Text: Dt 6,4-5 Kazatel: Miloš Hübner
„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“.
Milé sestry, milí bratři, slovo Bůh patří v církvi mezi často užívaná slova, až mám určitý strach, že zapomínáme na starozákonní přikázání: Nevezmeš jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, které vedlo k tomu, že staří Izraelité tímto slovem velice šetřili. Jestliže přesto patří slovo Bůh mezi velice často vyslovovaná slova, ptejme se, zda je to projev naší intenzivní zbožnosti, nebo spíše inflace, které bychom se měli vyvarovat.
Především mám pocit, že slovo Bůh mezi námi sklouzává do obecného označení božství, jak o tom svědčí slovní spojení: Bůh a zlo, člověk a Bůh, Bůh a kultura, existuje Bůh? a mnohé další. Přitom bychom se mohli poučit z vývoje lidského života, že konkrétní vjem předchází obecný pojem. Když dítě vyrůstá, tak jako své první slovo neřekne „člověk“, ale často „máma“, „bába“, „táta“, prostě označení někoho, kdo se na něho v peřince směje, utišuje jeho hlad, věší mu nad postýlku chřestítka. A je to „jeho“ máma, dítě se nezajímá o to, že naproti přes ulici krmí jiná maminka své dítě, a tato konkrétnost nám zůstane celý život. Neřekneme: Moje matka je člověk, protože bychom tím nikomu nic neřekli. Nás nezajímá to obecné, že každý mívá dvě oči a jeden nos, ale to konkrétní, co se nám vybaví v našich vzpomínkách, čím se naše matka liší ode všech ostatních lidí na světě.
Přál bych si, aby kousek té konkrétnosti přešlo i do našeho Boha, pokud už o něm tak často mluvíme. Nejde o jeho božství, o soubor vlastností, které srovnáváme s Alláhem, nejvyšším duchem Manitú a bohy a duchy mnoha ostatních náboženství, ale o Boží jednání s námi, které je konkrétní a buď se s ním v životě setkáme, nebo o Bohu nic nevíme. Odpověď na otázku po Bohu /bozích/ nenalezneme srovnáním jejich jmen, ale jaký příběh s nimi jejich vyznavači prožijí.
„Slyš, Izraeli“ – patříme do zcela konkrétního společenství, které si Bůh shromáždil, a které je vyzváno slyšet Boží slovo – kdo ho v životě neuslyšel, ten o Bohu nic neví, i kdyby o něm mluvil v každé své větě, a nezbývá mu než v lepším případě se na Boha doptávat, v horším případě se o něj nezajímat nebo o něm obecně uvažovat. „Slyšet Boha“ lze prostřednictvím lidského svědectví, prostřednictvím bible, k naději na živé oslovení vede důvěra, že kdo upřímně prosí a na Slovo očekává, ten se ho v nějaké podobě dočká. Společenství oslovených je „Izraelem“ – společenstvím, které sdílí kolektivní zkušenost, že „Bůh bojuje /za nás/ – 1M 32,28. Ne ve vlastní síle a chytrosti jsme to, co jsme, ale z moci a milosti Boží.
Náš Bůh – Hospodin – nese dvojí označení: Bůh náš a Bůh jediný. Je to Bůh, který vstoupil do společenství s námi a my jsme s ním udělali určitou zkušenost. Jestliže říkáme o Bohu, že nás miluje a že je věrný, potom se sice můžeme opřít o zkušenost a vyznání těch, kteří už s Bohem kus cesty ušli a takto ho poznali. Jestliže to však není naše zkušenost, jestliže si chceme pouze vypůjčit vyznání našich předků, aniž bychom prožili setkání se stejným Bohem, potom se toto vyznání proměňuje v tradici, která časem vychladne a promění se ve vyprávění starých příběhů ze zašlých dob.
Bůh jediný – takto jsme ho poznali. Mnohokrát se lidé vydali cestou přelétání od boha k bohu, mnohokrát sloužili Bohu a mamonu, mnohokrát si vyhradili pro pravého a jediného Boha jednu hodinu v neděli, zatímco zbytek týdne sloužili bohům jiným. Ale výsledek byl kupodivu opačný než čekali. Všichni ti bohové svůj účinek nesčítali, ale navzájem vyrušili. Anglický premiér Winston Churchill jednou řekl, že jeden generál je lepší než dva generálové nikoli proto, že by byl lepší než ti ostatní, ale protože je jeden. Stejně tak důvěra v jediného Boha vede k jistotě víry a Božího požehnání, spoléhání do více stran bývá honbou za větrem.
Co Pán Bůh od nás čeká? Abychom ho milovali. Já k podobným výzvám přidávám do závorky slůvko jen: Jen abychom ho milovali. Ono se dá provádět se slovem Bůh a s tím, co si představujeme za ním, mnoho věcí: ne nutně špatných: dá se o Bohu diskutovat, dá se obhajovat jeho existence, dá se za Boha a o Boha bojovat, dá se k němu zvát, dá je jeho jméno vyšít na prapor a s praporem na bojišti mávat, lze mu spílat, lze se před ním schovávat, lze o něm a kolem něho pilně a svědomitě studovat.
Všechno to může vést k cíli, pokud Pána Boha milujeme a pokud opravdu toužíme po setkání s ním, nikoli po nahrazení živého Boha soustavou neprůstřelných pravd. Ale toužíme po Bohu skutečně? Když se modlíme,jde nám skutečně o to, aby se projevila jeho moc v plné síle? A nebo abychom v sobě pouze posílili pocit odevzdanosti Bohu?
Pán Bůh nás učinil, Pán Bůh s námi uzavřel smlouvu, Pán Bůh nás navštívil v Pánu Ježíši Kristu a nadto je také každé naše setkání s ním osobní. On nás zná jménem, on zná naše srdce lépe, než známe sami sebe. Jak máme odpovědět na setkání s tak skvělým Bohem?
Autor knihy Mojžíšovy nám ukazuje způsob: „Milovati budeš Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou“. Ale jsme toho schopni? Může člověk, i kdyby si stokrát poručil, překonat svoji vnitřní rozdělenost, překonat svůj sklon hrát to na více stran? Starý člověk toho mnoho nemůže a už vůbec nemůže slibovat Pánu Bohu lásku, pokud se nevystaví vnitřnímu Božímu očištění.
A to je právě ten nejúžasnější dar Boží, o který prosí slova písně 379: „Dej srdce mi, jež v pokoře by Tobě bilo vstříc, vnoř lásky své je do moře, uč milovat tě víc!“ Kdo mluví o Bohu a jeho srdce zůstává beze změny, v zajetí vlastní soběstřednosti a sobectví, ten tím prozrazuje, že se s živým a skutečným Bohem dosud nesetkal, že neví, o čem a o kom mluví.
Kdo si nechá od Pána Boha stvořit nové srdce, ten Boha miluje, protože nemůže jinak.
A tak i starozákonním svědectvím prozařuje evangelium. Bůh, s nímž se setkáváme, nejenom nachází k nám cestu, ale obnovuje naše nitro, aby požadavek lásky k němu nebyl vysoko nastavenou laťkou, kterou nemůžeme přeskočit, ale radostnou a spontánní odpovědí na Boží lásku. Amen.
