Text: Mk 8,27-31 Kazatel: Daniel Ženatý
Ježíš se svými učedníky vyšel do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou se učedníků ptal: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš.“ I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali. A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
Cestou položí Ježíš Petrovi otázku, za koho mne pokládají lidé? Petr odpoví – za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, někteří za jednoho z proroků. Odpověď potvrzuje, že zástupy cosi poznaly. A nepokládají Ježíše za obyčejného člověka. Přiznávají, že je mimo souřadnice obyčejných lidí. Ježíši, podle zástupů patříš do super extra kategorie osobností. Jsi někdo, kdo to má k Bohu hodně blízko.
Ježíš vyslechne odpověď a pak položí přesnou otázku. A za koho mne pokládáte vy? Zajímavé, není tam – ty Petře. Ptá se – vy, učedníci. Vy kdo tvoříte mou církev. Na přesnou otázku opoví Petr přesně. Ty jsi Mesiáš. Přesnější odpověď být nemůže.
Izraelci čekali Mesiáše po staletí. To bylo generací otců a matek, dědů a babiček, pradědů a prababiček, a ještě starších a ještě starších. Žili, čekali, a nic. A teď, na cestě, ve všední den, obyčejný rybář řekne obyčejnému tesaři, – a jo. Je to tak. Ty jsi Mesiáš. Člověk od Boha. Nebo Bůh v člověku. Tak trochu dva v jednom. Teď, a zde, a my. Jsi to ty.
Ježíš z Nazareta, tesař, chudý muž, je víc než Jan Křtitel, víc než Eliáš, víc než jeden z proroků. Co tvoří to navíc oproti těm mužům? Je to Bůh sám. Zruší moc hříchu, odpustí viny, otevře život. To neudělá Jan Křtitel, ani Eliáš ani jiný z proroků.
Samozřejmě z toho na nás kouká otázka, a kým je ten Ježíš z Nazareta pro nás. Otázka, která nás provází celý život, zda a jak spoléháme a věříme, že Kristus je vzkříšený, živý, přítomný. Že nám nabízí své dary, svou ruku. Že slyší, co říkáme, reaguje na to, jak jednáme, zakrývá si oči když se řítíme do propasti, bolí ho, když hledáme pomoc jinde, raduje se, když se o něj opíráme.
A pak je začal učit, že syn člověka musí mnoho trpět.
Zde odbočme k slůvku „musí“. Mohlo by nás dráždit. Musí – proč? Kdo to řekl? Kdo to určil? Je to někde ve hvězdách, že musí? Jako v řecké tragédii?
Ale je i jiný význam slůvka „musí“. Ve smyslu – není jiná možnost. Neexistuje už jiná možnost. Bůh už jinak neumí člověka zachránit. Zkoušel to různými způsoby. Vždycky to narazilo na lidskou neposlušnost. Zkoušel to dlouho, trpělivě. Staletí. Nic. Člověk si nedá říct, aby Boha poslouchal. Zbývá už jediná cesta jak ho zachránit. Bůh v těle, Kristus, musí mnoho trpět, musí se obětovat za lidské viny. Jiný způsob záchrany člověka už neexistuje, ostatní pokusy byly vyčerpány.
A kosa vrazila do kamene. Bleskově, vzápětí se kdesi v Petrovi zrodila představa, a on už ví, jaký by ten Mesiáš měl být a jaký by neměl být. A tohle co ten nazaretský říká, je úplně něco jiného, než jak si to Petr představoval. Takhle by to fakt nešlo. Trpět. Ses zbláznil? A Petr si vzal Ježíše stranou a začal ho kárat.
Máme před sebou zřetelný, přehledný model. Jak je to obtížné. Na jedné straně vyznávat Krista, který musí mnoho trpět, protože jiná cesta k záchraně není. A proti tomu se bránit mohutné představě zachránce, který, netrpí, není svázán s bídou lidského těla, hladem, nemocí, bolestí.
Ježíš neuhne. Vůbec se o tom s Petrem nebaví. Tvé myšlení Petře, je velmi nebezpečné. Ďábelské. Nevede k životu, vede do pekla. Oběť bez utrpení a smrti hřích neodstraní. Jiná cesta není. Hřích by nebyl smazán, vina by nebyla odpuštěna, život by se neotevřel.
***
Co s tím dnes? Jak nám může pomoci to, že je Ježíš Mesiáš, že musí mnoho trpět, a že to vše jde příkře proti lidské představě Mesiáše? Valí se na nás události a my víc než kdy jindy za poslední desítky let cítíme, jak potřebujeme pomoc. Odpověď. Nebo náznak odpovědi, ukázat směr. Evropo, kudy dál? Válka na Ukrajině. Bude příměří dodrženo? A co když ne? Rozšíří se to dál, až k nám? Strašná krutost islamistů, zastavíme ji? V Teplicích včera někdo napadl arabské obchody. Přejdeme to? Stačí doufat, že to nikoho neudělá na Třídě míru v Pardubicích? A co když udělá? Co pak?
Těžko se říkají konkrétní úkoly. Jsme různí, různě stateční, různě zdraví, různě staří. Všichni ale smíme začít u víry, že Kristus je živý, že trpěl za naše hříchy a nám že je odpuštěno. To je hostina, u které se musíme sejít, přijmout jeho sílu a dary, odpočinout, a pak vyjít do světa, a žít. Ježíš toto úsilí v dalších verších řekne jadrně – kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.
Rozumím těm slovům ve vztahu k současnosti konkrétně třeba takto. Jistě jsou i jiné možnosti. A mohli bychom se do nekonečna dohadovat, co dělat. Nějak se začít musí. Tak třeba takto: Řekněme nahlas sobě, rodině, známým, v zaměstnání, na ulici: napadat obchody Arabů je špatné. Zbabělé. Třeba jen tohle udělat. Mluvit. Zdánlivě to nic není. A přesto, když si pustíte hlavou, kdo by to měl a mohl slyšet, nemusí to být příjemné. Možná se na vás ten někdo bude dívat jako na slabocha. Někdo řekne, to jsem si teda o tobě nikdy nemyslel. Někdo drcne do druhého, rozesmějí se a budou se dívat na vás. A v tu chvíli si můžeme říct, no a co. Kristus by arabské obchody neničil, Kristus by k jejich ničení nevyzýval, Kristus by přispěchal na pomoc těm, kdo byli poníženi nebo zranění, Arab nebo Samaritán. Věřím, že tudy vede úzká cesta. Jdu s Kristem, i když nevidím za roh ani za horizont, i když to nemusí být příjemné.
Něco tak kolem sebe vytvoříme. Něco co v sobě nese stopy Krista. Něco co jen tak samo není z tohoto světa. A třeba tím pomůžeme dalším, kteří si to myslí také ale nemají odvahu to povědět.
***
Ten, kterého čekaly generace, přišel. Petr je první kdo jasně vyslovil ten šok. Ten chudý muž je Boží syn. V něm poznáváme Boha. Bůh je takový, jaký je ten Nazaretský.
Problém je v našich představách. Ten král by přece měl být silný, měl by umět bouchnout pěstí do stolu tak, že lotři zmizí a my dobří tu budeme na věky. Tato představa vede do pekla. Nikdy se jí zcela nezbavíme. Pořád nám bude v hlavách strašit. A lákat nás. Její přemáhání bolí. Je náročné. Ale je požehnané. Zbavuje nás strachu mluvit o lásce tam, kde zbabělci mluví o pomstě. A kde se o lásce mluví a kde se láska žije, tam se děje něco Božího, dokonalého už zde v tomto nedokonalém světě.
Bože, dávej nám svého Ducha, posiluj víru v Krista. Vyznáváme, že i na nás útočí představy, jaký by měl být, co by měl dělat jinak a lépe. Máme někdy problém přiznat a mluvit o tom, že veškerá jeho moc je v lásce. Prosíme, Kriste, ty sám bud našim pánem.
Buď při nás Pane, abychom dokázali tebe vyznat svým Spasitelem nejen v kostele, ale i venku… K tobě voláme – prosíme tě vyslyš nás
Zbavuj nás touhy být lepší, než jsi ty sám. To pak nesloužíme tobě, ale tomu Zlému…
Prosíme za ty, kdo jsou nemocní. Za ty, kdo se bojí o své nemocné. I za ty, kdo o ně pečují…
Prosíme za ty, kdo své úzkosti a zmatky zakrývají hrubostí a násilím. Dej ať poznají, že ty je máš rád a proto mohou být jiní…
Prosíme za udržení příměří na Ukrajině…
Prosíme za zastavení násilí islamistů. Prosíme za ty, kdo jsou v jejich moci a bojí se, co bude dál…
Prosíme za Evropu, naši zemi, země v našem sousedství. Ať máme moudrost a sílu přát si vše dobré…
Prosíme za naše město, za naše sousedy, prosíme za naši církev i náš sbor. Dávej nám své požehnání…
Prosíme i za své milé své rodiny, naprav co je pokřivené a nemá sílu se narovnat. Prosíme i za sebe, dávej nám svůj pokoj. Tvými slovy Kriste společně voláme – Otče náš…
