Text: Mk 6,45-51 Kazatel: František Plecháček
Hned nato přiměl Ježíš své učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napředna druhý břeh k Betsaidě, než on propustí zástup. Rozloučil se s nimi a šel na horu, aby se modlil. A když nastal večer, byla loď daleko na moři a on jediný na zemi. Spatřil je zmožené veslováním, neboť vítr vál proti nim; tu k nim před svítáním kráčel po moři a chtěl jít dál kolem nich. Když ho uviděli kráčet po moři, vykřikli v domnění, že je to přízrak; všichni ho totiž viděli a vyděsili se. On však na ně hned promluvil: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Vstoupil k nim na loď a vítr se utišil. I byli celí ohromení úžasem.
Milé sestry, milí bratři, čelit silnému větru, ať už v loďce na moři nebo třeba při jízdě na kole, stojí hodně námahy. Jak moc dokáže být nebezpečná vzedmutá voda, to pocítili mnozí z našich spoluobčanů právě v těchto dnech doslova na vlastní kůži. Při pohledu na učedníky zmořené veslováním na loďce uprostřed moře se nám můžou vybavit různé situace z našich vlastních životů, chvíle, kdy se v službě Ježíši Kristu i přes velikou námahu nemůžeme pohnout z místa, kdy narážíme na silný, někdy třeba až nepochopitelný odpor, který nám bere sílu i odvahu.
Ovšem ani tehdy, když se proti nám zvedají vlny starostí a problémů a hrozí se přes nás převalit, nemizíme Pánu Bohu z očí. To, že se dostáváme také do bolestných a složitých situací neznamená, že na ně zůstáváme sami.
Vyčerpaní učedníci na loďce uprostřed moře. Přitom ještě před pár hodinami vypadalo všechno úplně jinak. Učedníci se účastnili veliké hostiny. Pět tisíc lidí se nasytilo z nepatrných zásob, které byly svěřeny do Ježíšových rukou. Všichni společně přijali novou sílu a povzbuzení. Zakusili div Boží milosti ve společenství radosti.
Není proto divu, že Ježíš musel nakonec učedníky přinutit, aby vstoupili na loď a vypluli k druhému břehu. Zřejmě se jim vůbec nechtělo opustit místo, kde jim bylo tak dobře. To přece známe, chvíle radosti a štěstí se snažíme prodloužit a podržet co nejdéle. Jen neradi opouštíme místa, kde je se cítíme dobře, a lidi, které máme rádi. Ale v životě to tak chodí – i po těch nejhezčích zážitcích je zase třeba vydat se na cestu – někdy i tak trochu do neznáma a třeba i do rizika.
Ježíš zůstal na břehu sám, aby se modlil. Náš příběh tímhle neokázalým způsobem svědčí o Ježíšově opravdovém lidství. Kdykoli bychom si mohli začít Ježíše představovat jako nějakého božského supermana, evangelista nám připomene, že Ježíš potřeboval také chvíli na modlitbu, na společenství se svým nebeským Otcem, a také na odpočinek – tak jako to potřebuje každý z nás.
Učedníci zatím dřou, jak jen to jde. Ale po dlouhých hodinách námahy zůstávají trčet uprostřed moře, zmožení, doslova zmučení veslováním. Nejsou přímo ohroženi na životě. Prostě jen nemůžou dál. Ten vichr, kterému čelí, není obyčejný protivítr, je jim doslova „velice nepřátelský“. A čas před úsvitem, o němž je tu řeč, je hodinou nejvyššího ohrožení a nebezpečí. Je to hodina, kdy ochabuje pozornost strážců a nepřítel se hotoví k útoku. Čas, kdy docházejí síly a ochabuje naděje. Právě v téhle situaci spatří Ježíš své učedníky.
Milé sestry, milí bratři, i nás Ježíš spatřuje při naší námaze a starostech, v našich zkouškách a zápasech. Ví o nás a myslí na nás, i tehdy, když cítíme, že je toho na nás prostě moc, a máme pocit, že nás různé problémy úplně zavalí. Ví o nás a vydává se k nám.
Ježíšova chůze po moři nadělala mnoha teologům a jiným odborníkům celé moře starostí a probudila celé moře otázek: Jak je to možné? Jak to ten Ježíš vlastně udělal? Dovolím si všechny tyhle otázky ponechat stranou. Daleko důležitější je podle mě skutečnost, že v tomhle verši evangelista Marek odkazuje na spoustu míst ze Starého zákona. Slova jednoho z nich, žalmu 77, zazněla v úvodu dnešních bohoslužeb v překladu kralických: „Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlepějí tvých nebylo znáti.“ A podobně čteme o Hospodinu v knize Jób: „Sám nebesa roztahuje, kráčí po hřebenech mořských vln.“
I ta hodina před svítáním, o níž už jsme mluvili, není pouze chvílí největšího ohrožení, ale také časem, v němž zasahuje Hospodin. Podle Druhé knihy Mojžíšovy právě za „jitřního bdění“ Hospodin vyvolal zmatek v táboře egyptského vojska, které pronásledovalo Izrael. Tedy nejenom hodina nebezpečí, ale zároveň i vysvobození.
Asi ještě zvláštnější než Ježíšova chůze po moři je skutečnost, že chtěl učedníky minout, projít kolem nich. Ovšem i tohle je odkaz na Druhou knihu Mojžíšovu, na slovo, které jsme slyšeli v prvním čtení. Tam před Mojžíšem přechází dobrota a sláva Hospodinova. Všechno jsou to překrásná a slavná svědectví o Hospodinu, o jeho moci, lásce a dobrotě. A evangelista Marek všechna tato slova vztahuje na Ježíše! Naznačuje nám, kdo to tady vlastně k zmoženým učedníkům přichází.
Bůh, jehož tvář nemohl spatřit nikdo z lidí – ani taková výjimečná postava, jako byl Mojžíš – přece jen svou tvář ukázal. Stal se člověkem, abychom ho mohli poznat z největší možné blízkosti. V Ježíši Kristu se k nám přibližuje ten Bůh, který milostivě pohlédl na Izraelce sténající v krutém otroctví. Bůh, který až dodnes vytrvale bojuje proti všemu, co by nás chtělo zdeptat a semlít a ukrást nám naši svobodu. Bůh, který je připraven vysvobodit.
Na první pohled je to docela humorný výjev, vypadá trochu jako lekací scéna, jaké se objevují v hollywoodských filmech: Ježíš přichází k učedníkům, a oni se vyděsí a vykřiknou strachy, protože svého Pána vůbec nepoznají. Myslí si, že vidí přízrak, kraličtí přeložili „obludu“. Nemají sílu se modlit, jen vykřiknou strachy! Ale když si uvědomíme, jak na tom v situacích, kdy se cítíme na dně, býváme my, možná nám to zase tak legrační nepřipadne.
I nám se přece může stát, že v okamžicích, kdy je nám všelijak, jen ne dobře, nepoznáme toho, který se k nám blíží s pomocí. I nám se přece může stát, že pro vyčerpání, nervozitu a strach nerozpoznáme, že se k nám přibližuje náš Bůh. Dokud k nám on sám nepromluví a nepostaví nás zase na nohy. „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Ježíš se svým unaveným a vyděšeným učedníkům neposmívá ani je nekárá. Opravdu je svým slovem znovu staví na nohy, dodává odvahu, povzbuzuje.
Tohle se děje, když nám opravdu zazní Ježíšovo slovo. Pak se i nám vrací naděje a důvěra i odvaha jít dál. Když Ježíš vstoupí na loďku církve, i ty nejprudší větry ztichnou. Tohle není zaslíbení, že se nám vždycky bude dařit jen výborně a všechno vždycky vyřešíme na jedničku. Netvrdí se tu, že nás nečekají žádné bouřky, nanejvýš jen vlahý letní vánek. Ale máme vědět, že Ježíš o nás ví a je na cestě k nám i v situacích, kdy se nám nedaří vůbec nic a jsme u konce s dechem. On má moc i nad vichry a rozbouřenými vlnami nejrůznějších bolestí a trampot, které nás sužují. A když promluví, vítr se ztiší. A my užasneme. Dojde nám, že je s námi ten, s nímž jsme už přestávali počítat, na kterého jsme vlastně zapomněli. A každé takové setkání s Boží milostí probouzí údiv a je důvodem k chválám a díkům.
Pane, děkujeme ti, že v našich životech prokazuješ moc své lásky a přinášíš nám úlevu a odpočinutí. Otvíráš nové výhledy a cesty i tam, kde se nám zdá všechno uzavřené. Prosíme, ve chvílích slabosti a vyčerpání obnovuj naši vnímavost, abychom tě poznávali ve tvých slovech, ve všem, co pro nás děláš. Amen.
