Text: L 8,26-39 | Kazatel: Daniel Ženatý
Je to příběh o tom, jakou moc má člověk, jakou moc má ďábel, a jakou moc má Boží syn – Kristus.
Lidská moc je silná, ďáblova silnější, Kristova nejsilnější
Ježíš připlouvá na lodi do pohanské země. Nic nápadného. Muž, a s ním jeho přátelé. Nevítá je dechovka, ani žádné červené koberce a stisky rukou a fotoreportéři. A přesto právě dorazil král králů. Spasitel. Syn Boží.
Králi králů, který nemá kde by hlavu sklonil, vychází vstříc muž. To je sympatická informace o tom muži. Že vychází vstříc. Nečeká až někdo řekne, měl bys. Neschovává se, až ostatní učiní zkušenost, aby sám věděl, co a jak. Jde vstříc. Jak častý je to problém, jak nás to svírá a někdy činí nejistými – mám vyjít, nemám, oslovit jako první, nebo počkat co ostatní, už se to hodí?
Ten muž byl zvláštní. Šel z něho strach. Možná by ho někdo dnes označil, že je nepřizpůsobivý. Nebo že to je asociál. Skutečně, on nebyl schopen žít ve společnosti. Běhal po krajině nahatý, odpočinutí vyhledával mezi mrtvolami, spal totiž v hrobech. V těch skalních soutěskách a jeskyních, kde byli pohřbíváni mrtví. Měl velkou sílu, lidé se ho jistě báli. Kolikrát říkali rodiče dětem, tam nesmíš!
Setkají se. Asociál je aktivní, padá před Ježíšem a zlobně křičí svou otázku – co je ti do mně. A pak, trochu tajemně, přesně tituluje – Ježíši Synu Boha nejvyššího. Jak to? Jak to, že on ví, kdo je Ježíš? Ten muž je přece mimo dění v Galileji, vždyť ještě ani Petrovi to nedošlo, ještě nestihl vyznat, ty jsi Kristus. To až později. Jak to, že to ten divný člověk ví?
První náznak, že při něm působí jiná síla nebo moc, než lidská? Nějaká zlá moc, která také působí to, jak se chová a je neschopen vycházet s ostatními?
Nemocný muž pokračuje – žádám tě, abys mne netrápil. Zvláštní prosba. Netrap mě! Měl by být přece být rád, že mu někdo chce pomoci!
Ale kdo procházel dlouhodobě těžkým utrpením, ten to možná zná. Už chybí síly na nějakou změnu. Není už chuť a síla pouštět se zase do nejisté, trýznivé naděje, která beztak nevyjde.
Je to kruté znovu a znovu se pokoušet rozžehnout jiskřičku naděje. Už už se zdá že to vyjde a pak zase návrat zpět. Nic z toho beztak není. Už dost. Už žádné bolavé pokusy. Jen mě to rozhodí, k ničemu to není. Nechci změnu, už bylo dost pokusů a nadějí, a o to pak bolestnějších pádů zpět do reality.
Toho muže zachvacoval nečistý, zlý duch. Démon nad ním panoval. Lidé se snažili nějak zasáhnout. Něco dělat. Lidská moc udělala, co mohla. Poutali nemocného řetězy, nasazovali mu okovy a ještě ho hlídali, ale marně. Ďábel byl silnější než lidi. Nemocný vždy řetězy přerval, z pout se dostal a byl démonem hnán do pustých míst.
Tři moci se setkají se na jednom místě.
Jednak lidská moc. Dělá, co může. Řetězy, okovy, ostraha.
Démonská moc. Lidským snahám se vysměje. Má nad nimi navrch. Okovy rozláme, řetězy roztrhá a lidem uteče.
A pak Kristus. Pán a král. To co se stane o velikonocích se v předjímce stane nyní. Zvítězí nad zlým. A nemocného člověka uzdraví a osvobodí od zlého.
Souboj mezi Kristem a zlou mocí. Démonem. Je to souboj otevřený. Ježíšovo jméno bylo řečeno, nechť zazní jméno protivníka. Ať ví Ježíš, proti komu má tu čest. Ať je pak ještě jasnější, že Ježíšovo jméno je nad každé jméno. Nemocný nese jméno ďáblovo. Jmenuje se Legie, nebo Množství, protože se do něho vešlo mnoho zlých duchů.
Pak se odehrává boj bez lidské účasti. Ty dvě síly, která jsou nad člověkem, si to rozdají mezi sebou. Ježíš se stává vítězem bez boje. Ten zlý není hloupý, ví, že nemá šanci, a tak to množství zlých duchů v nemocném prosí, jen ať je Ježíš neposílá do pekelné propasti. Už, předem ví, že to mají marné.
Démoni sami nacházejí řešení, nech nás vejít do stáda vepřů, Ježíš jim to dovolil a tak do vepřů vešli a stádo se hnalo po příkrém srázu do jezera a utopilo se.
Rozumíme tomu? Nerozumíme? Rozdaly si to dvě moci, které jsou nad naše chápání, tak je pravděpodobné, že tomu budeme rozumět jen částečně.
Zlý je pryč, jedna síla zmizí. Zůstává člověk, už uzdravený, svobodný a Ježíš. Člověk a Bůh. A pastevci, kteří to vidí, správně běží upozornit do města, co se děje. Něco se stalo, Bůh vstoupil, zasáhl. Je třeba vykládat o změně, která nastala. Přišel Bůh a něco je jinak, nepřítel, na nějž nikdo neměl, už nemá poslední moc, je možno žít.
Lidé z města přišli, viděli muže kterého se předtím báli, jak sedí u noh Ježíšových a chová se rozumně. Zděsili se. Místo aby se radovali, tak se zděsili. Setkání s jinou než lidskou mocí vyvolá úzkost. Možná si říkali, ten Démon byl zlý, a tak ten kdo jej porazil musí být ještě horší. Ó, co nás jen čeká za horory.
Asi proto všichni obyvatelé prosí Ježíše – běž pryč. Odejdi od nás. Je to tak jiné, tak mocné, až mají děs. Běž pryč. Chceme svůj klid, děsí nás setkání s tím co přesahuje naše chápání.
Ježíš vstoupil na loď, aby odplul. Ale ještě tam je uzdravený asociál. A opět, jako na začátku, se nebojí jednat. Na počátku vyšel vstříc zvláštnímu Bohu. Nyní je zdráv, je svoboden, netřeba řetězů, okovů a ostrahy. A protože poznal, že to je dobrá moc, chce být s Ježíšem. On, na rozdíl od lidí města, kteří nepoznali jak dobrý je Kristus, on chce být u toho.
A tak prosí, ať ho sebou vezmou s sebou na loď.
Byl by to krásný konec. Myslím, že bychom mu to přáli a že je nám líto, že ho Ježíš nevzal. 12 nebo 13 učedníků, to už by se ztratilo…
Možná máme slyšet, že ten kdo poznal Krista, není odnášen pryč z těžkého prostředí někam, kde je lépe. Je ponechán v prostředí, v němž žil a žije. Zatím. Až jednou, tváří v tvář Bohu a v plnosti časů to bude jinak. Teď, v čase než Ježíš podruhé přijde, je uzdravený poslán zpět. Mezi ty kdo Krista nepoznali. Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh. Docela přehledný úkol. Vypravovat o věcech, které mně Bůh učinil. To zvládne každý z nás. Nenechat si pro sebe, co pro mne učinil Bůh. Žádný signál k tomu nedostaneme, nemusíme čekat co ostatní, smíme začít hned. Amen
Pane, ty nás osvobozuješ od všeho. Dej ať si nezačínáme s žádným zlem, které by nad námi mohlo panovat zlého. A dej ať i dnes mnozí poznají pokoj a svobodu, protože se setkali s tebou. Amen
