Kázání 17. ledna 2016

Text: Iz 66,10-14  Kazatel: Tomáš Vítek

Radujte se s dcerou jeruzalémskou a jásejte nad ní všichni, kdo ji milujete! Veselte se s ní, veselte, všichni, kdo jste nad ní truchlívali. Budete sát do sytosti potěšení z jejích prsů, budete s rozkoší pít plnými doušky z prsů její slávy. Toto praví Hospodin: „Hle, já k ní přivedu pokoj jako řeku a jako rozvodněný potok slávu pronárodů. Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou. Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. V Jeruzalémě dojdete potěšení.“ Uvidíte to a vaše srdce se rozveselí, vaše kosti budou pučet jako mladá tráva. Bude zřejmé, že Hospodinova ruka je s jeho služebníky a že jeho hrozný hněv je proti jeho nepřátelům.

Bůh jako matka, která utěšuje svoje děti, když pláčou… – proč ne? V Bibli na­jdeme hned několik přirovnání Boha k pečující matce, k rodičce, která dává život svému dítěti, přirovnání Boha k lidské matce i ke zvířecí samici.

Muži a otcové jsou naproti tomu v našem světě od nepa­měti jasně na prvním místě. Aspoň co se týče síly a vedoucích pozic – a taky v přirovnáních, které vztahujeme na Boha. Je to zvyk. Tak to chodí v naší řeči. Je třeba však přiznat, že nejsou žádné opravdu závažné důvody, proč by měla mít mužská při­rovnání v našem mluvení přednost. I v Bibli máme v původním jazyce daleko víc ženských rodů v obrazné řeči o Bohu a překladači to mnohdy naprosto svévolně převádí do mužských variant, protože podléhají tomu našemu zvyku mít s Bohem spojeny přednostně mužské obrazy.

V Mojžíšově předsmrtné písni je Bůh přirovnán k orlí samici, která učí své děti létat. „Jako orlice ponouká orličátek svých, sedí na mladých svých, roztahuje křídla svá, béře je a nosí je na křídlech svých – tak Hospodin sám vás vedl“ (Dt 32,11). Na orličí samici a jejím vztahu ke svým ptáčatům je tu (ve 3 fázích) krásně vylíčen jakýsi zdravý postup ve výchově mláďat. A Mojžíš zpívá: Takto, jako ta orlice, tak s vámi zachází Hospodin. Tj. 1. Nejprve samice sedí, doslova bdí každou minutu, dává pozor, pak se 2. časem vznáší a jen trochu vzdaluje, přitom pořád má svá křídla roztažena jako ochranný deštník a přikrývá svoje mláďata,  naposledy 3. ve třetí fázi je bere na svá křídla, aby je vynesla vzhůru… – a třeba někdo víte, co s nimi pak orlice udělá, když je vynese, co nejvýš… – shodí je ze svých křídel a nechá své mládě z výšky padat dolů, aby se samo naučilo létat. A některé je třeba znovu zachytit a opakovaně vyhazovat z křídel, jiná se naučí ve volném pádu samostatnosti dřív. – Tímto způsobem vedl svůj lid Hospodin a žádný cizí bůh s ním tímto mateřským orličím způsobem nebyl.

Ve stejné písni Mojžíš říká: Zapomněl jsi na Skálu, která tě zplodila, zapomněls na Boha, který tě v bolestech rodil…?  Bůh nám všem daroval život a proto se nepatří vyměnit ho za někoho či něco, kdo ti, člověče nemohl darovat život. Boha Hospodina to uráží, když se jeho synové a dcery honí za marnostmi a za pouhými modlami či bůžky podřadných kategorií, …vždyť já jsem tě v bolestech porodila, hněvá se Bůh.

Bůh jako matka. – Co to znamená? Jaký obraz matek či maminek ze soudobé zkušenosti k tomu pasuje? – Bůh jako někdo, kdo nemá času nazbyt – rozuměj: času pro sebe – protože má pořád něco na práci… a zas ne pro sebe, zdaleka nejvíc času mu zabere obstarávání druhých, svých nejbližších – stará se o své děti, o chod domácnosti, většinou i o minimálně jednoho dospělého člověka navíc – tak je tomu ve většině rodin. Velká většina z nich nemá čas navíc a přesto to jsou zase matky, které se spíše zapojují do dobrovolnických or­ganizací, pomáhají stárnoucím rodi­čům a ještě stihnou zajít do kostela. Všichni vidíme, že většina účastníků bohoslužeb jsou zpravidla ženy.

Podle jakýchsi průzkumů prý až dvě třetiny matek přesto má pocit, že neudělali pro své děti dost a často se potýkají s pocitem viny, zda se nedopustily ve své péči o ně velkých chyb. Matky jsou objektivně daleko víc vytíženy prací v rodině všech typů, akorát je za to nikdo nehodnotí finančně – práce doma se nebere jako pracovní úvazek. A přesto toto mateřské nasazení, dle mého, nelze nějak zásadně nahradit či změnit – naše životy prostě od nepaměti stojí a padají s mateřskou péčí a se statisíci hodin, které nám naše mámy v dětství věnovaly. Nedá se to nějak výrazně zdemokratizovat, jinak rozložit a zásadně zlehčit – je to břemeno, velká porce – ale díky ní může život být taky radostný a pro děti bezpečný.

Tedy Bůh jako matka – jako někdo, kdo se stará, pečuje, kdo nás jedinečně přivádí na svět –dává nám darem život. Bůh jako někdo, kdo nám dává pít první mléko. Dává nám stavět první vztah a základní pocit bezpečí. Bůh, který nás učí prvním krokům, po­skytuje záchranu, oporu, aby pády ne­byly tak tvrdé. Učí nás prvním slův­kům, povzbuzuje k samostatnosti. Bůh, který sedí u postele, když máme horečku a drží nás za ruku. Bůh, který slyší naše brečení nebo každé zakašlání a na ubrečené volání přijde a nechá se obejmout. Jako někdo, kdo po sto padesáté snese náš nesouhlas a nakonec si poradí i se všemi našimi záchvaty vzteku.

Bůh jako někdo, kdo za nás jde orodo­vat, když jsme něco prošvihli, třeba i za nás platí. Mohli bychom na tomto místě velikonočně říci: Bůh jako matka, která za své milované děti zaplatila všechno, co měla – protože se její děti točili v kruhu dluhů. Taky Bůh jako stárnoucí matka, která se za nás modlí, i když jsme už dávno vyletěli z hnízda – leccos co děláme ji štve a z lecčeho má taky radost a je na nás hrdá jako nikdo jiný.

Bible vypráví celou řadu příběhů o sta­tečných matkách. Mojžíšovou matkou počínaje, Ježíšovou konče. Ale aby­chom nebyli nadbytečně sentimen­tální, tak povězme, že Bible zná i matky, které zapomenou na své dítě. „I kdyby některá zapomněla na své pacholátko, já na tebe nezapomenu.“ Nebo matka Rebeka jako jeden celkem odstrašující příklad mateřské lásky, která tolik chce za svého syna Jákoba vše vyřešit, až rozbije celou rodinu.

V Izajášově knize je zvěst o Bohu jako matce těšící své děti adresována obyvatelům města Jeruzaléma, kteří mají seschlé kosti. Což je asi nějaký extrémní druh životní deprese – člověka bolí kosti, sesychají mu z toho, v čem žije. Všichni ti, kdo ještě ví, že jim Hospodin daroval život – ti se teď cítí ubiti, třesou se před tím, co přijde. Třesou se i před každým Hospodinovým slovem. A právě tito lidé jsou ujišťováni: Radujte se nad dcerou jeruzalémskou, kdo jste dosud truchlívali. Budete pít z jejích prsou a mléka u ní nebude nedostatek. Budete nošeni v náručí, budete poskakovat jak na kolenou matky. Dočkáte se potěšení. Vaše kosti se opět rozpučí jako když z jara začne růst nová tráva na prožloutlé horské louce.

Možná se ptáte: Co to má, faráři, společného s rokem 2016, který je před námi? Jak to bude souviset s letošním rokem? To samozřejmě nikdo z nás přesně neví. Snad je tento mezinárodní Jednotou bratrskou vyloso­vaný verš „Jako když utěšuje matka, tak vás budu těšit“ ujištěním, že se nemáme čeho bát, protože jsme v těch nejlepších rukou své Matky, svého Boha. Nebo to může taky znamenat, že nás potká něco velmi smutného, z čeho budeme plakat…, a přece nezů­staneme ve svém pláči osamoceni – budeme utěšováni. Nebo nás čeká něco jako „rok matek?“ Rok mateřského milosr­denství, mateřské aktivity, mateřské vytrvalosti? Ať už to bude tak či onak, nebo nejspíš od všeho kousek, mů­žeme věřit, že v Boží blízkosti se setkáme s útěchou, nikoli s pohrdá­ním.