Text: Lk 14,15-24 Kazatel: Filip Ženatý
Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘ Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.‘„
Milé sestry, milí bratři.
Boží království, je cílem, který pro nás přichystal Bůh. Má být naší konečnou stanicí, na kterou se máme orientovat a do které máme směřovat. Když ráno vstávám a ptám se sám sebe: má to nějaký smysl? Má to nějaký cíl? Evangelium říká: ano, život má smysl, má směr. Není plavbou naslepo odnikud nikam. Jsme pozváni k tomu, abychom nechodili v bludném kruhu beze směru a bez cíle. Máme co vyhlížet a na co se těšit.
Jak bude to Boží království vypadat? O tom spíše nevíme, než víme. Je to trochu taková hádanka. Ježíš o něm mluvil jen v podobenstvích. Často z jeho úst slýcháme slova: Boží království je jako… Boží království je jako…
Například jako veliká hostina. Myslím, že se mezi námi najde jen málo těch, kdo nemají rádi hostiny, slavnostní večeře, oslavy, zahradní slavnosti a já nevím co ještě. Na takové hostině můžeme na chvíli jak se říká „vypnout“, vše hodit za hlavu, zasmát se, pobavit se s ostatními, něco dobrého sníst a vypít, prostě mít se dobře. Boží království je jako taková skvělá hostina. Je to místo, kde můžeme všechny své starosti hodit za hlavu a radovat se z Boží blízkosti.
V tom podobenství pozval ten člověk na hostinu mnoho lidí. Mnoho lidí. Do božího království platí pozvání pro mnohé, nikoliv jen úzký výběr lidí. Nepozval jen ty tři muže, kteří se nakonec omluvili. Na konci, když služebník přivede chudé, zmrzačené, slepé a chromé, dokonce ještě místo zbývá. Nemá to být soukromá akce pro pár vyvolených, nýbrž velkolepá hostina, o které se by se ještě dlouho mluvilo a vzpomínalo.
Na toto podobenství můžeme nahlížet různými pohledy. Jednak můžeme sami sebe vidět v roli těch prvních pozvaných. Anebo těch, kdo na hostinu přišli v druhém kole pozvání. Tak nejprve my sami jako ti, kdo byli pozvaní první.
Čteme: „Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘“ Tehdy se začali jeden jako druhý omlouvat. Ti, kdo byli na hostinu pozváni, o ní věděli dopředu. Pozvání nepřišlo zčistajasna – tak za pět minut začínáme. Možná na to zapomněli, možná jim hodnota té hostiny jaksi vyčpěla, už jim nepřišla atraktivní, a tak se na ni přestali těšit.
Když se podíváme na omluvy těch tří mužů, nejsou tak úplně banální, jak by se mohlo zdát. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. A ten třetí: Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.
Koupit pole, koupit volské spřežení je vážná věc. Je to otázka živobytí. Je to investice do budoucnosti. Ten třetí se omluvil z rodinných důvodů: Oženil jsem se. Toto také není výmluva, nýbrž záležitost, která má váhu a zásadním způsobem ovlivňuje život.
Bylo by však přinejmenším podivné, kdyby ten první koupil pole, aniž se na něj šel podívat, a druhý volské spřežení, aniž by si ho vyzkoušel. Novomanželé zase mohli na hostinu přijít oba dva, místa tam přece bylo dost. Jde tu tedy spíše o prioritu. O to, co je důležitější. V momentě, kdy se pozvaní mají jít veselit na hostinu, vybírají si to, co je momentálně blíže jejich srdci. Místo hostiny se ten první jde raději potěšit ze svého nového gruntu a druhý vyzkoušet, jak skvělé volské spřežení koupil. Co měl v úmyslu ten třetí, se můžeme jen domýšlet.
Ježíš nám v tomto podobenství připomíná, že prioritou nám má být hostina, Boží království. Je tu však nebezpečí, že se nám do popředí protlačí něco jiného – majetek, práce, rodina. To jsou důležité věci. Kde se však jimi nechává člověk úplně pohltit, takže v jeho srdci touha po božím království vyprchá, tam se tyto věci stávají překážkou na cestě k pravému životu.
Pán Ježíš nám zároveň klade otázku, zda si svého pozvání do božího království vážíme. Není nic horšího, než když nám život v církvi zevšední a stane se z něj pouhý zvyk, když se nám ztratí touha po stolu Páně, radost ze společenství bratří a sester. Zkrátka když se přestaneme těšit na boží království, hrozí nám, že i když v církvi setrváváme a žijeme, můžeme sejít z cesty a nedojít k cíli. Pán Ježíš nás varuje velice výrazně: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.
Podobenství hovoří jen o třech mužích, kteří se omluvili. Avšak my víme, že číslice tři v Bibli znamená vždy něco víc. Trojka značí plnost. Všichni, kdo byli na hostinu pozváni se nakonec omluvili. Vybrali si raději něco jiného. Nikdo tam nakonec nepřišel.
Už jste někdy organizovali akci, na kterou nikdo nebo skoro nikdo nepřišel? Napřeli jste někdy svoji energii do něčeho, co se nesetkalo s patřičným zájmem? Jak jste si připadali? Mně se to stalo a byl jsem hrozně naštvaný. Připadal jsem si úplně znemožněný a říkal jsem si: tak a konec! Příště ať si to organizuje někdo jiný, já tady nebudu nikomu pro smích.
Proto myslím nepřekvapí, že se v našem podobenství pán domu rozhněval, když mu to služebník řekl. Právem. Co však překvapí je, že to neznamená konec. Pán domu to nezabalí. Naopak řekne služebníkovi: „Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘ Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“
Pán zve na hostinu ty, se kterými se předtím nepočítalo. Zve chudé, zmrzačené, slepé a chromé. A když místo ještě zbývá, (ti původně pozvaní by se tam ještě vešli), jde služebník za město k tulákům a pastevcům, aby je přiměl, aby na hostinu přišli.
A zde se nabízí druhá možnost, jak toto podobenství poslouchat. Můžeme situovat sami sebe do pozice těch pozvaných v druhém kole. To je příjemné. Ti se na hostinu dostali. A o to přece jde, ne? Kdo by si však myslel, že tím pádem máme navrch nad těmi, co pozvání odmítli, tak rozhodně nemáme. Je sice příjemné si lebedit v této roli, která slibuje jídlo, pití i spásu. Má to však několik háčků.
Jednak si musíme přiznat, že původně jsme na hostinu pozváni nebyli. Že jsme lidé, kteří by na takové akci za normálních okolností neměli co dělat. Jednak si přiznat, že ta hostina s námi nebude úplně reprezentativní. Že jsme jako jednotlivci i jako církev našemu hostiteli spíše pro ostudu. Taková hostina obsazená na poslední chvíli námi a různými bezdomovci bude spíše pro legraci ve všech společenských rubrikách.
Na začátku podobenství Pán vystojí hostinu a na konci ta hostina tak jako tak proběhne. Ať už se spatřujeme v pozici těch prvních pozvaných, kteří mohou pozvání promarnit, nebo těch druhých, kteří se tam ocitnou ani neví jak, můžeme si být jisti, že hostina se bude konat. Jsme na ni pozváni a můžeme se na ni těšit.
A ještě jedna věc. Když se na něco těšíme, už v tom nějakým způsobem žijeme, už je to jakoby s námi. Když se malé dítě těší na prázdniny u babičky, už třeba měsíc dopředu vymýšlí, co bude dělat a kam půjdou na výlet. Jako by ty skvělé zážitky už byly s ním. Když se tedy budeme těšit na boží království, možná, že už něco z něj bude tady s námi. Už nyní můžeme tu a tam zakoušet první ochutnávky chleba božího království. Jednou přijde boží království v plnosti.
Modlitba:
Pane, ty pro nás chystáš velikou hostinu. Dej, ať tvé pozvání nepromarníme a ať jej také nikomu neupíráme. Přijď království tvé. Amen
