Text: 1.Pt 1, 3-5 | Kazatel: Jiří Doležal
Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a
nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích.
Čím mám své dnešní kázání začít? Vzpomínkami ? Jistě, bylo by nač vzpomínat. Avšak mně kazateli i vám posluchačům pomůže, když na první místo nezařadíme své vzpomínky, nápady a úvahy, ale přidržíme se toho, čím začíná apoštol:“Veleben buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista…“ Slyšíte dobře: apoštol začíná Bohem, kterého velebí a jemuž dobrořečí. A to je dobrý- to je vůbec ten nejlepší začátek každého kázání, každé bohoslužby a modlitby, když dáme přednost Bohu. A to nejen ze zbožné slušnosti, z úcty k Bohu, nýbrž i proto, že je to dobré i pro nás, protože nás to osvobodí od naší staroadamovské soběstřednosti, v níž se stále motáme jen kolem své osoby a svých zájmů, a nejsme s to vnímat Boha nad námi a bližního vedle sebe, čímž svůj život ochuzujeme a deformujeme.
Když začínáme velebením Boha, pak je ovšem důležité povědět přesně, ke kterému Bohu se to tu obracíme. Bohů si lidé vždycky navymýšleli a navyráběli spousty /Calvin:člověk je fabrika na modly!/A ačkoli to mnozí slovutní bohoslovci nečekali, přece i v dnešní sekularizované době lidé opět za boha pokládají kdejakou pozitivní nebo kosmickou energii a kdejaké světlo v hlubinách vlastního nitra nebo na konci kdejakých tunelů. Proto apoštol- a s ním všichni novozákonní svědkové- Boha, kterého velebí, přesně definují: slávu a čest si zaslouží jen „Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista…“ Jediným pravým Bohem je tedy jen ten, který se nám sám dal poznat v osobě a díle, ve smrti a vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista. Všichni ostatní jsou-jak jim říkají izraelští proroci-jen „hnusné modly a ukydaní bohové“. Běda tomu, kdo se na ně spolehne-toho nechají na holičkách!
Ale nyní se zeptáme:proč je tento Bůh hoden toho, abychom ho velebili? Apoštol odpoví: protože je to Bůh „velkého milosrdenství“ V řečtině je –jak to Kraličtí přesně přeložili –Bůh mnohého milosrdenství“. –Jak tomu máme rozumět? Milosrdný je tento Bůh proto, že mu není lhostejné žádné naše trápení a neštěstí. Milosrdný je proto, že je mu nás líto když vidí, jak se od něj vzdalujeme, jak jsme se mu odcizili, a jak si tím převelice komplikujeme život a jak jsme bez něj- svého milujícího Boha –nešťastní. Milosrdný je tento Bůh proto, že se od nás – od něj vzdálených a jemu odcizených a bez něj ztracených- ujímá tam, kde si my sami už nedokážeme pomoci a kde nám ani nikdo jiný pomoci nemůže a většinou ani nechce.
Dodejme ještě: jestliže ten, o kterém apoštol mluví,je Bůh „mnohého“milosrdenství, pak nás chce ujistit, že Bůh má toho svého milosrdenství dost pro každého z nás. Vzpomenete, že jej žalmisti opěvují jako Boha „hojného v milosrdenství,“ Boha „nejvýš milosrdného“. A každé ráno, když se probouzíte, tak vám prorok připomíná:“Veliké je milosrdenství Hospodinovo, jeho slitování jsou nová každého jitra“/Pláč Jer 3,22n/.
Ještě musíme povědět toto: to Boží milosrdenství není jen pouhé citové dojetí. Bible říká na mnohých místech, že Hospodin je Bůh, který činí milosrdenství /Ex 34,7,Jer 9,24ajm/.Ten největší čin svého milosrdenství pro nás-podle apoštola- Bůh učinil „skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých“.Kristovým vzkříšením Bůh přemohl vládu smrti a všech jejich spojenců, všech temných, démonských sil zla. Kristovým vzkříšením Bůh jednou provždy neodvolatelně dokázal, že navzdory tomu, že jsme si jeho lásky nevážili a jeho vůli nerespektovali, je Bohem, který drží
s námi, je Bohem na naší straně, a že jeho milosrdenství „na věky trvá“.Protože Kristus vstal z mrtvých, proto jsme tu i dnes shromážděni a se všemi zástupy jeho lidu voláme:“Veleben buď Bůh a Otec našeho Pána…“
Teď však musíme rychle povědět: Kristovo vzkříšení rozhodně není událostí, která by se týkala jen jeho osoby. Protože tu zasáhl Bůh a protože Ježíš je Boží Syn, proto jsme do Kristova vzkříšení zahrnuti i my všichni. Ať si o sobě myslíme co chceme, a ať si o nás lidé myslí co chtějí, Bůh Kristovým vzkříšením zasáhl ve prospěch každého z nás. Apoštol to tu vyjádřil slovy:“ Bůh nás skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých znovu zplodil“.Toho jsme se ovšem nenadáli, to bychom svými silami nikdy nedokázali: začít úplně znovu a žít zcela novým životem. Jistě: my se svým dosavadním životem většinou úplně spokojeni nejsme a asi bychom si přáli leccos změnit-ale ono se nám to příliš nedaří. A čím jsme starší, tím bolestněji se o tom přesvědčujeme. Povězme to také takto: před dvaceti lety jsme téměř všichni s velkým elánem a nadšeným očekáváním začínali znovu. Bylo by škoda drahocenného času, kdybychom se nyní na kazatelně pokoušeli vypočítávat, kam jsme to za ta dvě desetiletí dotáhli a co vše se nám podařilo změnit tak, abychom ten náš nynější život mohli právem nazvat novým životem. Já pro ilustraci ocituji bibli – 1.Tim 6,10:“Kořen zajisté všeho zlého je milování peněz, kterých někteří žádostivi byvše, pobloudili od víry a sami se naplnili bolestmi mnohými“. To se nám nedávno- zrovna ve velikonočním týdnu – na českobudějovickém náměstí drasticky potvrdilo a my se můžeme zeptat: na kterých náměstích české země by to dopadlo jinak?
Takže vezměme na vědomí a zapamatujme si: začít nově, tak aby z toho byl zcela jiný, nový život – to nezařídí peníze, ani věda a technika, ani kybernetika ani genetika, ale ovšem ani jakákoli změna režimu, žádná revoluce –ani říjnová a dokonce ani sametová. Přestaňme si konečně dělat iluze a „naději skládati v člověku/Ž 118, 8b./
A toto je to slavné velikonoční evangelium: Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista nás jeho vzkříšením znovu zplodil – tak, jak jsme tu shromážděni- tak nás všechny bez rozdílu a bez vyjímky obdařil novým životem.
Teď se ovšem honem musíme zeptat: co se to s námi stalo, když nás Bůh znovuzplodil k novému životu? Na tomto místě mi dovolte, abych uvedl tu na začátku ohlášenou vzpomínku: v pardubickém sboru před padesáti a více lety-je tu ještě několik málo těch, kteří to pamatují – bylo vedeno mnoho vzrušených rozhovorů a také bylo nemálo trápení kvůli tomu znovuzplození – tehdy se říkalo znovuzrození. Mnozí tehdy položili prst na Ježíšovo slovo z Jana 3,7:“Musíte se znovuzroditi“. A převelice se pak trápili starostmi, co všechno pro to své znovuzrození musejí udělat a zda už toho udělali dost. My tomu znovuzrození /znovuzplození/ rozumíme na základě Nového zákona prostě:je to jako s naším tělesným narozením. Kdo z nás se o ně přičinil, kdo může říci: to je moje zásluha, že jsme se narodili toho a toho dne, měsíce a roku!? A zcela stejně je to také s tím naším znovuzplozením. Apoštol to říká zcela přesně: Byl to Bůh, kdo nás vzkříšením Ježíše Krista znovu zplodil.
Ještě jednou: co se to vlastně s námi a pro nás stalo? To se Bůh sám ze svého mnohého milosrdenství postaral o to, že pro nás došlo k naprosté změně situace: už nejsme bez Boha na světě /Ef 2,12/, jen sami na sebe odkázáni.-už nemusíme, když se ocitneme v bezvýchodné nouzi- a k tomu v našem životě dochází- pracně hledat Boha v Indii ani v Tibetu, ani v kosmu ani v hlubinách svého nitra. On sám nás nalezl a dal se nám nalézt. A už se kvůli svým přemnohým proviněním a kvůli svému špatnému svědomí nemusíme Boha bát! Slovo Boží nás nepřestává ujišťovat a večeře Páně nám to nepřestává potvrzovat,že nám Bůh pro Ježíše Krista všechny naše hříchy dokonale odpustil a že je plně Bohem s námi a pro nás, nikdy ne Bohem bez nás a už vůbec ne Bohem proti nám. Toho se smíme držet v životě i smrti.
A přidám ještě toto: to je pravda, která nezvratně platí bez ohledu na to, jak dobře či méně dobře se to našemu kazatelovi podaří nám vyložit.Platí to bez ohledu na to, jak dalece tomu my rozumíme, jak intenzivně tomu věříme a jak silně jsme o tom přesvědčeni.Naše znovuzplození k novému životu je Boží čin a dar, který žádná naše slabost a žádná naše provinilost nedokáže zpochybnit a už vůbec ne anulovat.
A nyní se dostáváme k té „živé naději“ k níž nás Bůh skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých znovu zplodil. –Naděje obrací náš pohled k budoucnosti.Budoucnost- to známe všichni, viďte- v nás zpravidla vzbuzuje starosti a dost často i strach: co nám budoucnost přinese, jak to všechno s námi dopadne, splní se naše očekávání nebo se dočkáme hořkého zklamání a deziluze?
Aby však nedošlo k nedorozumění: když bible mluví o živé naději, kterou v nás Bůh vložil, pak tím rozhodně nemyslí,že naděje je únikem z neutěšené přítomnosti do nějaké iluzorní budoucnosti nebo utopie. Ta Bohem nám darovaná živá naděje je silou, která nám pomáhá čelit všemu, co na nás v přítomnosti útočí a co nás přesvědčuje, že nezbývá,než abychom se s daným stavem-jak se tomu říkává- smířili, a my potom rezignujeme,vzdáme veškerou snahu o změnu, často upadneme do apatie a pasivity, a začneme se přizpůsobovat tomu, co nás sice deprimuje, ale co se nedá změnit. –Kdo však obdržel živou naději,ten se vzchopí- „ti,co očekávají na Hospodina, nabývají nové síly…“/Iz 40,31/- a všemi silami usilují o změnu a neztrácejí naději,že k té změně dojde. Proč? Prostě proto, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých a když to dokázal, proč by dnes nedokázal změnit to, co odporuje jeho vůli a jeho zaslíbením, co nás deprimuje a co člověka ponižuje.
Není pochyb: když tu apoštol mluví o naději, pak při tom dozajista myslí i na budoucnost a to budoucnost nejvzdálenější, na budoucnost za hranicemi naší pozemské existence. Ano, myslí i na to, co s námi bude, až už my tu nebudem, až smrt ukončí naši pozemskou cestu. Antičtí optimisti říkávali:Dům spiro, spero= dokud dýchám, doufám /mám naději/. Ale co, až dýchat přestanu? Na to apoštol: když nás Bůh zplodil k živé naději, pak nám dal „dědictví“ a to „dědictví neporušitelné, nepoškvrněné a neuvadlé, které se chová v nebesích vám..“
Slyšíte dobře: protože Bůh vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, proto se- až skončíme naši pozemskou pouť- nestáváme bezmocnou kořistí smrti, protože se nám dostalo nehynoucí dědictví. Dědictví-to je něco, co nám už nyní patří, co smíme očekávat a s čím smíme najisto počítat. Když apoštol to naše dědictví blíže popisuje- a on si s tím dává práci- a říká výslovně, že je to dědictví „neporušitelné, nepoškvrněné a neuvadlé“, pak nás tím ujišťuje, že je to dědictví-to naše vzkříšení, náš život věčný a trvalé přebývání s naším Pánem- o které nás žádná hospodářská recese ani krize nepřipraví. Všechny burzy a banky světa mohou padnout, ale toto dědictví vám nikdo nevezme. Je střeženo a chováno v nebesích, je bezpečně deponováno tam, kam nikdo nepronikne. Bůh sám za to osobně převzal odpovědnost a Pán ježíš nám vzkazuje:“aniž jich kdo vytrhne z ruky mé“/Jan 10,28/.“Veleben buď Bůh a Otec našeho Pána…“
Takže: naše dědictví je dobře zabezpečeno, ale jak to bude s námi- s dědici? My ještě nejsme v nebesích, my jsme na zemi! My jsme zatím s lidem izraelským na cestě pouští do země zaslíbené. Neobrátíme se zády k tomu zaslíbenému dědictví? Nezlákají nás hrnce plné masa zpět do Egypta? Apoštol spěchá, aby nás ujistil:“Vy jste Boží mocí střeženi skrze víru ke spasení…“ Tak to slyšíte: nejen dědictví, ale i my dědicové jsme Bohem střeženi.-Když Izraelští končili bohoslužby, bylo všem, kteří opouštěli příbytek Hospodinův, zvěstováno –pokud jsem vám sloužil,tak jsem vám to téměř každou neděli zvěstoval:“Aj, nedříme, ovšem nespí ten, který střeží Izraele. Hospodin strážce tvůj, Hospodin zastínění tvé tobě po pravici. Nebude na tě bíti slunce ve dne ani měsíc v noci. Hospodin tě střežiti bude, střežiti bude duše tvé. Hospodin tě střežiti bude, když vycházeti i vcházeti budeš od tohoto času až na věky“/Ž 121/.
Protože tomu tak je, proto se i uprostřed mnohých bolestných zkoušek a všelijakých zármutků –apoštol se o nich hned v dalších slovech zmiňuje-smíme radovat „radostí nevýslovnou a oslavenou“ a smíme se všemi zástupy Božího lidu volat:“Veleben buď Bůh a otec našeho Pána Ježíše Krista!“ Amen.
Modleme se: Bože, děkujeme ti za živou naději. Ty víš, že potřebujeme tvou pomoc, abychom se o sebe nebáli. Potřebujeme tvé slovo, aby nás ujišťovalo, že tvé mnohé milosrdenství i pro nás trvá, abychom aspoň krůček za krůčkem vykročovali k novým začátkům, až nám konečně dopřeješ radovat se u trůnu Beránkova. Amen.
Toto kázání Jiří Doležal k 17.4.2009 připravil pro sbor pardubický, bukovský a hustopečský.A všem svým posluchačům i čtenářům vzkazuje:“Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého“/Ř 15,13/.
