Text: Ef 4,1-6 Kazatel: František Plecháček
Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.
Milé sestry, milí bratři, potřetí dnes otevíráme list Efezským. V předešlých kázáních jsme mohli slyšet o velikém díle sjednocení, které Pán Bůh započal v Ježíši Kristu. Apoštol se na tomhle Božím díle směl podílet zvěstováním evangelia, odhalováním odvěkých Božích záměrů. Byl poslán, aby odhaloval celým národům, co pro nás všechny učinil Bůh ve svém Synu. Dnes jsme se do třetice ocitli v části, které se učeně říká „parenetická“, tedy napomínací a povzbuzovací. Apoštol tady začíná vysvětlovat, co pro nás vyplývá ze skutečnosti, že jsme byli povoláni k víře.
„Prosím vás, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem.“ Co je nutné říci nejdříve: apoštol mluví k pokřtěným, k těm, kteří již přijali Boží odpuštění a žijí z Boží milosti v Kristu. Žádný z příkazů, které tady apoštol udílí, není nějakou podmínkou spasení, přikázaným dobrým skutkem, jímž by si věřící teprve zajišťoval místečko v Božím království. Jako Boží děti smíme žít jinak, ne musíme. Nový život je především Boží dar, až potom také závazek.
Víra by na našem životě měla být vidět. Ovšem napomínání pokračuje stejně trochu nečekaně. Skromností, tichostí a trpělivostí. A to veškerou skromností, tichostí a trpělivostí! Docela silná káva! Cožpak si křesťan opravdu musí dát všechno líbit? Cožpak má správný křesťan pořád jen tiše sedět někde v koutečku a čekat, až ho někdo zavolá? Takhle to není.
Za prvé: pokora, skromnost a tichost vůbec nevylučují možnost aktivity. I tiší a pokorní křesťané mohou vyvíjet spoustu nejrůznějších činností – k chvále Boží a pro dobro ostatních lidí.
Za druhé: právě ta pokora, tichost a skromnost budou mít jistě vliv na to, do čeho se pustíme a co necháme být, a také jakým způsobem budeme své plány uskutečňovat.
A za třetí: svědectví o svém Bohu nevydáváme teprve skutky, třeba různou charitativní a diakonickou činností, ale již svou pokorou a tichostí – pokud se tedy u nás tyhle křesťanské ctnosti (pro jednou se nebojme toho slova) opravdu nalézají. Nějaké svědectví vydáváme už tím, jací jsme, jakým způsobem přistupujeme k druhým lidem. A v prvé řadě tu jde o vztahy ve sboru, v církvi.
K tomu pochopitelně patří: „Snášejte se navzájem v lásce.“ Ten výraz znamená také „vydržte, uneste toho druhého; pokuste se přijmout i to, co vám na něm vadí, co vám nějak nevyhovuje“! Naléhavá výzva k vzájemnému přijetí, respektu, úctě a toleranci. Vždyť kde jinde najdeme takovou rozmanitost? Církev je místem, kde se setkávají muži i ženy, starší i mladší, lidé nejrůznějších povolání, zájmů a obdarování.
Například: je třeba respektovat, že jsou tu ti, jimž se zhoršil sluch a potřebují při bohoslužbách určité podmínky, aby mohli dobře slyšet. Ale právě tak je třeba přijmout fakt, že opravdu jen málokteré malé dítě vydrží být celou hodinu úplně potichu a v klidu. Já osobně se snažím brát nějaké to dětské zavýsknutí či zarámusení ne jako vyrušení, ale spíše jako potvrzení, že jsme tu opravdu všichni, kteří tu máme být. A raduji se z toho, že tu s námi jsou i rodiče s malými dětmi.
Umění přijímat ty druhé nebylo to samozřejmostí ani v první církvi, jinak by to apoštol tak usilovně nepřipomínal. Schopnost odpouštět, zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje, právě vzájemná láska má být jedním z hlavních poznávacích znamení církve. Bez vzájemné lásky – stejně jako bez Božího slova nebo svátostí – by církev nebyla církví. Jednota v Kristově lásce přitom neznamená, že bychom spolu museli vždycky ve všem souhlasit. Jde o to unést toho druhého, právě i když se na něčem neshodneme. Dál myslet i na jeho dobro.
Poselství dalších veršů, spolu s tím, co už jsme slyšeli, zní skoro jako malá „charta ekumenického hnutí.“ A rozhodně je lze brát jako velké povzbuzení k ekumenickým snahám. Ovšem všechno začíná jednotou konkrétního společenství, konkrétního sboru v Duchu Ježíše Krista.
Je jen jedno tělo církve, i když v současnosti rozdělené na mnoho částí. Jenom jeden Duch, který volá k jedné naději v Kristu. Jediný Pán, který za nás zemřel a pro nás vstal z mrtvých.
Jedna víra? Je tomu opravdu tak? Proč potom existuje tolik různých církví? Tady je nutné odlišit: na jedné straně víra, ke které nás povolává Bůh, víra jako Boží dar. Ta je jenom jedna. Ovšem na druhé straně je víra zároveň také lidskou odpovědí na Boží milost. A z této lidské stránky pochopitelně vyplývá veliká rozmanitost, nejrůznější pojetí a prožívání – i různé způsoby realizace víry v denním životě. Tak někdo věnuje celé hodiny modlitbám v ústraní, jiný zamíří jako dobrovolník do domova pro seniory, další vstoupí do politiky, aby mohl věci měnit k lepšímu třeba i pomocí zákonů – no a někdo jiný třeba sepisuje petice proti registrovanému partnerství.
Jeden křest? Teoreticky všechny církve vyznávají jeden křest, v praxi je to maličko složitější. Mnozí o tom jistě něco víte; spor o tzv. „překřtívání“ před lety hýbal i naší církví. To tady teď nechci rozebírat. Podstatné je, že křest je opravdu jenom jeden a svátosti – křest i večeře Páně – mají být znamením jednoty a upevňovat společenství s Kristem a bratry a sestrami ve společné víře. Pokud se na nich církev dělí, je to pochopitelně špatně.
Všechno stojí na vyznání jediného Boha, na víře v jediného a jedinečného Boha Vysvoboditele. Jedinost a jedinečnost Hospodinovu si musel neustále připomínat již starý Izrael – aby odolal pokušení uctívat bohy a bůžky okolních národů.
„Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi a skrze všechny a ve všech,“ stojí tam doslova. Zní to našim evangelickým uším asi trochu nezvykle. Ale právě láska, slitování a věrnost tohoto jediného Boha jsou zárukou budoucího sjednocení a obnovy celého stvoření.
Pokud je Bůh „skrze všechny a ve všech“, pak to taky znamená, že je jistě přítomen a působí i v Českobratrské církvi evangelické. Tohle zdůrazňuji s ohledem na různá tvrzení a obavy, že se Duch svatý možná již dávno odstěhoval někam jinam, že Pán Bůh teď mocně působí v jiných společenstvích, ale naše církev má prý to nejlepší už dávno za sebou… Existují docela dobře viditelná znamení, že i v naší církvi, i v našem sboru je Bůh přítomen a jedná.
Odkud by se brala vzájemná láska, pomoc, služba potřebným? Mám radost, že evangelium zní nejenom v těchto shromážděních, ale také v domovech pro seniory a ve věznici, že můžeme potěšovat pacienty v nemocnici. Jsem vděčný, že se mezi námi objevují nové tváře, a jsem zrovna tak vděčný za tváře, které už znám a poznávám, za každého z vás. Kde bychom asi v tuhle chvíli byli, kdyby v nás Kristus nějak nepůsobil svým svatým Duchem, kdyby si nás On sám neshromažďoval?
Zároveň apoštolská slova naznačují, že Bůh může různě působit i v lidech, kteří k církvi nepatří. Tahle možnost ostatně vyplývá ze skutečnosti, že je jediným Pánem nade všemi. Tím není nijak umenšeno nebo zlehčeno poslání církve v našem světě. Můžeme ta slova přijmout jako povzbuzení. Náš Bůh má různé možnosti a dovede uskutečnit svůj plán i tam, kde my selžeme. On dokáže dokončit i to, na co nám nezbudou síly. Právě s touhle nadějí víry, že totiž všechno neleží a nezáleží jenom na nás, smíme vstupovat do svých denních prací a zápasů.
Pane, děkujeme za dar jednoty v tobě, jednoty, kterou nemusíme teprve vytvářet. Ale je třeba brát ji na vědomí. Prosíme, pomáhej nám dál nalézat cestu k bratřím a sestrám všude tam, kde se zdá něčím zatarasená. Ať můžeme společně nejenom svědčit o tvém pokoji, ale ve víře také pokoj působit. Amen.
