Text: Mk 8,27-35 Kazatel: František Plecháček
Ježíš se svými učedníky vyšel do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou se učedníků ptal: „Za koho mě lidé pokládají?“Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš.“ I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali. A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.
Milé sestry, milí bratři, na cestě do vesnic u Cesareje Filipovy Ježíš provedl něco, co bychom dnešními slovy snad mohli nazvat malým soukromým „průzkumem veřejného mínění“. Klade svým učedníkům otázku: „Za koho mě lidé pokládají?“ Z odpovědí učedníků je zřejmé, že názory na to, kým je vlastně Ježíš, se různily; podobně jako se různí i dnes.
Jan Křtitel, Eliáš, jeden z proroků – tyto postavy byly spojovány s nadějí na změnu, kterou způsobí Bůh. Byl očekáván někdo, kdo vyhlásí konec starého světa a začátek nového věku. Mnozí tedy do Ježíše vkládali opravdu nemalé naděje. Ježíš však vzápětí klade svým učedníkům další otázku, velmi osobní: „A za koho mě pokládáte vy?“
Tohle je skutečně zásadní otázka, na níž záleží všechno ostatní. Kdykoli v evangeliu zazní, není určena pouze dvanácti učedníkům, ale také všem, kteří evangelium čtou nebo mu naslouchají, tedy i nám. Odpověď na tuto otázku nám nikdo nemůže nadiktovat nebo vnutit, nelze si ji jen tak nabiflovat. Kým je pro mě Ježíš? Jaké naděje s ním spojuji?
Petr odpovídá za sebe a zřejmě i za zbytek Dvanáctky: „Ty jsi Mesiáš.“ Řecky je to „Kristus“. A to je vysoké hodnocení! Je to vyjádření víry, že Ježíš je poslán Bohem, že přichází z Boží strany, aby pomohl, vysvobodil, spasil. Ježíšova reakce na tohle upřímné a nadějné Petrovo vyznání je ovšem zvláštní: „I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali!“ Proč se nemělo rozhlásit, že Ježíš je Mesiáš?
Stručně řečeno: kvůli lidským představám a očekáváním, spojeným právě s titulem Mesiáš. Židé si s touhle postavou spojovali vysvobození z područí Římanů, nenáviděných utiskovatelů a okupantů, ztrestání hříšníků a odměnu spravedlivých. Celá krajina tehdy přímo vřela očekáváním. I v nejužším kruhu dvanácti učedníků kolem Ježíše byli zřejmě bývalí partyzáni a teroristé, kteří dříve neváhali v příhodnou chvíli zapíchnout osamělého římského vojáka nebo nějakého toho přisluhovače režimu a kolaboranta. Byli přitom přesvědčeni, že tím slouží Boží věci a dělají to nejlepší, co mohou.
Ježíšovi by dost možná stačilo jen přikývnout a říct svým věrným: „Jasně, chlapi, jsem to já!“ Snad by mu stačilo jen lusknout prsty, a za chvíli by kolem sebe měl armádu několika tisíc mužů, ochotných nasadit pro něj život. A mohla by začít pořádná, pěkně krvavá revoluce! Hurá na ty hříšníky! Jenže kvůli něčemu takovému Ježíš nepřišel.
Proto vyznávající Petr a spol. dostali místo pochvaly od Ježíše jednoduchý příkaz: „Věříte, že jsem Mesiáš? Tak o tom, prosím vás, hlavně nikomu neříkejte!“ Už byli nějaký čas s Ježíšem, ale svých představ o tom, jakým způsobem se v našem světě prosazuje Boží věc, se ještě ani zdaleka nevzdali. Proto si je jejich Pán musel vzít i v tuhle chvíli do učení. Proto si i nás náš Pán Ježíš Kristus pokaždé znovu bere do učení, aby nám pomáhal oprostit se od různých mylných představ – o Bohu, o světě, o nás samotných, o tom, jakými způsoby se i dnes prosazuje v našem světě Boží vůle…
Ten, jehož učeníci vyznali jako Mesiáše, Bohem poslaný Soudce a Vysvoboditel, musí být sám vydán soudu, musí být lidmi odsouzen a zabit a po třech dnech vstát. A Ježíš o tom mluví naprosto otevřeně a veřejně. Tohle musel být pro učedníky hrozný šok, studená sprcha, něco naprosto nepochopitelného. Ale cesty našeho Boha se opravdu tolik liší od cest lidských a jeho úmysly od úmyslů našich.
Už když slyšíme to slůvko „musí“, možná nám začne trochu naskakovat husí kůže. Proč musí? Copak tu působí nějaké neosobní osudové síly? Kdepak: Ježíš se rozhodne sám, v hrozně těžkém zápase, v němž bude na modlitbách sbírat sílu k naplnění Boží vůle. Zvolí cestu utrpení, protože je poslušným Synem svého nebeského Otce – a protože miluje – svého Otce i nás.
Musí to být. Ne proto, že by snad náš Bůh byl krvelačným necitou, ale právě protože je láska. Protože si přeje naši spásu. Musí to být, pokud mají být hříšníci zachráněni, smířeni s Bohem. To člověk se ve své vzpouře stal Božím protivníkem a nutně potřebuje smíření. Ne Bůh, ale my všichni potřebujeme smíření.
Ano, těžko se nám chápe, že Boží spásná vůle se v našem světě naplňuje v ponížení a slabosti, v utrpení a smrti Božího Syna. Těžko se chápe, že v následování poníženého Krista i nás v tomto světě nečeká blahobyt a sláva, velká prestiž a vliv a chvála od lidí – ale služba, oběť, ponížení.
Proto také přední učedník Petr rychle zareagoval. Vzal si Ježíše stranou a začal ho kárat! Mohlo to znít nějak takhle: „Pane, nic takového se ti nestane, na to zapomeň. Teď rozešleme spojky a shromáždíme tvoje příznivce. Za pár dní jsme v Jeruzalémě a tebe čeká trůn krále Davida!“
„Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Petr to pěkně schytal. A přede všemi, ne někde v ústraní! Ale bylo to třeba. Ježíš moc dobře věděl, že i ostatním učedníkům se honí v hlavě něco velmi podobného. Proto bylo třeba jasně říci, že Petrovým prostřednictvím tady promluvil satan, pokušitel a svůdce. Ten, který se od počátku snaží mařit Boží dílo a strhnout nás lidi do propasti rezignace, hrůzy a beznaděje. Ten, který rád člověku našeptává: „Proč bys měl vlastně poslouchat Pána Boha, když si můžeš být sám bohem? Ty na to přece máš! Tak neváhej, bude ti patřit celý svět!“
Tohle bylo a je opravdu veliké pokušení. A Ježíš, jako opravdový člověk, s ním musel svést také opravdový zápas. Proto Petra ostře pokáral, a to přede všemi, ačkoli něco takového vůbec není příjemné. Řekl mu doslova: „jdi za mne, satane!“ Neodehnal Petra pryč. Dal mu najevo, že může zůstat s ním. Ovšem jen tak, že ho bude následovat cestou kříže.
„Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.“ Tahle Ježíšova slova už nejsou určena pouze užšímu kruhu učedníků, ale celému zástupu, všem, kteří Ježíše následují. Původní smysl výroku je skutečně ten, že Ježíšův následovník má být připraven podstoupit pro svého Pána a jeho evangelium třeba i martyrium, mučednickou smrt. Ale význam slova kříž je daleko širší.
Pro nás tím křížem mohou být posměšky a útrpné úsměvy lidí z našeho okolí. Může jím být nechápavé kroucení hlavou lidí, někdy nám i velmi blízkých, když se nás ptají, co to vlastně máme na tom svém Bohu a na té církvi, a že se nám chce v neděli ráno tak brzy stávat – no, někdy se nám třeba ani tolik vstávat nechce, oči se klíží a tělo bolí, ale přesto vstaneme a jdeme, něco nebo někdo nás sem táhne – ale vysvětlete to někomu, kdo v tomhle shromáždění třeba nikdy nebyl; zvlášť když okamžitě stočí řeč jiným směrem, protože se o víře bavit nemíní…
Je skvělé, že nás v této zemi pro víru nikdo nešikanuje a nezavírá do vězení. Přesto i zde veřejné přiznání se ke Kristu znamená být tak trošku za naivu a blázínka nebo podivína. I to je součást kříže, který máme nést. I dnes jde o to, nestydět se za svého Pána a jeho evangelium.
Tím křížem však také může být jinakost našich bratří a sester, která nám nemusí být vždycky příjemná, nedorozumění a problémy, které se nedaří řešit. Někdy to může vyžadovat opravdu hodně sebezapření, sil a trpělivosti, když člověk nechce přerušit komunikaci, když se snaží odpustit a setrvat v lásce i tam, kde se jinak podle běžných zvyklostí práská dveřmi a odchází. Ale právě tohle dobré úsilí patří k následování Ježíše.
Slovem „život“ je tu přeložen řecký pojem „psyché“, který může znamenat také duši nebo existenci. Kdo by si chtěl svoji existenci chránit, kdo by si ji chtěl užít jen pro sebe, ten o ni ve skutečnosti přijde. Kdo však svůj život, všechno, co má, svěří Bohu a vydá se cestou za Ježíšem, ten o nic podstatného nepřijde. Naopak, již nyní je obdarováván nad každé pomyšlení. Následování Ježíše rozhodně neznamená život bez radosti a potěšení. Vždyť se za pár okamžiků chystáme k hostině stolu Páně!
Náš nebeský Otče, děkujeme ti, že si nás povoláváš k následování Krista, k nové, radostné a vděčné existenci před tvou tváří. Posiluj nás, když doléhá únava duše i těla, ochraňuj nás ve zkouškách. Dej, ať na cestě za Ježíšem neztrácíme správný směr. Amen.
