Text: Mk 10,13-16 Kazatel: František Plecháček
Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim.
Milý Petře, milý Adame,
také jste byli k Ježíšovi přineseni, podobně jako děti v evangelijním vyprávění. Když vás vaši rodiče přinášeli ke křtu, nebyl u toho pouze farář a sbor, ale také Ježíš – a rodiče vás svěřili do jeho péče a ochrany, do jeho milosti. Vaši nejbližší vyznali svoji víru a vyjádřili touhu po tom, abyste se stali Božím vlastnictvím. A Pán Bůh jejich prosby vyslyšel; proto jste tu dnes s námi, můžeme společně slavit bohoslužby a přistupovat ke stolu Páně.
Milé sestry, milí bratři, můžeme tu dnes být všichni spolu pouze proto, že Bůh je nesmírně milosrdný a věrný svým zaslíbením. Ačkoli jsme mu mnozí z nás byli svěřeni v době, kdy u nás samotných nebylo ani stopy po víře a nemohli jsme mu slíbit vůbec nic, i kdybychom sebevíc chtěli, on na nás už tehdy vložil svoji ruku a řekl: „Jsi mým vlastnictvím, mým milovaným dítětem, ani příliš malým ani příliš slabým na to, abych tě mohl přijmout!“
Ježíš nám dává poznat Boha, jehož láska a slitování platí opravdu pro všechny bez rozdílu. Obávám se, že s touhle jednoduchou pravdou pořád máme trošku problém. Stejně jako měli tenkrát problém učedníci, když viděli, jak se k Ježíšovi hrnou rodiče s malými dětmi. „Co to má znamenat? Co si to vlastně dovolují, zdržovat našeho Mistra od jeho poslání!“ říkali si a snažili se je odehnat. Je tam mimochodem použito stejné slovo, jakým se v evangeliu vymítají démoni!
Ale to se pěkně přepočítali! Ježíš nejenom že je nepochválil, ale dokonce se rozhněval (což v evangeliu nečteme zase tak často) a důrazně je napomenul: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Vy si, moji milí učedníci, možná myslíte, že jsou na to ještě malí, že to pro ně není. Ale to se hluboce mýlíte!“ Oni ti maličcí mají dokonce oproti nám dospělým něco navíc; to, co v dospělosti často ztrácíme: např. schopnost samozřejmě přijímat a neptat se hned, co za to kdo bude chtít. Vědomí závislosti na péči druhých a schopnost říci si o to, co právě potřebuji.
Není přitom třeba dětství nějak romantizovat a snít o hříchem nezatížených „neviňátkách.“ Ale rozhodně se můžeme jedni od druhých, děti od dospělých, ale i dospělí od dětí leccos naučit. Tak to i já zakouším ve své roli tatínka. A potvrdilo se mi to také během konfirmační přípravy. Nebyl jsem jen tím, kdo učí. Také jsem se mnohé dozvěděl. A jsem za ten plodně strávený čas s Petrem a Adamem velice vděčný.
Ježíš vzápětí dodává, že Boží království může člověk přijmout jedině jako dítě. To znamená: rezignovat na všechny své zásluhy, přestat se spoléhat na pocty a tituly a zkušenosti a přednosti, na všechno, čím se rádi chlubíme před druhými lidmi. Oprostit se od pocitu, že mám přece jen před druhými navrch, že jsem přece jen aspoň trošku dál a výš, že mám aspoň něco, co bych mohl před Pánem Bohem vykázat jako své plus. Tohle všechno je možno a je nutné nechat stranou. Protože v Božím království je pouze Bůh – a jeho děti. Společenství bratří a sester v Ježíši Kristu.
A děkujme Bohu za to, že v jeho Království je dost místa pro všechny velké i maličké, starší i mladší, a že si před Bohem ani jeden před druhým nemusíme na nic hrát. Amen.
