily se. 7Pak přistoupila i Lea a její děti a poklonily se. Naposled přistoupil Josef a Ráchel a poklonili se. 8 Ezau se otázal: „K čemu je celý ten tábor, s kterým jsem se setkal?“ Odvětil: „Abych získal přízeň svého pána.“ 9Ezau řekl: „Mám dost, bratře. Ponech si, co máš.“ 10Ale Jákob naléhal: „Jestliže jsem získal tvoji přízeň, přijmi prosím ode mne ten dar, vždyť smím vidět tvou tvář, a to je jako bych viděl tvář Boží. Tak přívětivě jsi mě přijal! 11Přijmi prosím z mého požehnání, co jsem ti přinesl, neboť Bůh se nade mnou smiloval a mám všeho dost .“ Tak ho nutil, až Ezau přijal. 12A navrhl: „Vydejme se na cestu, půjdu s tebou.“ 13Ale on mu odvětil: „Můj pán ví, že děti jsou útlé a že mám s sebou březí ovce a krávy. Budou-li hnány po celý den, všechny ovce uhynou. 14Nechť se prosím můj pán ubírá před svým otrokem a já potáhnu pomalu, jak může jít stádo, které je přede mnou, a jak mohou děti; pak přijdu k svému pánu do Seíru.“ 15Ezau na to řekl: „Dovol, abych ti tu ponechal několik svých lidí.“ On však odvětil: „K čemu to? Jen když jsem získal přízeň svého pána.“ 16A tak se Ezau toho dne vrátil svou cestou do Seíru, 17kdežto Jákob vytáhl do Sukótu a vystavěl dům a pro svůj dobytek udělal přístřešky. Proto pojmenoval to místo Sukót (to je Přístřešky) . 18Potom přišel Jákob cestou z Rovin aramských pokojně k městu Šekemu, které je v zemi kenaanské. Utábořil se před městem 19a od synů Chamóra, otce Šekemova, koupil za sto kesít díl pole, na němž si postavil stan. 20I zřídil tam oltář a nazval jej ‚Él je Bůh Izraelův‘.

Před více než 20 lety Jákob těžce zranil Ezaua. Na duši. Podvedl ho.

Ten Jákob, který je nositel Boží věci v tomto světě.

V čem se to projevuje, že Jákob má něco společného s Bohem? V tom, že Jákob připravuje smíření se svým bratrem. Už ho to stálo spoustu času, sil, majetku a těžkých nocí. To Boží se projeví touhou po smíření.

Jákob má za sebou těžký zápas u potoka Jabok. Sice po něm kulhá, ale zároveň je silnější. Vzešlo mu slunce. Má to cenu, co dělá. Je na správné cestě.

Ezau už je tady. A s ním 400 mužů. Jákob už má své lidi rozdělené. Prvý tábor – takový airbag. Dostal by ránu jako prvý, kdyby se do nich Ezau pustil silou. Druhý tábor, Jákobova rodina. Možná by stačila utéct.

Jákob vystupuje jako ten, kdo je ve vztahu menší. Jde vstříc, on se Ezauovi sedmkrát klaní.

Ezau jedná impulsivně. Rozběhl se k Jákobovi, objal ho, padl mu kolem krku. Oba se rozplakali.

Pak následuje Jákobův promyšlený proces smiřování. Před Ezaua předstupují Jákobovy otrokyně a ženy s Jákobovými dětmi.

Naposled přistoupil Josef a Ráchel. Josef, ten který převezme po Jákobovi štafetu s hořící Boží pochodní. Jemné sdělení Ezauovi – to co jsem ti kdysi ukradl, požehnání Boží – žije. Tady, v Josefovi má své pokračování.

Ezau se otázal, k čemu celý ten tábor? Jákob odpověděl, abych získal přízeň svého Pána. Ezau řekl – mám dost, bratře.

Možná je v tom dialogu skryto vše podstatné. Jákob, který kdysi Ezauovi ukradl prvorozenství, nabízí – to vše je tvoje. A oslovuje Ezaua svým pánem.

Ezau, kdysi okradený, říká – mám dost – bratře. Bratře.

Oba se změnili. Už po sobě nejdou, kdo s koho. Jákob nabízí, Ezau má dost. A Jákoba nazve bratrem.

Jákobova vina měla dvě části. Nejprve kdysi ukradl provorozenství za mísu čočovice. Teď vrací Ezauovi zpět – to vše je tvoje.

A pak ukradl Ezauovi požehnání. Nyní po létech naléhá,Ezaue, přijmi prosím z mého požehnání, co jsem ti přinesl, neboť Bůh se nade mnou smiloval a mám všeho dost. Tak ho nutil, aby Ezau přijal požehnání, až Ezau přijal. Ten, který mu kdysi ukradl požehnání, mu nyní žehná.

Už je to hotovo. Vyčištěno a uzdraveno. Smířili se.

Však už jsou oba jako na trni a myslí na odchod. To podstatné už se stalo.

Ezau láká Jákoba, pojď se mnou. Jákob se vymlouvá. Důležité je, kam Ezau zve Jákoba. Do Seiru. Tam ted Ezau bydlí. Pohanská země. Snad se dá říct – kam Jákoba zve – to je za hranicemi zaslíbené země. Země kde se žije bez Boha. Tam Jákob nemůže a nechce.

Ale, neřekne to Ezauovi přímo. Vymlouvá se, že jeho stádo jde pomalu, má sebou březí ovce a krávy. Půjdou pěkně pomaličku, jen ať jde Ezau napřed. Jákob a jeho lidé půjdou pomalu a přijdou později za Ezauem do Seiru.

A tak se Ezau vydal na cestu do Seiru, kdežto Jákob se vydal jiným směrem. Do Sukotu. To znamená přístřešky. Tam je zase Jákob doma. Přístřešky. Jako poutník na cestě.

**

Mnoho podob má smíření Jákoba a Ezaua. Mohou nám být pomocí:

Neproběhne za chvilku. Trvá dlouho.

Není to otázka náhody. Je pečlivě připravováno.

Nejde o to, aby si ti dva byli sympatičtí. Smíření není obnova sympatií.

Smíření je – přát druhému vše dobré. Vem si bratře, mám dost bratře. Požehnám ti, tak dobrá, požehnej.

Smíření neznamená, že budou žít společně vedle sebe. Smíření je přání prostoru tomu druhému.

Smíření není změna totožnosti. Jeden si nenavleče dres druhého.

Ti dva se k sobě nehodí. Jsou různí. Jeden je představitel Boží lidu, druhý je představitel bezbožného lidu. Nikdy si nemohou rozumět. Těžko mezi nimi vyšlehne láska. Jako vrchol si mohou přát požehnání, prostor k životu a mohou se brát vážně. Možná – právě to je láska.

Co na to Bůh? Má radost z toho, že nositel jeho věci zde na zemi našel odvahu ke smíření a že se mu to povedlo? Asi ano.

Přejme upřímně tomu jinému druhému vedle nás vše dobré. A nejen dobré. To nejlepší. Boží požehnání. To je zvláštnost Božích dětí v tomto světě. Jako sůl a jako světlo.

Milí konfirmandi, to je život, který vás čeká. Až do konce svého života se budete ptát, co je správné a co mám dělat. Budete ztrácet a budete získávat. Bude vás to stát spoustu všeho.

A současně pevně věříme, že s Bohem jdeme dobrým směrem. Že ten náš život skončí dobře. Kristovy dary u večeře Páně nás v té víře posilují a dávají tušit dobrý konec.

Amen

Tento příspěvek napsal/a dne 23.09.2010 v rubrice Kázání.