Kazatel: Daniel Ženatý Text: Zj 3,1-6
Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu. Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni. Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“ Zjevení 3,1-6
Musíme chtít rozumět stylu vyjadřování Jana, který píše poslední biblickou knihu. Podobně musíme chtít porozumět básni – když nechceme porozumět, stanou se z ní kecy, které jen tak někdo naskládal a nic.
Jan prožívá pronásledování a utrpení prvních křesťanů. Vidí sebe a církev jako součást procesu, který Bůh začal – s Abrahamem – proces který pokračuje, a bude pokračovat. Píše sám za sebe, dělá totéž co před ním apoštol Pavel nebo Jakub nebo Petr – jak se projeví v mém životě to, že Kristus zemřel a byl vzkříšen a žije? Jan neříká za prvé za druhé za třetí, to by nám možná bylo bližší. Maluje svou víru do představ a obrazů. Tedy, mluví k nám v obrazech a fantazii, a tomu úzkoprsost neporozumí.
Jan někoho vidí. Někoho, kdo došel v životě dál než my. Kdo má náskok, už šel tou cestou, která nás teprve čeká. Ten někdo tu cestu prošel úspěšně. Zdolal ji. Obstál. Cesta je průchodná. Ten někdo, kdo je na trůnu, má klíče od smrti i hrobu. Smrt ho nezamkne, nezavře, nespoutá. Nemá na něj.
A ten někdo – postupně vše spěje v obraze k tomu, že to je Kristus, důsledně jako beránek, tedy ten který prošel utrpením a smrtí – dá Janovi úkol. Napiš, co jsi viděl. A pomůže Janovi určit, co viděl – sedm hvězd, to jsou andělé sedmi církví, sedm svícnů to těch je sedm církví. Jinak pověděno, sedm sborů – církví – každý má v nebi svého anděla, svou svíčku, která hoří.
A už se v tom cosi rodí, co tušíme, že může být silné. Sedm sborů. Nic víc ten Pán kosmu, ten ukřižovaný a vzkříšený zde na zemi nemá. Ty sbory jsou všelijaké. Ten v Sardách, ten třetí, o kterém jsme četli, už vlastně ani neexistuje. Cedule na domě ještě je, ale je nakřivo, okna dlouho nikdo neumyl, vevnitř zaprášené církevní časopisy, které si kdosi zapomněl přečíst, už dlouho se tu nic nedělo. A přesto tento sbor, který už existuje jen podle jména ale podle všech lidských znaků už to má za sebou, má svého anděla. Už ho to možná nebaví, nic se neděje, je možná unuděný jako ostraha v bance. Ale ten kdo je na trůnu a má klíče od smrti i hrobu, ten tam toho anděla sboru v Sardech chce. Neodvolává ho – hele už to tam chcíplo, máš volno.
A ještě jinak – sbor třeba několika babiček, které už ani do kostela nedojdou, tento sbor má svého anděla v nebi. Nemá ho tam ani říše egyptská, římská, ani Nero, ani Stalin, ani Gottwald, ani Viktor Kožený ani Vladimír Putin ani pan Janoušek…
Co vlastně byly zač ty Sardy? Velkoměsto, křižovatka obchodních cest, prý tam bývalo hodně zlata tak tam asi byly banky případně i další zařízení, kde se dalo to zlato utrácet. Vykopávky odhalily zbytky obrovské synagogy, prý až pro tisíc lidí. O křesťanech v Sardách nevíme nic. Než to, co sděluje anděl. Že totiž ten sbor už existuje jen podle jména.
Ale, ten na trůnu ví, že ještě cosi zůstalo nenaplněno. Ještě se mělo stát něco, co se nestalo. Ještě kus chybí, aby se ty dějiny mohly uzavřít. Nevíme co chybí. Něco co souvisí s láskou? Až se lidi začnou mít rádi? Nebo se čeká tam na ty dva, co se k ničemu nemají? Nebo ještě chybí k úplnosti jasné slovo o Kristu? Aby prostě zaznělo padni komu padni? Někdo kdo by se nebál a stoupnul si před ty banky a povídal, že Ježíš je jeho Pán a Spasitel? Deset tisíc lidí by si ťukalo na čelo, ale tři, možná pět by uvěřilo. Na to se čeká? Proto má anděl v nebi stále ještě službu, i když do kostela už dávno nikdo nevešel, a písně, které visí na stěně, se zpívaly před šesti lety?
Ten na trůnu začíná oslovením sboru – znám tě, vím o tobě. Takhle to je, a proto – dělej něco. Rozpomeň se, jak jsi mé slovo slyšel a přijal. Zachovávej je a čiň pokání…
Občas je dobré připomenout, že pokání není – jdi za dveře a až se polepšíš, tak se vrať. K pokání patří i to rozpomínání co jsem slyšel a touha pochopit sám sebe ve vztahu k Bohu. Připustit, že si sice myslím si, že žiju skvěle, nic proti mně nikdo nemůže říct, ale že to je třeba – nevím – 35% života, který bych mohl žít, kdybych poslouchal a vzal vážně, co ten Ježíš říká. Pokání je ta chvíle kdy řeknu jo. Ano. Jsem trouba. Šidím se a dny plynou.
Zajímavé jak to slovo pokračuje – Nebudeš-li bdít, tak přijdu tak, jako přichází zloděj. Jakoby – a je potřeba přivřít oči a dovolit si ten obraz – jakoby Kristus říkal, a když se tam nic nestane, a ti dva v těch Sardách se nezačnou mít rádi a smíření nebude a nikdo si na roh nestoupne, aby o mně kázal, a těch pět mně neuvěří, tak budu čekat a čekat až se to stane. A ono se to stane, i kdybych tam jednou, třeba na konci světa, měl přijít sám. Já počkám, a nepůjde-li to jinak, sám vzbudím v Sardách co je třeba. A opět jen hledáme co asi je – lásku, smíření, vyvěsí se po letech nové písně a život tu bude.
Jinak pověděno – chybí něco. Něco dosud nebylo naplněno. V Sardách, v Pardubicích, zde v kostele, v panelácích kolem. Ještě cosi chybí. A Kristus – píše Jan – čeká. A když bude nejhůře, přijde sám. A ne že potrestá. My už ho zbrkle vidíme s bičem, jak to vypráská. Ale vzbudí to, co dosud chybí.
A co to je, co dosud chybí v Pardubicích, našem sboru, našich rodinách, České republice, Evropě? Když nám to bude vrtat hlavou, co to je, tak to bylo dobré kázání.
A pak slyší sardský anděl – přece máš v Sardách několik osob, které, svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni.
Tak. Bílé roucho – obraz, který označuje zachráněné. Bohem přijaté. A nás zajímá, kdo to je? Kdo jsou ti, kdo se nepotřísnili? Už nám naskakují v hlavě představy lidí, co dělají vše umírněně, nikdy se nezašpiní, nepohádají, nic nepokazí, a jsou vlastně velmi nudní. Ale. Ti, kdo budou chodit v bílém rouchu spolu s Kristem, to jsou ti, jimž je přiznáno, že byli v právu. Lidé, jimž je jednou, možná po velkém trápení a po dlouhých letech či staletích přiznáno, že byli v právu. Předně ti, kdo trpěli pro víru. Víru v Krista. A jistě by se Jan nezlobil, když to po dvacátém století rozšíříme na – všichni kdo bylo v právu a trpěli. Kterým bylo upřeno žít normální život. Trpěli a umírali při pogromech, v lágrech, uranových dolech. Byli to učitelé, kteří museli přestat učit, pokud chodili do kostela. Kolik bylo a je těch, kterým bylo ukřivděno, nikdo se s nimi nebavil, nikdo se jim neomluvil, jejich jména už na zemi nikdo nezná, čas jde dál jakoby nic. Jan křičí – ne jakoby nic. Ten živý Kristus, který byl přibytý na kříž a poznal život skrz naskrz, ten o každém z těch lidí ví.
Janovo horečnaté vidění končí ujištěním, že kdo bude oděn bílým rouchem, jeho jméno ten beránek nevymaže z knihy života. Naděje pro ty, kterým bylo ukřivděno, naděje pro ty kdo nevědí, co bude zítra, pro ty, kterým se nějak divně zašmodrchal život, a oni nevědí, zda se mají smát nebo plakat. Všichni mají slyšet – člověk nezmizí jen tak beze stopy. Jeho jméno nelze jen tak vymazat, zlikvidovat. I kdyby se to podařilo zde na zemi úředníkům totalitní moci nebo úředníkům bohaté a lhostejné společnosti – v nebi to nezmizí.
Co z toho pro nás?
Otázka – zbývá něco naplnit? Čeká se nahoře, až nám to dojde?
Kde se lidé scházejí ve jménu Krista tam se děje něco důležitého. I náš anděl v nebi má službu. Není to jedno, zda zde jsme nebo nejsme.
Těm, kdo trpěli pro víru, bude přiznáno, že byli v právu. To je dobrá zpráva pro všechny, kdo se perou s životem, který se nějak zašmodrchal.
Modlitba: Pane, trochu do nás drcni, nebo na nás malinko houkni, abychom poznali, co ještě zbývá naplnit. Probouzej nás, pokud jen tak podřimujem a den po dni ubíhá a nic. Děkujeme, že víš o těch, na které všichni zapomněli.
Prosíme, stůj při těch, kdo jakýmkoli způsobem vydávají své síly pro druhé, a už jsou unavení a mají toho plné zuby… K tobě voláme – prosíme tě vyslyš nás
Posiluj ty, kdo bojují proti nemoci, postižení, hladu, utrpení, posiluj ty kdo povstávají a zastávají se utištěných. Dávej svého Ducha soudcům, lékařům, sestřičkám, učitelům, kazatelům evangelia, všem kdo mohou nastavit výhybky pro dobro, kdo mohou upravit cestu pro tebe, který přicházíš…K tobě voláme – prosíme tě vyslyš nás
Prosíme za trpící nesvobodou. V Severní Koreji i kdekoli jinde. Za ty kdo se vyrovnávají s důsledky katastrof – na Filipínách. Za ty kdo se vyrovnávají se svým životem, který jde jinak než by si přáli. Za ty, kdo hledají jak žít, ale narážení jen na lhostejnost nebo podvodníky a sektáře…K tobě voláme – prosíme tě vyslyš nás, Amen
