Text: Ex 33,12-16 Kazatel: František Plecháček
Mojžíš řekl Hospodinu: „Hleď, ty mi říkáš: Vyveď tento lid. Ale nesdělil jsi mi, koho chceš se mnou poslat, ačkoli jsi řekl: ‚Já tě znám jménem, našel jsi u mne milost.‘ Jestliže jsem tedy nyní u tebe našel milost, dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe a našel u tebe milost; pohleď, vždyť tento pronárod je tvůj lid.“ Odvětil: „Já sám půjdu s vámi a dám vám odpočinutí.“ Mojžíš mu řekl: „Kdyby s námi neměla být tvá přítomnost, pak nás odtud nevyváděj! Podle čeho jiného by se poznalo, že jsem u tebe našel milost já i tvůj lid, ne-li podle toho, že s námi půjdeš; tím budeme odlišeni, já i tvůj lid, od každého lidu na tváři země.“
Milé sestry, milí bratři, oč vlastně jde v tomhle zvláštním rozhovoru mezi Mojžíšem a Hospodinem? O co se tu Mojžíš tolik snaží? A s tím úzce souvisí otázka: Co vlastně potřebuje Boží lid na své cestě tímhle světem? A co tedy také my potřebujeme ze všeho nejvíc – na své cestě víry?
Odpověď je zdánlivě prostá: Potřebujeme Boží přítomnost. Je nezbytně nutné, aby na cestě tímhle světem šel Pán Bůh s námi. Ale zároveň to vůbec prosté není. Boží přítomnost ve světě, v našich životech přece vůbec není samozřejmá. Proto tu Mojžíš tolik naléhá, proto tak usilovně zápasí. Boží blízkost, Boží pomoc a ochranu si nemůžeme nijak zasloužit ani si ji vynutit. Nemáme na ni vůbec žádný automatický nárok.
Je čistě darem Hospodinovy milosti a lásky, že smíme doufat v jeho přítomnost v našich bohoslužbách, že se smíme spoléhat na jeho věrnost také ve své práci, studiu, službě, na všech svých cestách. Jeho blízkost není samozřejmá; už proto, že on je svatý Bůh, a my slabí, selhávající, hříšní lidé, kteří svému Bohu zdaleka ne vždy děláme radost. To, že se i ve své slabosti můžeme o svého Boha vždy znovu opřít, opravdu není vůbec žádná samozřejmost. A dnešní slovo z knihy Exodus nám tuhle skutečnost důrazně připomíná.
V knize Exodus následuje rozhovor Mojžíše s Hospodinem nedlouho po aféře se zlatým teletem. Izrael přestoupil Boží přikázání. Porušil smlouvu, kterou s ním Hospodin uzavřel. Tím ovšem dal lehkomyslně v sázku nejenom svoji zvláštnost, svůj „náboženský svéráz“, ale samotnou svoji existenci! Bez svého Boha nemá vyvolený lid vůbec nic navíc, žádné zvláštní přednosti. Bez svého Boha nemůže existovat.
Včera během zasedání konventu jsem si znovu uvědomil jedno z možných rizik, které bude třeba do budoucna zvládnout. Mám na mysli riziko, že se pokusíme nějak to vymyslet a zvládnou a táhnout dál sami. Že to začneme zkoušet, aniž bychom si to uvědomovali, bez Pána Boha. Třeba tak, že bychom se postupně proměnili – nemyslím že v korporaci, jak se někteří obávají – ale třeba v jednu z veřejně prospěšných společností. V organizaci, která sice bude nabízet spoustu nejrůznějších aktivit, a jistě i pečovat o potřebné lidi, ale o Bohu, o Ježíši Kristu, o bibli se v ní raději nebude příliš mluvit.
Proč? No protože kolem nás se o Bohu moc nemluví a některé lidi by to mohlo odradit a mohli bychom být podezíráni z náboženského fundamentalismu apod. Myslím, že bude třeba dávat pozor na to, abychom neopouštěli základ, bez kterého církev nemůže obstát: Boha a jeho živé slovo, evangelium. To jediné, čím jsme opravdu odlišeni od ostatních společenství.Vždyť jak jinak je Pán Bůh s námi než právě svým slovem? Jak jinak se nám dává poznat? Jak jinak nám ukazuje cestu než tak, že k nám mluví?
A jak vlastně můžeme poznat, že je Bůh s námi? Asi tak, že v nás a mezi námi svým slovem a Duchem nějak působí. Bere nás za ruku i za srdce a připojuje k svému lidu. A my získáváme naději a odvahu – přijmout zodpovědnost a nechat se povolat do služby – presbytera, varhanice, kazatele – nebo seniorátního kurátora. Copak to není zázrak Boží milosti, kdykoli se někdo nechá zavolat do Boží služby? Když někdo nezištně, bez nároku na odměnu věnuje svoje síly a nadání, čas, finanční prostředky?
Ale ještě zpět na cestu s Izraelem. I když vyvolený lid selhal, Hospodin své sliby nezrušil. Dál byl pevně rozhodnut dovést ho do zaslíbené země. Ale nechtěl jít uprostřed něho. Proč? Aby tvrdošíjný, neposlušný lid nepřišel k úrazu. Protože Boží svatost, čistota prostě nejde dohromady s hříchem, zatvrzelostí a nevěrou. Izraelcům však přece jen začalo docházet, co si natropili. A Mojžíš pochopil, že je zle. A tak volal k Hospodinu. Modlil se, prosil a naléhal.
Té naléhavosti je dobré si všimnout. Protože podobnou naléhavost by měly mít i naše modlitby. Když nás Ježíš v evangeliu povzbuzuje k vytrvalým modlitbám, má na mysli právě tuhle neodbytnost. „Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno!“ O to tu jde: vytrvat v modlitbách, i když se třeba již dlouho zdánlivě nic neděje, i když se věci nevyvíjejí vůbec podle našich představ. Zůstat v kontaktu a dál se držet Pána Boha, i když utrpíme nějakou ztrátu, se kterou není snadné se smířit. I když něco pokazíme a nevíme jak dál. Proto také nestačí pouze naše usilovné modlitby. Zároveň je nutné, aby se za nás někdo přimlouval.
Tak jako zápasil Mojžíš za svěřený lid. Byl vynalézavý, šel na to chytře. Apeloval na Boží slitování: Jako by se tady ptal: „A kudy tedy půjdeš, když ne uprostřed nás? Kudy povede tvoje cesta? Já i tvůj lid bychom tě tolik chtěli následovat. Ale sami to nezvládneme!“
Co všechno to znamená: poznat Hospodinovu cestu? Poznat Boží skutky, pochopit, že Pán Bůh vždy jednal a jedná z lásky k nám, v náš prospěch. Znamená to poznat jeho vůli, a také to, co pro nás všechny připravil. Touhle Boží cestou prošel Ježíš Kristus. Můžeme ji poznávat právě v Ježíšových stopách.
Mojžíš má tady k Ježíšovi hodně blízko. Tím, že stále myslí na svěřený lid. Svým usilovným zápasem za Boží přítomnost, za slitování pro ty, kteří se provinili. Stále znovu Hospodinu připomíná: „Hospodine, tenhle pronárod je přece tvůj lid. Lid, který jsi vysvobodil a který bez tvé pomoci zase skončí v otroctví. Lid, který stále potřebuje tvoji lásku a milost, tvoji přítomnost.“
Hospodin svůj lid dovedl do země zaslíbené. Nezůstal stát pohoršeně stranou. Na úpěnlivý křik a volání svého lidu, na velikou lidskou bídu odpověděl tak, že přišel mezi nás. V muži, který byl pojmenován Immanuel, což znamená: Bůh s námi“. Již brzy budeme opět slavit svátky jeho vtělení, jeho příchod mezi nás.
Máme Přímluvce, který není jen Božím přítelem, ale jednorozeným Božím Synem. Přímluvce, který zná trable a bolesti i různá pokušení našeho života. Ježíš Kristus zná také velmi dobře světla i stíny naší služby, služby živému Bohu. Zakusil její slávu i bolest. On nejlépe ze všech ví, co služba každého z nás obnáší; tedy i co obnáší služba seniorátního kurátora, milý Milane. A smíme věřit, že se za nás u našeho nebeského Otce nepřimlouvá o nic méně usilovně, než jak zápasil Mojžíš za Izrael.
Náš dnešní příběh je také pro nás mocným povzbuzením k modlitbám za bratry a sestry v Kristu, ale ovšem i za ostatní lidi. Naše přímluvy potřebuje náš národ i celý svět. Přeji tobě, Milane, i nám všem, abychom nám nikdy nescházel věrný člověk, který se za nás přimlouvá.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za tvé přímluvy a také za bratry a sestry, kteří na nás pamatují a podpírají nás. Prosíme, dávej nám touhu poznávat tvou cestu lásky a milosrdenství i vytrvalost v modlitbách. Amen.
