Text: Žalm 119,156-160 kazatel: Daniel Ženatý
Pohleď na mé pokoření, braň mě, vždyť na tvůj Zákon nezapomínám. Ujmi se mé pře a zastaň se mne, zachovej mi život, jak jsi řekl. Svévolníkům je vzdálena spása, protože se nedotazují na tvá nařízení. Nesmírné je, Hospodine, tvoje slitování, podle svých soudů mi zachovej život. Mnoho je těch, kdo mě pronásledují a souží, já se však od tvých svědectví neodchýlím.
Na věrolomné se dívám s ošklivostí, nedrží se toho, co jsi řekl. Hleď, jak jsem si tvá ustanovení zamiloval, Hospodine, podle svého milosrdenství mi zachovej život. To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný.
Je to píseň, kterou za ty tisíce let co existuje zpívali či četli mnozí lidé. Někomu možná nic neřekla, jiný se k ní celým srdcem přidal, jakoby byla jeho. Popatřiž na mé trápení a vysvoboď mne. Možná se nám to zdá trochu troufalé, copak se sluší upozorňovat Boha na to, co má vidět? Je všemohoucí, vševidoucí, tak to vidí ne? Co já mu budu říkat? Záleží, jak tu svou víru vnímáme. Buď jako systému, který má klapat – všechny předpoklady jsou splněny, všechny neznámé v rovnici jsou dány, Bůh ví co a jak, tak proč bych mu co říkal. Někdy se s tím setkáme. Možná více u lidí, kteří mají ke křesťanství výhrady. Namítají, že by to tu mělo být v pořádku a není. Měla by tu být spravedlnost a pořádek a podívejte se kolem. Z toho jim vyplývá, že Bůh je jaksi zbytečný, když to beztak nefunguje.
To vše vychází právě z představy systému. Ale víra je vztah důvěry. Je v něm touha, emoce, přání. Protože mne Bůh má rád a já tak nějak jeho, pak prostě toužím po tom, aby Bůh viděl co se děje, co mne ohrožuje a tak ho prosím. A spravedlnost a pořádek tu nejsou, ale víra nás vede k tomu, abychom o ni usilovali! A Duch svatý nás v tom podporuje – tak se děje spravedlnost, přichází v stálém procesu do světa, ale dost jí není, a dost jí bude až Kristus podruhé přijde.
Popatřiž na mne, podívej se na mne se zájmem. Není v tom žádný systém. Někdy Ježíš uzdraví a nikdo ho o to nežádá, on vidí jak se blíží pohřební průvod v městečku Naim, a tak jedná, a někdy stojí slepý u cesty a křičí, smiluj se nade mnou.
Celá ta prosba – popatři – je jakoby mimoděk zdůvodněna slovy – vždyť na tvůj zákon nezapomínám. Opět v nás vzplane otazník, není to něco jako záslužnictví? Já v tebe věřím, tak mi koukej pomoci? Takové to primitivní náboženství, když já splním tohle, ty udělej tohle? Myslím, že ne. Že to smíme chápat trochu podobně jako povzdech. Co tak ještě napůl pusy řekneme, spíše sami pro sebe. Dyť se snažím. Pomoz mi, však se snažím. Nic ti Bože nediktuji, nic nevymáhám, popatři na mne,.. vždyť na tvůj zákon nezapomínám. Snažím se.
Můžeme volat k Bohu, aby nás viděl, aby si nás všiml. Prostě a nekomplikovaně. A žádné věroučné poučky nebo představy o mechanismu jak by to s vševědoucím Bohem mělo fungovat nás nemusí brzdit.
A pak se náhle nálada žalmu změní. Jiné téma. Daleko je od bezbožných spasení, neboť nedotazují se na ustanovení tvá. Bezbožní, pohani, nevěřící…
Necítím se úplně dobře, když taková místa čtu. A jak se náhle vosk rozplývá, když jej oheň ohřívá, tak zhynou bezbožníci, zpíváme v Žalmu 68. A budeme zpívat v krásné písni 195 – Těm kdo jsou pravého srdce Pán spomáhá, kdož jsou nepravého, těch vždy zamítává. Mám s takovými výroky problém.
Že se jednou ukáže kdo jak žil a někdo půjdeme nalevo a někdo napravo, to ano, to Ježíš v podobenstvích říkal, že tak bude. Při posledním soudu, to ano. Ale dnes? Ještě čas žně nenastal, to bude jednou. Ještě máme čas, jako Zacheus, napravit své životy. Víme, že rozhodovat se bude podle lásky, kolik jí vydáme ven.
A také podle víry se bude rozhodovat. To ano. Věř a budeš spasen ty i dům tvůj. Běž, víra tvá tě zachránila. Pouhou vírou jsme spaseni. To 1000x ano. Ale, ale to neznamená, že Pán Bůh nemůže zachránit druhé lidi ještě podle něčeho jiného – starým kralickým slovem se tomu říká, podle svého úradku. Víra slouží jako dobrý nástroj, buďme za něj velmi vděční, ale nebuďme jako furie, které kontrolují kdo víru má a na toho kdo ji nemá, a křičí – nevěříš, budeš zatracen.
Tedy, abychom z té dobré a požehnané jistoty, že jsme spaseni pouhou vírou, udělali potěšení a naději, ale nedělali z toho kladivo na druhé. Kdo bude spasen nechme na Pánu Bohu a buďme rádi za to, že jsme nalezli cestu, jak být spasen. Vírou. A tu cestu doporučovali. A radovali se a juchali, že jsme ji našli. Ale nemysleli si, že ty kdo ji nenašli automaticky Bůh odsoudí.
Nový papež František udělal úžasné gesto, když místo toho, aby na zelený čtvrtek umýval nohy církevním hodnostářům, umýval je muslimským chlapcům z pasťáku, dětského domova. Tímto směrem jde evangelium, pro trpící a klidně pak pro jinak věřící.
Takže ta slova Žalmu – Daleko je od bezbožných spasení, neboť nedotazují se na ustanovení tvá, ta slova platí. Určitě. Jen, jen je raději vztáhnout na sebe. Poznali jsme co je dobré, byli jsme pokřtěni, věříme v Krista, opuštění hříchů a život věčný, Duch svatý je nám dáván. A dotazujeme se? Bože žiju dobře? Líbí se ti to? Nejsem moc tvrdý? Mám ještě citlivé srdce nebo si to jen namlouvám? Kde je tvá pravda, jaké je tvé slovo, kde jsi ty, co říkáš… Jestliže tenhle proces ustane nebo nás nebaví nebo na něj zapomeneme, pak se stáváme bezbožnými a slova o tom, že je od nás spasení daleko platí i na nás.
A oddíl končí ujištěním, že když mluví Bůh tak je to pravda. Že to není, jak to bývá u lidí, že se květnatě něco slibuje a kde nic tu nic. A že všechno, co Bůh rozhodne udělat, platí navěky, tedy že to žádné lidské rozhodnutí nezmění, ani ideologie, ani čas, ani stáří nebo pokrok.
Víra je vztah, nebojme se toužit po tom, aby si nás Bůh všiml, nebo našich bližních, nebo sousedů nebo trpících v Syrii nebo jinde, říkejme mu to! Ať nás nezneklidní, zda to podle nějaké poučky nebo systému děláme či neděláme dobře.
Víra není důvodem k pýše a nadřazenosti nad ty, kdo ji nemají. Je to dar! Radujme se z něj a přeme jej druhým. Ti kdo ten dar nemají, nejsou horší. A pokud bychom se začínali na nevěřící dívat spatra, ověřme si, jak se dotazujeme Pána Boha na to, jak žijeme a co děláme.
Pán Bůh je věrný a dodrží, co slíbil. Že s námi bude po všecky dny, až do skonání tohoto věku.
Modleme se: Bože, pokud jsme mezi sebe a tebe narovnali hromadu zbytečných představ a předsudků, prosíme, odstraň je. S důvěrou prosíme, všímej si těch, kdo tě potřebují… A pokud bychom měli sklony dívat se na nevěřící spatra, zatřes s námi, aby nám došlo, že se máme podívat sami na sebe… Jsme rádi, že ty držíš, co jsi slíbil. Amen
Pane Ježíši Kriste, je tolik lidí, za které prosíme, popatři na ně:
prosíme za ty, kterým někdo ublížil. Za ty, kdo se stali oběti násilí. Za ty, kdo jsou ponižování nebo šikanováni. Za ty, kterým je upírána či zesměšňována jejich důstojnost. Prosíme za nemocné, za ty kdo jsou sami, za ty kdo ztratili své blízké a je jim smutno. Prosíme za stižené válkou v Syrii, za vězněné v severní Koreji, za hladové na předměstích asijských, afrických či latinskoamerických měst… Prosíme dávej odvahu postavit se proti nesnášenlivosti vůči Romům, Vietnamcům, nebo cizincům pracujícícím u nás. Dávej moudrost, jak řešit napětí uvnitř naší společnosti. Prosíme i za sebe, své rodiny a své blízké. Dávej nám radost, vděčnost, uč nás se bez předsudků radovat s radujícími a plakat s plačícími. Amen
