Text: Iz 61,1-3 Kazatel: František Plecháček
Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě.
K čemu že vede proroka Duch Hospodinův? Jaké poslání má Hospodinův pomazaný, tedy oddělený a pověřený služebník? Jsou to samé nanejvýš obtížné úkoly. Nést radostnou zvěst pokorným. Tihle pokorní, to nejsou jen lidé, kteří se nikdy nikam nehrnou a necpou a raději se tiše drží stranou. Pokorní v Písmu doufají v Hospodina, drží se za všech okolností svého Boha a jsou schopni ve víře unést a překonat i ponížení a křivdu. Není nic snadného, nalézt to pravé slovo pro někoho, kdo byl odstrčen a stalo se mu bezpráví. A což teprve se takového poníženého a odstrčeného člověka zastat! To už vyžaduje kus odvahy, a také víry a důvěry.
Obvazovat, dávat dohromady lidi se zlomeným, doslova roztřískaným srdcem? Snažit se pomoci nešťastníkům, kteří jsou na dně, protože se jim jejich dosavadní život sesypal pod rukama a všechny plány, naděje a touhy vzaly za své? Kdo tady může opravdu pomoci?
Právě tak dostat zajaté na svobodu není žádná legrace. Prorok nemluví pouze o vězních v kriminálech, kteří čekají na milost. Věcí, které člověka svazují a činí nesvobodným, existuje přece celá řada. Staré neodpuštěné viny, které třeba i léta brání, aby si dva lidé mohli zase podat ruku a usmát se na sebe. Životní průšvihy a karamboly, za které si dotyčný pořád znovu nadává a nemá se rád. Minulost ležící na člověku jako těžká černá deka, která dusí a otravuje život. Kudy ven z takového trápení?
Potěšit a pozvednout truchlící. U lůžek těžce nemocných mi začalo docházet, že jsou opravdu chvíle, kdy dojdou slova. Jsou okamžiky, kdy všechna dobře míněná utěšování a fráze typu „zase to bude dobré, z toho se dostaneš,“ apod. zamrzají v krku a nemůžou ven.
Přesto pomoc i pro takové situace spočívá právě ve slovu. Všechno, co je tu prorokovi svěřeno – obvazování ran a potěšování a vysvobozování – se má dít slovem. Prorok se k těm trpícím a nešťastným vydává s nadějí, že se v jeho službě projeví moc Božího evangelia. Jeho jedinou výzbrojí a nástrojem je dobrá zpráva: „Člověče, Bůh na tebe nezapomněl. Ten, jehož jsi možná odsunul až na samotný okraj svého života, tě má pořád rád a počítá s tebou!“
V prvé řadě mají dobrou zprávu slyšet truchlící na Sijónu, Boží lid, který je zkrušen zármutkem a plný malomyslnosti. Boží vyvolení, kteří si jako vyvolení už ani nepřipadají a jen se úzkostně ptají: „Ví o nás ještě vůbec Hospodin? Nezapomněl na nás? Nerozhodl se to s námi zabalit, když jsme ho tolikrát opustili?“ Je třeba, aby se znovu postavili na nohy, vždyť jejich prostřednictvím by se měla dobrá zpráva šířit dál.
Potěšování, uzdravování, vysvobozování. K tomuhle vede Duch Hospodinův. To je hlavní obsah zvěsti, s níž posílá Hospodin své služebníky a služebnice. V tom je dobré mít jasno. I dnes totiž existuje nemálo lidí, kteří jsou přesvědčeni, že duch boží musí vést především k jasnému vymezení se vůči jinověrcům a ateistům, k hlasitému a radikálnímu odsouzení všeho, co není v souladu s jedinou pravou vírou. Tak v našem světě vedle Ducha Hospodinova působí taky úplně jiní duchové, kteří někdy vedou dokonce k zabíjení jinak smýšlejících. Oproti tomu působení Ducha Hospodinova celkem bezpečně rozpoznáme: když se smutným dostává potěšení a trpícím úleva a životem zklamaní a zdeptaní znovu zvednou hlavu. Když po hádce a rozkolu dojde k neslýchané věci, k odpuštění.
Kde je přítomen Duch Hospodinův, tam se může začít dařit důvěře, lásce, přátelství, tam se najde místo i pro ty, kteří jinde narážejí jen na nezájem. Kde začne působit Duch Boží, tam se může přihodit i ten zázrak, že člověk, kterému se zármutek stal téměř domovem, konečně odloží černou a přijme pozvání na svatební hostinu. Ano, opravdu se jedná o tak ohromnou změnu! Prorok je poslán, aby nešťastníky, kteří doslova „truchlí nad mrtvým,“ připravil pro svatební radost. Z pohřbu přímo na svatební veselici! To je zázrak nového stvoření. Znovu se narodit k naději a radosti může i člověk, který už má leccos za sebou. I když nic takového ani zdaleka nečekal.
Jak jsme četli u Lukáše, Ježíš si právě tahle slova z Izajáše zvolil pro své kázání doma v Nazaretě. Vztáhl je na sebe. A svoji službu nezačal nijak jinak než vykládáním Písma, zvěstováním evangelia. Právě slova z Izajáše přijal za svůj program, pochopil je jako své poslání. A překvapení posluchači v Nazaretě mohli slyšet, že dlouho vyhlížené léto milosti Hospodinovy je konečně tady!
Sám milosrdný, věrný Bůh se prostřednictvím svého Pomazaného pustil do díla. Proto mohl Ježíš odpovědět učedníkům Jana Křtitele: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ (Mt 11,4–6)
Opravdu se tehdy někteří pohoršili. A nevisí i dnes pohoršení pořád ve vzduchu? Nestane se trochu podezřelým každý, kdo se nahlas zastává Romů nebo lidí bez domova, uprchlíků, kteří by rádi v naší zemi našli útočiště? Cožpak je možné, aby Bůh přišel právě takhle? Copak to jde, aby se svatý Bůh zabýval kdejakým chudákem a nešťastníkem, co si zpackal život? A co hůř, kdejakým hříšníkem? Vidíte, nejenom že se jimi zabývá, On si z těch ponížených a zkroušených dokonce tvoří svůj lid. Hospodin se rozhodl, že dá těm životem zraněným, vysíleným a vyprahlým ochutnat z pramenů svého slitování a vzkřísí je svou milostí k novému životu, že na nich prokáže moc své lásky, právě v nich se oslaví.
Boží prioritou jsou právě ti nejubožejší a nejohroženější. Což neznamená, že by milost neplatila i pro všechny ostatní. Ovšem ten, kdo si již dnes žije jak na jednom velkém mejdanu, kdo si připadá sytý a naprosto se sebou spokojený, ten možná snáz přeslechne Boží pozvání.
Pán Bůh nepřišel vyřešit všechno za nás. Ale nabízí to, co je nutným předpokladem dobrého života. A chce být s námi v našich radostech i zármutku, v dobrém i zlém. Rozhodl se být naší trvalou nadějí, potěšením i svobodou.
Bože, náš Otče, děkujeme ti, že se za námi vydáváš vždycky ještě dál, než se odvažujeme pomyslet. Neodtahuješ se od lidské bolesti, nepohrdáš slabými a neúspěšnými. Prosíme tě, svým Duchem probouzej naše svědomí a obživuj lásku, abychom nezůstávali pouhými posluchači tam, kde je třeba činů. Amen.
