Text: J 14,8-14 Kazatel: František Plecháček
Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky! Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.
Milé sestry, milí bratři, zkusme vyjít z té zvláštní Filipovy prosby: „Pane, ukaž nám Otce, a to nám stačí!“ stojí tam doslova. Filip tady přitom žádá i za ostatní učedníky. „Ukaž nám Otce“ – to znamená Boha! Podobá se to prosbě, kterou vyslovil už Mojžíš: „Dovol mi spatřit tvou slávu!“ Co může tahle prosba znamenat, co všechno se za ní asi skrývá?
V příběhu z knihy Exodus Mojžíš zápasí a prosí o Boží blízkost. Modlí se za provinilý Izrael, který svého Boha právě před chvílí opustil – děje se to bezprostředně po aféře se zlatým teletem. Hospodin sice potvrdil, že Izrael dovede do zaslíbené země, ale Mojžíš se s tímhle příslibem nespokojí: „Ne, Pane Bože, to nestačí. Je nezbytně třeba, abys šel uprostřed nás, abys šel tou cestou s námi. My potřebujeme tvoji přítomnost. Bez tebe, náš Bože, nemůžeme dojít. Bez tebe nemůžeme existovat!“
Učedníci v Janově evangeliu se v téhle chvíli nacházejí v jistém ohledu v podobné situaci. Ježíš jim ohlašuje svůj odchod k nebeskému Otci. Již zanedlouho s nimi nebude, aspoň ne stejným způsobem jako dosud. Ježíš své učedníky povzbuzuje k víře, ujišťuje je, že právě on sám je tou správnou cestou k nebeskému Otci. Jenže Filip a jeho druhové tomu rozumí trochu po svém, zřejmě si říkají: „No to jsou krásná slova. Ale kde máme nějakou záruku, že je to všechno pravda? Víš co, Pane? Ukaž nám Otce; to nám bude úplně stačit!“
A zdá se, že Ježíše jejich žádost trochu zarmoutila. Možná podobně, jako když na ulici zahlédneme někoho, s kým se dobře známe; jde proti nám, my se těšíme na setkání, a pak ho pozdravíme – a on nás vůbec nezahlédne, protože se zrovna koukal do země a myslel na něco úplně jiného. A je pryč – a naším srdcem projede stín rozčarování a lítosti… Nebo když blízký člověk, o němž si myslíme, že ho opravdu dobře známe, najednou řekne nebo udělá něco, co jsme vůbec nečekali, něco, co nás zaskočí, zarmoutí, vystraší.
Přijde mi, jako by tady byl Ježíš trochu zaskočený, když odpovídá: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Copak jste toho se mnou prožili málo? Nebyli jste přitom, když jsem učil v chrámu, nebo když jsem nasytil veliký zástup lidí pěti chleby, když jsem uzdravoval chudáky, kteří neměli žádnou naději?“
Vybavila se mi přitom slova jednoho kamaráda, kterého jsem se před lety, v čase svého velkého misijního horlení, pokoušel obracet na víru v jedné bohdanečské hospůdce. Kamarád se tehdy zamyslel, a pak mi řekl: „Víš, abych uvěřil, to by Bůh musel přijít sem a dát si se mnou pivo!“ A mě dnes napadá, že přesně tohle Pán Bůh udělal. Přišel ve svém Synu Ježíši, aby si s námi mohl dát i večeři i tu skleničku. Jenže uslyšel ,ne od pohanů, ale od zbožných lidí, něco velice podobného: „Nezlob se, nám ale nestačí, že nám tady něco povídáš a přitom pomáháš nějakým chudákům. My chceme vidět pořádné znamení!“
Také za Filipovou prosbou se skrývá tahle touha po viditelném a nezpochybnitelném potvrzení, že je to všechno pravda. Touha po znamení, po něčem prokazatelném, o co by bylo možné pevně opřít víru. Jde tu o na první pohled rozpoznatelné ujištění Boží blízkostí. Něco podobného žádal i Mojžíš. Ježíš na tuhle žádost odpovídá: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ To znamená: Nepotřebujete už jiných, vyšších zjevení, zázračných znamení. V Ježíši Nazaretském stojíte Bohu tváří v tvář.
Ale jak dnes můžeme vidět Ježíše? Přímo asi ne; i když jsem kdysi četl svědectví kazatele, který prý měl taková přímá, bezprostřední zření Ježíše. Ale vzhledem k tomu, co mu ten Ježíš ve vizi sdělil, dovolím si mít určité pochybnosti… Sám Ježíš v evangeliu odkazuje na svá slova a skutky. Ty mají být jasným a dostatečným důkazem, že v Ježíšovi je přítomen a jedná Bůh Otec. Bůh zjevuje svoji slávu v životě Nazaretského. A k Ježíšovým slovům a činům naštěstí máme přístup. Prostřednictvím slov Bible, svědectví apoštolů se i dnes můžeme dovědět všechno, co potřebujeme znát o Bohu a o jeho lásce k nám.
Slovo. Ale Ježíš se tady odvolává také na zkušenost, kterou už s ním učedníci stihli učinit. „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš?“ Zkušenosti, prožitky k životu víry patří. Zkušenosti s Božím jednáním, které se stává viditelné právě víře. Dobré Boží dary, které jsem přijal, chvíle, o kterých mohu říci, že mi můj Bůh pomohl, že se mě zastal a otevřel mi úplně nový výhled, když jsem se beznadějně motal v kruhu a nenacházel cestu ven. Tyhle zkušenosti s Bohem a jeho milosrdenstvím také patří do společenství církve. Je dobré si je vyprávět, sdílet je s ostatními.
Poznávat Boha Otce v Ježíšových slovech a skutcích. Někdy nám to jde dost ztuha, někdy nepoznáváme, nerozumíme. I horlivě zbožným lidem se někdy těžko přijímá, že právě takhle smýšlí a jedná Bůh: místo dlouhého vyptávání, výčitek a kárání bezpodmínečné, laskavé přijetí, místo souzení odpuštění. Nejenom prvním učedníkům, i nám se do toho pořád míchají naše svérázné představy o milosrdenství a spravedlnosti, o tom, co je a co není dobré. Ve víře neexistuje okamžik, kdy bychom se mohli přestat učit, kdy bychom byli oprávněni říci: „Tak, teď už znám Ježíše i Boha Otce, teď už vím všechno a netřeba mi víc!“
Ještě pár slov k těm „větším skutkům“, které budou činit Ježíšovi učedníci a učednice, a modlitbám, které budou jistojistě vyslyšeny. Jedná se snad o divy v Ježíšově stylu a ještě větší? O zázraky, které nikoho nenechají na pochybách? Myslí se tu na těžce nemocné, zázračně navrácené do života, na nemohoucí, kteří vstávají z invalidních vozíků?
Na to jsou mezi námi křesťany různé názory. V každém případě tu nerozhodují lidská přání, cílem je „aby byl Otec oslaven v Synu“! Všechno – i modlitby – má směřovat a sloužit především k oslavě Boha. Já se kloním k vykladačům, kteří za ty „větší skutky“ považují to, co se dělo po Ježíšově nanebevstoupení a seslání Ducha svatého – misii a vznik církve z Židů i pohanů. Jistě se jednalo především o skutky Boží, o dílo Ducha svatého, ale nikdy se to nedělo a neděje bez lidské služby.
Není tím největším divem skutečnost, že evangelium dorazilo až k nám do Pardubic? Že tu jsme spolu jako společenství Ježíšových učedníků a učednic, abychom chválili Boha a slyšeli jeho slovo? Není tím největším zázrakem, když někdo uvěří svědectví o vítězství Boží lásky a žije dál z Boží milosti a slitování?
Pane, děkujeme ti, že ve tvé přítomnosti můžeme rozpoznávat pošetilost některých svých přání a znovu se soustředit na to důležité. Prosíme, vysvobozuj nás z naší ustaranosti a veď k důvěře, lásce, vytrvalosti v dobrém. Amen.
