Text 1 Pt 2,18-25 | Kazatel: Ladislav Beneš
18 Služebníci, podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým. 19 V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. 20 Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. 21 K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. 22 On ‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest‘. 23 Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. 24 On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. 25 ‚Jeho rány vás uzdravily.‘ Vždyť jste ‚bloudili jako ovce‘, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.
Milí bratří, milé sestry,
Dnešní neděle má podle tradice jméno podle žalmu 33,5 „misericordias Domini“ – “Hospodinova milosrdenství je plná země.” A proto mu zpívejte a chvalte jeho jméno, vyzývá žalm, radujte se! “Hospodinova milosrdenství je plná země.”
Ale možná si kladete otázku: platí to i dnes, kdy jsou vyhlášeny dva dny smutku? Kdy představitelé „celého světa“, jak sdělila média, se sjíždějí do Polska, aby tam truchlili s truchlícími a vyjadřovali zármutek? A je Hospodinova milosrdenství opravdu plná země, když jsme byli svědky dalšího ničivého zemětřesení, tentokrát v Číně a zuří sopka na Islandu? A asi byste mohli dál rozšiřovat zprávy o zármutku a bolestech, o ztrátách a nemocech, které opravdu hovoří jinou řečí, a ne, že “Hospodinova milosrdenství je plná země.”
Nemůžeme popřít, že je to skutečně otázka těžká a sotva ji dokážeme jednoduše zahnat z mysli. Možná si vzpomenete na Jóbův příběh. Když Jób přišel nečekaně o rodinu a veškerý majetek i o své zdraví a neví proč – přijdou přátelé a sedm dní s ním mlčí. „Neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.“ (Jb 2,13)
Je to však zvláštní, apoštol, zvaný Petr, jak jsme slyšeli, se umlčet svou situací nenechá. Ne, nebudeme se pokoušet srovnávat jeho situaci a naši situaci dnes. On píše otrokům, kteří mají dobré, ale ovšem i zjevně zlé a tvrdé pány. A v téže 2. kap. píše ženám, které mají nevěřící manžely a snad mají dojem, že s nimi už dále nemohou žít. Píše obecně křesťanům, kteří žijí „v rozptýlení“ a jako cizinci v malých skupinkách, tu a tam někdo, uprostřed společnosti, která křesťany ignoruje, přehlíží, šikanuje a chová se agresivně. Píše do situace sborů, které procházejí „výhní zkoušky“ (1Pt 4,12).
A co tedy apoštol? Podíváte-li se dobře do textu, pak jen drobné slůvko, ale o to důležitější, má těm křesťanům v jejich těžké situaci povědět, naznačit a dodat „živou naději“ (1Pt 1,3): „Ale nyní!“ zní to slůvko. Už jsme ani nedoufali, už jsme viděli jen to těžké a nepřekonatelné – „ale nyní! – nyní smíme vidět, že s námi není konec a je tu jistota živé naděje. Mysleli jsme, že budeme jen bloudit jako ovce bez pastýře a tápat, ztrácet směr a veškerou oporu – „ale nyní“ – nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší. Mysleli jsme, že tu budou jen naše bolesti a naše trápení, a že tu bude jen ta naše těžká situace a okolnosti, které nám berou dech – ale nyní „On,“ ten váš dobrý pastýř, „’na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž“, a nyní smíte počítat s tím, že ‚Jeho rány vás uzdravily.‘ Už nejste jen rozchvácené stádečko bludných duší, už nejste vydáni napospas jen náladám dobrých či zlých a tvrdých pánů, ale máte dobrého pastýře a strážce, který vás hledá, shromažduje a bezpečně vodí a občerstvuje. „Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod”, jsme na začátku o něm zpívali.
Apoštol tedy nemohl zůstat mlčet. Vždyť „nyní“ je tu ještě jiná situace, a jiná okolnost, nyní váš život a život tohoto světa neurčuje a nediriguje jenom toto všechno, co vnímáte jako skutečně tvrdou realitu světa kolem – je tu ještě jiná, totiž nová skutečnost a realita: Ten dobrý pastýř vstal z mrtvých, byl vzkříšen. Smrt, ničení, nemilosrdná tvrdost nemá poslední slovo a „smrt již nemá práva“. „Ale nyní“, totiž po velikonocích se opravdu a plným právem smíme přidat k onomu žalmu: „Hospodinova milosrdenství je plná země“.
A co je tedy posláním sboru a církve v té těžké situaci rozptýleného a ohroženého stádečka? Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.
Kristus vám zanechal příklad. Víte, že dávat někoho druhým za příklad, může být dosti těžké a ošemetné. Příklady někdy sice táhnou, říká se, ale také někdy před námi trčí jako velikáni, kteří nám jsou předhazováni a my si s nimi nevíme rady. Protože nejsme ani tak dobří, ani tak stateční, ani tak chytří, ani tak mladí nebo dospělí. Jenomže tu jde o jiný příklad.
V řečtině je zde pro onen příklad slovo, které nás upomíná na dobu, kdy jsme se učili psát. V písankách bylo na začátku řádky předepsané písmeno. A my to museli tužkou obtahovat, učit se podle toho vést linku a držet tužku, až jsme to dokázali, tu hůře tu lépe, sami. A my to teď smíme slyšet o Kristu. On je ten příklad, to písmeno, které smíte obkreslovat, obtahovat, opisovat. To není úkol, který by přesahoval vaše schopnosti a možnosti a který by vás měl jen zahanbit nebo zesměšnit; ani to není úkol, který vlastně ještě nikdo nikdy nedokázal a nesplnil. Ne, tam je řečeno, že „trpěl za vás“ a „kvůli vám“. Nic nehází na vás, nic nepřenechává, abyste to „dotáhli“ do konce; on to dodělal, je to hotové, připravené, vy to smíte už jen „obkreslit“.
Ach, to je myslím vždycky také úlevou, když se nemusíme pasovat do role těch, kdo by měli být příkladem. Co by na nás kdo viděl? Naši odvahu? Naději? Naši etickou čistotu? Schopnost se dohodnout a být jednotni? Ne, tím příkladem je Kristus. Církev to mnohdy v dějinách zatemňovala a stavěla se do role tohoto příkladu a okázale to vystavovala na odiv. A pak tuze často selhala a křesťané se stali terčem výsměchu a jako nepotřebné harampádí byli odstaveni a vykázáni tak leda do muzeí. A dodnes s tím těžce zápasíme, abychom pověděli lidem kolem: ne, na nás prosím nehleďte. My nejsme o nic méně hříšní než druzí. Nehleďte na nás jinak než na ty, kteří se pokoušejí opisovat a napodobovat, ale příkladem je jedině Kristus. „Kristus příklad pokory“ (EZ 311) Od něho se učte, z jeho Slova, ne z našeho.
A aby snad nebylo mýlky, poví to apoštol ještě jinak. Příklady někdy mohou působit tak, že je tu nějaká velká postava kdesi v minulosti, utopický ideál, ale dnes je to na nás a my jsme na to jaksi sami, někdy dokonce v pokušení, že to dokážeme i lépe; proto apoštol říká: zanechal vám příklad, abyste šli v jeho šlépějích. I tímto snad máme být ujištěni, že nejdeme ani sami, ale ani jako průkopníci či zvědi kdesi vpředu, abychom Krista a jeho evangelium vnesli do tohoto světa, udělali mu tady místo a vytvořili podmínky. Nebojte, jen jděte v jeho šlépějích a stopách. On jde před vámi.
A pokud byste se ptali, kde a jak jde před vámi, a co je to písmo, které máte obkreslovat a obkružovat jako nesmělí a neumělí žáčci, pak apoštol nic nevymýšlí, ale poví o Kristu, co o něm říká prorok Izajáš: když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě.
Sotva se dokážeme u těchto slov zbavit dojmu: ale neměl se Ježíš spíše důrazně bránit než tiše trpět? Neměl spíše ukázat, že jeho utrpení je nespravedlivé? Neměl protestovat? Ohradit se? A když právě toto dává apoštol církvi za příklad, nezavání to nedostatkem odpovědnosti a rezignací na prosazení pravdy, práva a spravedlnosti v nepořádcích tohoto světa? Nezahání tu apoštol církev do ústraní, přímo do ghetta, do jejího vnitřního života a okolní svět nechává být? I tady musíme vyznat, že mnozí křesťané takový postoj volili – poměry ve světě nenapravíme, tak alespoň si zachováme klid v srdci a slunce v duši, pohodu a my to přežijeme stranou všeho toho zmatku. Ach, kolikrát křesťané se k takovému postoji pasivní odevzdanosti či zbožného sobectví odhodlali v domnění, že když nezachrání svět, tak aspoň sebe. Ale apoštol nic takového zde na mysli nemá.
Apoštol spíše vychází z toho, že když Kristus trpělivě snášel křivdu, když on nehrozil pomstou, ale tuto přenechával svému Otci – pak si to mohou dovolit i křesťané. Vždyť víte, on trpěl za vás, kvůli vám. On přijal roli obětního beránka, jehož všechna, i ta základní lidská práva i svobody jsou pošlapány a vysmáty – abychom my ostatní tím získali. Neodplácel ani nehrozil, – Ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. A Bůh právě tohoto trpícího a poslušného obětního beránka učinil spravedlivým a vzkřísil třetího dne z mrtvých. I v tom je pro vás Kristus příkladem a v tom jdete v jeho šlépějích.
To však není jediný důvod, proč apoštol dává za příklad tento Kristův postoj, který je všechno možné, jen ne rezignace a útěk od odpovědnosti; nýbrž docela naopak. Právě v každodenním životě, v situacích, ve kterých se ocitáte jako věřící Kristovi následovníci před nevěřícími, můžete proměnit své okolí a přivést je k poznání oné osvobodivé pravdy evangelia. Apoštol to již připomenul (2,12): „žijte vzorně mezi pohany“, a „dobrým jednáním umlčujte nevědomost nerozumných, totiž nevěřících lidí“ (2,15). Tedy daleko vyšší hodnotou než to, co nazýváme spravedlností a právem a osobní důstojností, je misijní úsilí. Vždyť víte, Kristus tento svůj postoj pokory a ponížené služby nezvolil kvůli sobě – ale kvůli vám, pro vás. Proto byl tichý a trpěl ústrky, proto vzal váš hřích na sebe – abyste vy byli uzdraveni, abyste nemuseli již více bloudit, abyste mohli žít jako ti, komu bylo mnoho odpuštěno, abyste i přes všechno těžké a nesnadné věděli, že „Hospodinova milosrdenství je plná země“. Tak to přejte i těm okolo vás. Předejte, co jste sami přijali.
Všimněte si, Kristus tam kvůli sobě opravdu nekoná nic, nic si nenárokuje, nejde tvrdě za svým, aby neztratil tvář. Když mu spílají – on nežádá odškodnění ani vyrovnání – ale předává svou při Otci. Když on – který ‚hříchu neučinil a v jehož ústech nebyla nalezena lest – přichází k nám hříšným a všelijak lstivým, neukazuje prstem: až budeš, člověče, jiný, lepší, očištěný, pak přijdu i já. Místo toho tiše bere naši špínu a ubohost na sebe a odnáší je pryč. Ach, co my pořád vynášíme hříchů minulosti, a co odhalujeme za zločiny a lži, kterých se někdo proti nám dopustil, a jak jsme v tom všem spravedliví a pravdiví, a jak víme, kdo kdy nám ublížil a kdo se nezachoval dost čestně; ale Kristus tyto viny a hříchy nevynesl na světlo světa – ale na kříž a tam jim učinil konec. Už nejsou. Aby tě, člověče, neotravovaly, netížily ani nestrašily.
Ne, není to tak, že bys už nikdy nemohl upadnout, že bys už byl přenesen do světa bez viny a hříchu, že by tvé svědomí tě již neobviňovalo a tys nezpůsobil bolest. Ale smíš žít v jistotě naděje, že tyto tvé viny a hříchy nemusíš sám odstraňovat, nemusíš bojovat, aby ses očistil, nemusíš poukazovat na provinění a slabosti druhých, abys přesvědčil o své kvalitě. Ale také nemusíš nic zatloukat a zatloukat, co to jen jde. Kristus to tiše a pokorně vzal a odnesl. A věz, člověče, že to neplatí jen o tvých vinách, ale i o vinách tvého bližního. Proto ani ty jej nemusíš obviňovat a nemusíš ukazovat prstem a evidovat chyby druhých a vést záznamy.
Lidé, kteří nic nevědí o Kristu, stále musí hledat, komu by vinu za svou bídu přišili a kdo by jim to nahradil. Tomu jsme se však u Krista neučili. I tvůj bratr, tvá sestra jsou bez viny a bez záznamu. A to je, bratří a sestry, církev: nejsme lepší než ostatní, nejsme více bez viny, než druzí, ale víme, že aspoň ten jeden zůstal bez viny a naše viny i hřích tohoto světa odnesl pryč, na kříž. Vy smíte jen, bratří a sestry, vstoupit do jeho stop a pokoušet se obkreslovat podle jeho příkladu písmena, která vám připravil, protože je to k dobru těm, kdo žijí kolem vás a k dobru tohoto světa. Vždyť víte: milosrdenství Hospodinova je po velikonocích plná země.
Amen.
