Text: Ex 20,3-6 | Kazatel: Daniel Ženatý
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Dnes se nevyhneme úvodu:
Týká se dělení textu desatera na jednotlivá přikázání. Pán Bůh Mojžíšovi ta přikázání neřadil do jednotlivých balíčků – tak tady máš Mojžíši prvé, a kampak jsi dal to třetí, však už jsem ti je jednou dával..? Rozdělení na jednotlivá přikázání udělal život církve. A tak se stalo, že různé tradice ten text rozdělily různě.
Je to problém? Není? Myslím, že podstatné je to slovo, že Bůh přímo mluví ke svému lidu.
Ale samozřejmě v dialogu mezi církvemi ti problém je. Luterán mluví o druhém, a má v myslí jiný text, než člověk reformovaný.
Vezměte si prosím Bible, kdo máte brýle, a podívejme se na ten text:
Vezmeme to po přikázáních. Nejprve první přikázání v různých tradicích:
Židovská tradice – verš 2 Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země z domu otroctví. Tato slova jsou v židovské tradici přikázání první.
Kalvínská a pravoslavná – verš 2+3 Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Tato slova jsou v kalvínské a pravoslavné tradici přikázání první.
Katolická a luterská – verš 3 Nebudeš mít jiného boha mimo mne + verše 4-6, jsou prvním přikázáním v katolické a luterské tradici.
S tím, že ten verš 2 Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země z domu otroctví, chápou luteráni a katolíci jako ten refrén, úvod k celému Desateru.
Tím, že luteráni a katolíci spojili druhou část našeho prvního s třetím, jsou v číslování o jedno pozadu. Takže třeba naše šesté – nezabiješ – je pro ně páté.
Desáté, podle našeho, pak rozdělují na dvě a tak se to srovná na deseti.
Má toto různé rozdělení desatera nějaké důsledky? Ano. Vyplývá z toho různá interpretace toho – z našeho pohledu druhého – přikázání. My mu rozumíme jako zákazu zpodobňovat si Hospodina. Nebudeš se klanět žádnému předmětu, který pána Boha zobrazuje. Katolická a luterská tradice, zjednodušeně pověděno, tomu rozumí jako zákazu zpodobňovat si pohanské bohy. Nebudeš sem klanět těm modlám, nebudeš se klanět tomu předmětu, který znázorňuje pohanské bohy.
Jak je to správně? Vztahuje na Hospodina nebo na modly? Na to přece jen může starozákonní věda odpovědět. Odborník to z gramatiky hebrejského textu pozná. A tak i současná věda dospívá k závěru, že tímto přikázáním se člověku zakazuje jakékoli zobrazování Hospodina.
Pojďme k textu druhého přikázání. Ta slova jsou slova smlouvy. To není jen tak zakřičený příkaz. Je to součást smlouvy, Bůh ji s námi uzavřel, je pro nás výhodná. A z jeho strany je ve smlouvě podmínka, nebudeš si mne zobrazovat.
To je podstatné. Člověče nedohaduj se, zda ano nebo ne. Raduj se z toho, že s tebou Bůh uzvařel smlouvu, že bude Bohem tvým a že tě neopustí. A vezmi vážně, že tě Bůh v té smlouvě žádá, abys ho nezobrazoval.
Slova byla původně řečena Izraelcům. Ti žili uprostřed pohanských národů. Podstatou pohanství bylo, že si lidé tvořili, odlévali, vyráběli božstva. Nebylo by moudré, abychom se těm snahám snadno a rychle smáli. Nebo abychom je pouze ponížili na rovinu něčeho primitivního. Že to byli takoví nevzdělaní, hloupí lidé. To v žádném případě. Byli mezi nimi lidé velmi vzdělaní, věděli, že socha kterou mají před sebou není sama o sobě bohem. Ale byli přesvědčeni, že mezi výtvorem a vzdálenou tajemnou boží hlubinou – je nějaké spojení. Ten velký silný býk je sice proti bohům malý a nicotný, ale představuje sílu, která, když je 100krát větší, je síla božská.
Podobně vytvářeli božstva škaredá, hrozná – tak nějak v mnohonásobně větší podobě je děsná a hrozná boží hněvající se moc.
A podobně sochy a těla krásná a dokonalá – mnohem krásnější a dokonalejší je krása božská.
Druhé přikázání připomíná – ať je to sebekrásnější, sebeušlechtilejší, je to všechno jen lidské, ne Boží. Ať to má naše uznání – jak krásně je to namalováno, ale ať v tom nevidíme žádné spojení s Bohem. Nevede odtud žádná cesta k Bohu. Není to zkratka k Bohu. Bůh, jediný a pravý, není žádným zveličením nebo prodloužením a oslavením toho, co my lidé jsme, co dovedeme a co si představujeme.
My dnes „vidíme“ Krista Ukřižovaného a Vzkříšeného. To, dokud on podruhé nepřijde, stačí!
Pak otázka, ale lze Boha tedy vůbec nějak přiblížit? Lze ho nějak popsat? Ztvárnit?
Odpověď – Přiměřeným výrazem svědectví o Bohu není nic viditelného. Přiměřeným výrazem svědectví o Bohu je něco slyšitelného. Přiměřeným výrazem svědectví o Bohu je něco slyšitelného. Správné zobrazení pána Boha se děje vyprávěním jeho činů. Mohlo by se to zdát málo, ale je to mocné. Zobrazovat Boha vyprávěním jeho činů. Proto je důležité vyprávět příběhy Bible, číst je, připomínat si je. Vyprávěním příběhů o Božích činech uděláme víc, než vysvětlováním, jak to s Bohem je a jak není. Vyprávět!
Ale pak je tam ještě ta druhá část. Já jsem tvůj Bůh, Bůh silný, horlivý. Co rozumět pod tím horlivý? Nový překlad má – Bůh žárlivě milující. Ano, není míněn strašlivý stařec, který horlivě bije vše co se pohne. Je míněn Bůh, který vřele miluje. Chce dobro pro člověka. Není mu jedno jak žijeme. Není mu jedno, jak běží ten život, který stvořil. Bůh vášnivý, žádná chladná žula, nějak bylo nějak bude po nás potopa.
Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří nenávidí mne.
Rozhodnutí otců, nemilovat, ignorovat Boha, pocítí i děti, i jejich děti, i jejich děti. Jed, který se vloudí do života, je tak silný, že tohle způsobí. Generace potomků nesou plody rozhodnutí jejich otců a dědů. Naše generace má názorný příklad. Komunismus. Zničené lidské osudy, do země zadupaná nadání, strach a pokřivení, snaha nějak přežít.
Poznáváme to v otázkách ekologie. Neúcta k přírodě, chemie a DDT na každém centimetru, vyjeté oleje a různé barvy a ředidla zahrabaná kdesi za vsí, chemičky vypouštějící odpad do řek, a po třech čtyřech generacích nemoci s nimiž si nikdo neví rady.
A k tomu protiklad. Činí milosrdenství nad 1000 těmi, kdo ho milují. My, kdo jsme se učili kralický text, tam smíme pro lepší porozumění vložit slovo pokolení. Číslovka se vztahuj k pokolení, generaci. Bůh stíhá vinu do třetího i čtvrtého pokolení, a činí milosrdenství nad 1000 pokoleními těch, kdo ho milují a jeho přikázání zachovávají. Není to jedna ku jedná. Je to 4:1000 ve prospěch Božího milosrdenství.
Co na závěr: Komenský řek, co si myslíme, o Bohu ještě není Bůh. Dejme si pozor, abychom své představy o Bohu neprohlásili za jediné a správné. Raději o Bohu vyprávějme. Je to účinné.
Bože, probouzej v nás radost z toho, že jsi našim Bohem. Den nám kázeň, abychom tě nezobrazovali. Pak by bylo kousíček k tomu, abychom obdivovali své představy o tobě, a ne tebe.
