Text: Gn 26,12-25 Kazatel: František Plecháček
Izák začal v té zemi sít a sklidil toho roku stonásobně; tak mu Hospodin požehnal. Tak se ten muž vzmohl a vzmáhal se stále víc, až se stal velice zámožným. Měl stáda bravu a stáda skotu i četnou čeládku. Pelištejci mu proto záviděli. Pelištejci zasypali všechny studně, které vykopali Abrahamovi služebníci za Izákova otce Abrahama, a naplnili je prachem. Abímelek řekl Izákovi: „Odejdi od nás, neboť jsi mnohem mocnější než my.“ Izák tedy odtud odešel, utábořil se v Gerarském úvalu a usadil se tam. Znovu kopal studně, které vykopali za dnů jeho otce Abrahama a které po Abrahamově smrti Pelištejci zasypali. Pojmenoval je stejně jako jeho otec. Izákovi služebníci kopali v tom úvalu a přišli na studni pramenité vody. Ale gerarští pastýři se s pastýři Izákovými přeli: „Ta voda patří nám!“ Proto tu studni pojmenoval Esek (to je Váda) , že se s ním vadili. Vykopali tedy jinou studni. O tu se také přeli, proto ji pojmenoval Sitná (to je Sočení) . Pak postoupil dál a vykopal další studni; o tu se již nepřeli. Pojmenoval ji Rechobót (to je Prostorná) a řekl: „Teď už nám Hospodin poskytl prostor, abychom se mohli na zemi rozplodit.“ Odtud vystoupil do Beer-šeby. Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku.“ Izák tam vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Postavil tam také svůj stan a jeho služebníci tam vyhloubili studni.
Milé sestry, milí bratři, není žádná legrace, když vám dají lidé z vašeho okolí různými poťouchlostmi a zlomyslnostmi najevo, že mezi ně nepatříte. Není nic hezkého, když vám pak někdo otevřeně řekne: „Ty, hele, my ti moc nerozumíme, vlastně tě nemáme moc rádi. Asi bude lepší, když se sbalíš a odstěhuješ se někam jinam.“ A což teprve, když by se člověk i přestěhoval a snažil se začít úplně znovu – ale problémy, ústrky a poťouchlosti by pokračovaly dál?
Přesně tohle zakusil Izák. Proč? Jak to všechno začalo? Začalo to Izákovým úspěchem a závistí a žárlivostí jeho sousedů Pelištejců. Záviděli mu velkou úrodu, stáda dobytka i počtenou čeládku. Závist je dost hrozná vlastnost. Není proto divu, že se její zákaz dostal i do Desatera Božích přikázání. Na církve v naší zemi je nyní upřen nejeden nepřející pohled v souvislosti s církevními restitucemi. Někteří se tváří, jako by se z nás všech měli do roka a do dne stát milionáři. Nedá se s tím podle mě dělat nic jiného, než snažit se s těmi prostředky naložit co nejlépe – pro dobro mnohých a Pánu Bohu k slávě. A ty pohledy unést, jako je musel nést už Izák.
Stonásobná úroda nesvědčila pouze o veliké Izákově šikovnosti, ale o Božím požehnání. Praotec Izraele se vzmáhal stále víc, protože s ním byl jeho Bůh. Boží požehnání ovšem neznamenalo – a ani dnes neznamená! – že už nebudou žádné problémy, že se bude už jen v pokoji užívat. Veliká úroda ovšem také znamená, že se Izák musel hodně nadřít! Byl přece pastevcem. Jestliže zasel a sklidil, pak to taky znamená, že předtím musel kus země zúrodnit a připravit k setbě. Jakou práci to dá – a to i v příhodných podmínkách naší Polabské nížiny – o tom i mnozí z vás jistě něco vědí. Máme si tedy uvědomit, čeho všeho se Izák za chvíli vzdá!
Pelištejci nejdříve zasypali Izákovy studny. Dali tak celkem jasně najevo, jak rádi mezi sebou Izáka vidí. Pelištejský král to pak řekl Izákovi otevřeně: „Odejdi od nás, neboť jsi mnohem mocnější než my.“ Tedy nejenom závist a žárlivost, ale zřejmě také strach. Prostě si s tím věrným Hospodinovým nevěděli rady.
A teď přichází překvapení. Protože Izák se sebral a odešel. Cožpak nebyl v právu? Udělal snad něco špatného? O tom v příběhu rozhodně nic není. Jestli se tady někdo dopustil poťouchlostí a bezpráví a nespravedlnosti, tak to byli Pelištejci. Mimochodem: Pelištejci zasypáním studní porušili smlouvu, kterou uzavřel jejich král s Izákovým tatínkem Abrahamem! Ta obava Pelištejců z Izáka naznačuje, že praotec měl na to, aby se bránil. Zdá se, že Izák se svou početnou čeládkou by mohl dát dohromady slušnou armádičku, aby svým protivníkům pěkně znepříjemnil život! Mohl se bránit silou. Ale neudělal to. Zvolil cestu smířlivosti a nenásilí. Proč? Proč si to mohl dovolit? Přece když jsou lidé přesvědčeni, že na něco mají nárok, nebývá obvyklejší spíše boj? A to třeba až do posledního dechu?
Izákovi přitom rozhodně nebylo jedno, co všechno nechává za sebou! Neznamená to, že mu nezáleželo na tom, co mu svěřil sám Bůh. Neznamená to ani, že byl prostě zbabělec. Ale mohl si dovolit ustupovat, protože věděl, že má Boží zaslíbení. Ten, kdo doufá v Hospodina, si může dovolit ten luxus a třeba někdy ustoupit, zachovat se jinak než bývá obvyklé. Netrvat za každou cenu na svých nárocích a právech. Jako nositelé Božího zaslíbení se můžeme učit neodpovídat na zlé zlým, ale přemáhat zlo dobrem. Můžete mi jistě namítnout, že to přece nejde, dávat najevo slabost! Jak bychom pak mohli v tomhle světě obstát?
Ovšem biblický příběh ukazuje Izákovu cestu jako účinnou. A praotec po ní šel zcela důsledně. Přestěhoval se a znovu vykopal zasypané studně. Dokonce jim dal stejná jména jako jeho otec – zřejmě z úcty ke svému tatínkovi. Ale protivenství ještě neskončila. Izákovi služebníci vykopali studni pramenité, doslova „živé“ vody. Jenže místní pastýři se začali o tuhle studni přít. A Izák jim ji nechal. Studnici živé vody! Jen si zkusme představit, jaké bohatství takový zdroj vody v té krajině znamená! A Izák zase ustoupil a vodu nechal svým protivníkům. A potom znovu. Pozor! Jména, která těm studnám dal, jasně říkají, že Izákovi vůbec nebylo jedno, co se děje. Nebyl flegmatik, kterému je všechno fuk. Cítil to jako křivdu a nespravedlnost a projev nepřátelství.
Přitom, jak už jsem uvedl, jistě měl dost lidí i prostředků na to, aby gerarské pastýře prostě rozehnal. Ale zvolil jinou cestu. Připomenu teď okamžiky Ježíšova zatčení, jak je zaznamenal evangelista Matouš: „Tu přistoupili k Ježíšovi, vztáhli na něho ruce a zmocnili se ho. Jeden z těch, kdo byli s ním, sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ježíš mu řekl: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?“ Ježíš se také mohl bránit! Ale neudělal to. Pán Bůh s námi nechce jednat z pozice síly a nátlaku. Nepřišel s námi bojovat, ale zachránit nás! Ukazuje svoji nesmírnou moc právě tak, že se mezi námi stal slabým a bezmocným.
Izák nakonec přece jen nalezl volný životní prostor. Jak podotkl jeden z vykladačů, sen všech pastevců! Opět připomenu Matoušovo evangelium: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ Zemi! Volný životní prostor je zaslibován právě tichým, a to již pro tento život, ne až někdy v záhrobí!
Po dnech protivenství a úkladů se Izákovi v noci zjevil Hospodin a ujistil ho o svém požehnání. Ovšem nejdříve se Pán Bůh Izákovi představil. „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama.“ Tedy: „Nejsem žádný přelud ani žádný z bůžků, které uctívají lidé kolem. Já jsem Bůh, o kterém ti často vyprávěli tvůj tatínek Abraham a maminka Sára. Já jsem Bůh, který provázel tvé rodiče a který ani tebe, milý Izáku, nikdy neopustí!“
„Neboj se!“ Milé sestry, milí bratři, tohle platí i pro nás. Proto se nemusíme bát a strachovat, jak to s církví v naší zemi dopadne. Tohle Boží „Neboj se“ máme očekávat a mělo by nám nějak zaznít z každého kázání, z každého zvěstování slova. Pán Bůh zná naše obavy a nervozitu, zná také potíže a stresové situace, které musíme řešit. Proto se nám v Kristu představuje a hlásí se k nám jako náš Bůh. Bůh, který je tu pro nás; i když na nás ještě leccos těžkého dotírá.
„Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku.“ Tohle je zaslíbení pro církev. Kristův lid tu byl, je a bude. Ne kvůli zásluhám našich předků – jak slovo „kvůli Abrahamovi“ bývá také někdy vykládáno, ale díky neochvějné věrnosti Boží.
Jak na Hospodinova slova odpověděl Izák? Nejdříve vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Až potom tam postavil svůj stan a dal vyhloubit studnu. Co to znamená? Nejdříve bohoslužba, až pak teprve materiální zajištění! Takhle je to v Izákově příběhu seřazeno. Služby Boží, zvěstování velikých Božích skutků, společné modlitby a písně by neměly být jenom jakýmsi „přívěškem, vylepšením“ týdne, na který nám někdy zbude a někdy zase nezbude čas. Veřejná bohoslužba! Ten oltář napovídá, že Izák s Rebekou si nezalezli jednoduše do stanu, aby se pomodlili a šli spát. Chválili Hospodina veřejně. Jak jinak by se také o tom jejich zvláštním Bohu mohli dozvědět nevrlí Pelištejci i všichni ostatní sousedé?
Stále je za co Pána Boha chválit. On těmi různými protivenstvími a úklady a utrpením nakonec prošel sám. Ve svém Synu se vydal do našeho světa, i když ho tady spíš než nadšené vítání čekali různí Pelištejci a Herodové a Piláti. Stálo mu to za to. Milé sestry, milí bratři, my mu stojíme za to!
Chválíme tě, náš Bože, za to, že nám ukazuješ účinnější cestu k proměně světa a lidských srdcí než je cesta nátlaku a trestů. Děkujeme za svobodný prostor naděje a lásky, který nám ve víře otvíráš. Prosíme, pomáhej nám chápat skutečnou cenu tichosti a pokory, abychom uměli v pravý čas ustoupit i vyjít druhým vstříc. Amen.
