Velkopáteční naděje
Lukáš 23, 44-49
Pardubice 19. 4. 2019
Milí přátelé,
otevíráme evangelium. Evangelium znamená dobrá, radostná zpráva. My křesťané věříme evangeliu – dobré zprávě. Naše víra se upíná k radosti. Snad to je na nás i vidět.
Ovšem: jak to, že centrem té dobré zprávy je smrt? Jak to, že symbolem křesťanské víry není třeba krásná květina, ale kříž – na kterém ve starověku umírali zločinci? Na kříži také zemřel Ježíš Kristus, který přiváděl lidi blíž k Bohu, uzdravoval nemoci, nemoralizoval, ale zval k lásce. Dnes si připomínáme smrt Ježíše Krista. V čem spočívá velikost pátku, dne Kristovy smrti?
Ježíš byl člověk. Nic lidského mu nebylo cizí. Radoval se i brečel; uměl povzbudit i napomenout, pochválit i se pořádně naštvat; měl naději, ale zakusil i strach a úzkost. A jako člověk taky zemřel. Jeho smrt ale nebyla přirozená, nezemřel starý, sešlý věkem. Zemřel nepřirozeně. Byl nespravedlivě odsouzen k smrti na kříži. Přesto tuhle nepřirozenou smrt dobrovolně podstoupil. Přijal svou smrt a uměl zemřít.
Právě v tom se pro mě Ježíš stává jistým lidským vzorem. Nemyslím tím to, že bychom se teď měli hrnout do mučednické smrti. Myslím tím umět se postavit k našemu zásadnímu životnímu úkolu: přijmout vlastní smrtelnost, zranitelnost, bolest.
Někdy musíme naše blízké nechat umřít, přestože je tu moc chceme mít. Ale zjistíme, že třeba na jejich nemoc je i dnešní pokroková medicína krátká. V takových situacích docházíme k rozhodnutí, že než držet člověka na přístrojích, podstupovat další drastickou léčbu nebo jej vláčet po dalších vyšetřeních, bude lepší se vědomě rozloučit. Připomenout si zásadní mementy ze společného života. Poděkovat za vše dobré. Poprosit o odpuštění. Odpustit. A hlavně si říct, že se máme rádi. Zkrátka přijmout smrt. Je to, myslím, náš největší duchovní úkol.
V evangeliu čteme, že se v hodinu Ježíšovy smrti zatáhla obloha, nastala tma. Ten obraz je mi blízký, vám možná taky. V životě procházíme situacemi, kdy máme pocit, že se nad námi stáhly mraky, totálně se zatmělo. – Oznámili nám diagnózu nemoci; životní partner si sbalil kufry a odešel; už třetí měsíc jsme bez práce; vedeme zápas s druhým člověkem nebo se sebou samým, se svými myšlenkami. Temno.
Co v takové situaci můžeme dělat?
Ježíš na kříži zvolal: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“Pro mě to je nejsilnější moment z celého příběhu o Ježíšově smrti. Ježíšova slova nejsou jeho monologem, výkřikem nikam nebo někam. Ježíš se v té nejhorší chvíli svého života obrací na Boha, jemu adresuje svá slova, zůstává s Bohem ve vztahu.
Do Božích rukou pak Ježíš odevzdává svého ducha. – Tedy sám sebe se vším, co v tu chvíli prožívá. On není hrdina, který ignoruje smrt a je úplně v pohodě – vůbec ne. Odevzdává svého ducha Bohu, který je dárcem života, nekonečnou láskou i cílem života.
Ve chvílích našich temných životních situací nám Ježíšovo sebeodevzdání může být inspirací. Nemusíme křečovitě lpět na sobě sama a vést boje vlastními silami. Naopak: všechno můžeme odevzdat Bohu. Spolehnout se, že jsem já i všechno mé v těch nejlepších rukou, přestože tomu můj stav, moje emoce možná neodpovídají. – Toto není rezignace, i když to znamená přestat bojovat, zastavit se. Odevzdání není pasivita. Jde o aktivní postoj. Který však vyžaduje změnu uvnitř nás. Takový skok do Boží náruče.
Ježíšovo sebeodevzdání na kříži pramení ze síly, kterou čerpal z modlitby. Především pak z modlitby v Getsemane. Zde Ježíš Bohu vylévá svou úzkost a strach ze smrti. Zápasí sám se sebou, aby přijal Boží vůli, tedy smrt. Ale vede ten zápas před Bohem. A anděl – tedy sám Bůh – mu při tom modlitebním zápase dodává sílu. Právě v modlitbě se můžeme učit zápasit. Pouštět sebe sama a svou vůli a přijmout vůli Boží. Zkrátka pustit se sebe a pustit se do Boží lásky, nechat Boží lásku rozeznít a prostě v Boží lásce BÝT.
Ježíš byl člověk. Ale my věříme, že byl také Božím Synem. Byl ztělesněním a zpřítomněním Boha na zemi. V Ježíši Kristu nám Bůh ukazuje svou pravou tvář. Jde k člověku tak blízko, že se ztotožňuje i s lidskou bolestí a smrtelností. Bere ji na sebe.
V evangeliu čteme, že se v okamžiku Kristovy smrti roztrhla chrámová opona. Opona oddělovala v chrámu světský prostor od svatého. Za oponu, do svatého prostoru jen tak někdo nemohl. Směl tam vstoupit pouze velekněz. Ježíšova smrt trhá oponu. Ruší jakoukoli hranici mezi světským a svatým prostorem. Jinými slovy: k Bohu má od této chvíle přístup úplně každý. Každý se může stát svatým. To neznamená dokonalým, perfektním, bezchybným. Tyhle ambice pusťme z hlavy. Nesnažme se vztah s Bohem postavit na výkonu. Svatostí rozumím to, že každý smíme zakoušet Boží blízkost. V radosti i v utrpení. Bůh se od nás v našem utrpení neodděluje. Ale přibližuje. Trpí s námi.
Nám lidem se někdy asi stává, že se v utrpení my oddělíme od Boha. Trpím, můj bližní trpí, svět trpí, Bůh mě opustil. Nechci tedy s Bohem já mít nic společného. Rozumím tomuto postoji. A vlastně rozumím i těm, kdo se z důvodů vlastní bolesti nebo bolesti světa od Boha distancují. Vytvoří si jakousi oponu v sobě sama.
Ale dnešek je o roztržené oponě. Té v chrámu v den Kristovy smrti. Ale také oponě, která je možná uvnitř nás samých. A brání nám proniknout do svatého, božského prostoru, který je taky uvnitř nás samých. Každý jsme chrámem a máme v sobě svaté místo. Každý do něj smíme vstoupit, setkávat se s Bohem, zakoušet jeho blízkost a lásku. Prakticky to není nic jiného než chvilka vědomého ticha, modlitba, meditace nad Písmem. Snad je i dobré si v klidu představit, jak vstupujeme do svatého prostoru, který není oddělen oponou, ale je tu pro nás.
K velkému pátku patří velká neděle. Veliká noc, velikonoce. Třetí den, kdy byl Kristus po své smrti vzkříšen. Bůh se k němu přiznal. Neopustil ho. Proměnil jeho smrt v nový způsob života. Vztah mezi Bohem a Ježíšem pokračuje v nové podobě. To je naděje velkého pátku! –
A ta naděje je tu pro nás.
Krásně to vyjádřila mystička Terezie z Avily: „Obejmi svůj kříž a on se zazelená a rozkvete.“
Věřím, že když přijmeme svou smrtelnost, všechno stinné a bolestivé, když se v tom všem odevzdáme Bohu, tak smíme mít naději na onen „třetí den“. Den proměny, den radosti, den nového života.
Pane Ježíši Kriste, prosíme, ať je nám tvůj kříž posilou pro naše životní kříže. Dej, ať je nám tvá smrt nadějí pro smrt našich blízkých i smrt naši. Prosíme, ať dokážeme obejmout svůj kříž, a ať se spoléháme, že se zazelená a rozkvete. Amen
